Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Proč počítám do deseti

Středa v 17:22 | Iva Kapčiarová
Proč počítám do deseti?
Moje děti nikdy neposlouchaly ihned. Teprve počítání dalo mým přáním, příkazům a zákazům váhu. Ostatní maminky počítaly maximálně do tří a dívaly se na mě shora, jaká jsem nemožná matka a jak mám neschopné děti.
Moje děti si sice vždycky dávaly na čas, při trojce jim do mozku došel signál, při osmičce se pohnuly, ale zato uměly počítat do deseti ve dvou letech.
 

Pozdravy

Středa v 17:10 | Iva Kapčiarová
Jako sotva odrostlá mimina mí kluci zdravili každého. Vadí mi, když děti projdou a ani nezabučí. Někdy se to odvíjí od toho, že rodiče jsou na tom stejně. Jenže já zdravím a učím to své děti.
Ríša má teď "to své složité období" a asi to není "cool" tvářit se mile a pozdravit. Zasmušilý výraz mu dle jeho názoru sluší víc.
Fred má taky pořád nějaké problémy.
Už včera nechtěl do školky, že není pondělí a on chodí jen v pondělí. Nevím, kde to vzal. Dnes se to opakovalo.
Každý den má také nějakou výmluvu, proč nemůže ve škole pozdravit paní uklízečku a pana školníka a potom rodiče ve školce.
Často je zombík a ti přeci nemluví. Pohybuje se pomalu, předpažené ruce a z hrdla se mu dere podivné chrčení.
Dnes složitě vysvětloval, že mu do pusy nafoukal vítr, má to celý zmražený až do krku, a prostě to nejde.
Že ho to baví.
Tuhle jsem se naštvala a řekla jsem mu, jestli nepozdraví, než napočítám do deseti, dostane na zadek.
Při desítce zahulákal na paní uklízečku "ahoj".
Uf, aspoň to.
"Jenže ahoj se neříká!!!!!!Musím přece říct "dobrý den" nebo "dobré ráno" a to neumim!"
(Tak nevím, kdo vyhrál.)

Dráček fotbalista a model

3. září 2018 v 12:06 | Iva Kapčiarová
Náš pes je ztělesněním energie. Jediná šance, jak ho trošku unavit, je nechat ho hrát fotbal. Máme speciální míč pro psy. Jeho vynálezce by zasloužil Nobelovu cenu. Původně byl míč krásně hladký a pro psa neuchopitelný, je vyroben z velmi tvrdého plastu. Dráček ten míč miluje. Vydrží ho přesunovat čumákem nebo do něj kope, možná spíš dribluje, celé hodiny. Škála zvuků, které u toho vyluzuje, je neuvěřitelně pestrá. Slepice, bydlící za plotem nedaleko jeho fotbalové louky, to vyhání na tribunu - naskládané staré dřevo, které se jednou bude jistě hodit. Koukají zvědavě, co se na hřišti děje. Připadá mi to hodně vtipné :slepice, fanynky, sledující svalnatého fotbalistu. Pěkná analogie.
Dráček míč za dva měsíce, co ho máme, strašlivě zdevastoval. Jeho povrch je teď ostrý, zvrásněný rýhami od zubů, někde jsou i dírky od špičáků. Díky tomu už není neuchopitelný.
Dráček hraje a hraje, den za dnem. Asi se začal nudit pouhou kopanou, občas popadne míč, proběhne se vítězoslavně před námi a a odnese ho do křoví, kde je hra větší výzvou. Louka už mu nestačí. V pravidelných intervalech ale vybíhá na volné prostranství a tváří se pyšně, protože ho chválíme. Udělá jedno až dvě kolečka (trošku mi to připomíná promenádu v plavkách) a zmizí v útrobách vegetace. Další inovací hry je lov míče v řece- schválně ho shodí do vody a pere se s proudem. Pak ho natlačí někam, kde ho uloví.
Baví to jeho a baví to i nás. Obě role mu sluší. Je dobrý hráč i oprávněně sebevědomý model.
 


O školce a inzerátech

3. září 2018 v 11:34 | Iva Kapčiarová
"Mami, já už nechodím do školky, ale do školy přece!"
"Ne, Fredíku, chodíš do školky. Děti, které neposlouchají, nemohou do školy. Musíš ještě dva roky počkat."
Rozhodla jsem se pro drobnou výchovnou lekci. "Proč se na tebe ve školce paní učitelky tak často zlobí?"
"No protože pořád povídám, když mají děti spinkat. Tak proto."
"A proč to děláš?"
"Protože to nevydržím být potichu."
"A zkoušel jsi to vydržet?"
"No já musím mluvit vždycky."
Nelže. Právě ho uspávám a mele a mele.
Před pár dny mi volala ředitelka školky, jestli ho nechci dát do druhé školky, kam je přidělen asistent. Nechci. Myslím, že asistent jeho papulu stejné nezavře.

"Asi dám inzerát : Prodám jedno dítě, co pořád mluví."
V jeho očích jsem zahlędla zděšení.
"Ty mě prodáš? To si děláš jen legraci, viď?"
"To víš, že jo. Nikomu tě nedám ani tě neprodám!"
"Ty mě máš ráda, viď?"
"Mám. Nikdy tě neopustím. Ale ty jednou opustíš mě!"
Pevně se mě chytil. "Ne, já si tě nechám!"
"Ale musíš si přece najít ženu!"
Vykulil oči.
"A moje žena tě nemá ráda?"

Ten inzerát podám, ale neprodám to užvaněný dítě. Bude znít :"Hledám ženu, která mě má ráda a nechá si mě. "
Škoda, že ta žena zatím asi neumí číst. Možná se ještě ani nenarodila...

Fred lingvista a snílek

3. září 2018 v 11:28 | Iva Kapčiarová
Fredík je malý blonďáček, mužíček s mnoha talenty. Hodně experimentuje, kromě jiného i s českým jazykem.
"Mami, přībuzná se říká, viď? A taky příbuzerant? A sekunda je taky dobře, viď?"
Očička mu svítí a nezapomene se zeptat ani na ta slova podobně znéjící, co do slovníku slušného člověka nepatří.
Zlobím se.
Jenže pak se zeptá, jestli i andělé potřebujou čůrat a vše je rázem zapomenuto.

O Zdeňkovi a psech

2. srpna 2018 v 10:10 | Iva Kapčiarová
Když jsme si Dráčka přivezli, chtěli jsme ho Zdeňkovi ukázat, protože také hodně trpěl tím, že náš Arčík umřel. Určitě na něj myslel nejvíc. Naši psi si ho vždycky úplně omotali kolem prstu. Vzpomínám, jak jsem ležela s celkem vážnou diagnózou v Praze v Motole. Můj bratranec mě navštěvoval, ale Zdeněk jen tak sem tam, aby jeho milovaná Bobinka netrpěla (jeho rodiče ji nepouštěli do obýváku a do ložnice a cpali ji vším možným, protože hladově koukala - taky ji nosili po lese, aby se neunavila, chacha). A jak mi poté, co jsme ji poslali do nebíčka, říkal :"Víš, Ivo, že jsem nebyl Fredíkovi u porodu, mi tolik nevadí, on z toho neměl rozum. Hlavně, že jsem mohl přijet a být s Bobinkou v její poslední chvilce, to bych si neodpustil." Když byli pejskové mladí, bydlela u nás moje maminka nebo teta a ty s nimi spaly v posteli, když jsme jeli na dovolenou, aby necítili nepohodlí. Ti psi žádné necítili. Maminka i teta ano.
Zpátky k Drakovi. Přivezli jsme divokého kousáka, který z něj neměl žádný respekt. Hned nás s ním vyhodil. Po týdnu volal :" Nechtěli byste se s pejskem přijet podívat? A koupil klec přes půl pokoje, aby náš kocour Artur nebyl v ohrožení. Když jsme u něj, spravedlivě jim dávkuje pozornost. Artur chodí ven a to má pré Drake. Když přijde kocour, Drake je v kleci. Kocour je v teplých dnech doma málo, i spát chce venku, naštěstí , a do zimy snad spolu začnou vycházet.
Teď už má Draka na pozadí telefonu a prý se na něj v práci dívá a má chuť ho pohladit po jeho sametové hlavičce. Večer ho trpělivě drbe na bříšku a vykládá mu nesmysly, třeba jak nemůže dělat terapeutického pejska, protože by si chtěl brát suvenýry, uši nebo prsty, do svého terapeutického deníčku. A jak mu kocour asi špatně fandil při fotbalu, že ho potom musel vyhnat na strom. A že ten plyšovej krokodýl hodně vošklivě koukal, když mu ty oči musel vykousnout. Pořád komentuje běžné situace tak, že mě to baví, škoda, že si to nezapisuju.
Když něco pes zničí, huláká na mě, že jsem přitáhla zlobivýho čokla a s ním se ani neporadila. pak na něj šišlá, že už asi kluk tu židličku nepotřebuje, když jí ukousal nožičky a chechtá se, když ho při cvičení kouše do hlavy a lehá mu na břicho.
Určitě je lepší být Zdeňkovým psem (nebo dalšīm domácím mazlíčkem) než partnerkou nebo jiným druhem spolubydlící/ho.
Teď tady vystřihl parádní scénu kvůli nějaké blbosti a veškerá něha, kterou jsem k němu teď chvíli cítila, je fuč.

O Dráčkovi

2. srpna 2018 v 10:07 | Iva Kapčiarová
Dnes jsem to nevydržela a sehnala jsem kontakt na Dráčkovu bývalou majitelku. Pořád mi vrtalo hlavou, jak žil předtím, než se dostal k nám.
Protože má problémy se socializací, ale lepší se každým dnem. Protože chtěl zabít naše kočky, ale pomalu se začíná chovat klidněji, když je vidí. Protože nás první dny nonstop rozpustile kousal , ale teď jen když je hodně rozdováděný. Protože se s ním dá dobře pracovat, nechá si prohlédnout tlamu, uši, packy, navléknout postroj, ale píchnout mu injekci byl docela oříšek. Umí základní povely, ale někdy má jiné priority. Také se chová odlišně, když ho vidíme a když se nikdo nedívá (je pořádně vyčůranej). Chtěla jsem vědět, jestli se ten svůj fotbal s boomer ballem naučil až tady nebo ho hrál odjakživa, jestli absolvoval cvičák, jestli s ním chodili mezi psy, jestli se někdy popral a tak dále.
Už všechno vím. Určitě se měl dobře, o tom ostatně svědčí i jeho nádherně lesklá srst. Zjistila jsem, že má za sebou slušnou ničitelskou kariéru. Na jeho obranu musím říct, že i z tohohle už trošku vyrůstá ( i když zatímco toto píšu, sežral víčko od pera). Měl velkou zahradu, ale seděl za dveřmi a chtěl domů. Škoda, že neznal ten zázračný boomer ball. Ačkoliv.... to je vlastně dobře, protože kdyby se uměl vyběhat sám, možná bychom ho teď neměli. A my ho milujeme. Víme, že je to báječný pes. Trošku se s ním ještě potrápíme, ale spoustu práce bychom měli i se štěňátkem. Možná by lépe zvládalo kočky, ale jeho kazisvětské období by trvalo o mnoho déle. A třeba by to štěňátko nebylo takhle chytré. Drake je náš miláček a určitě se narodil proto, aby svůj dlouhý život prožil s námi.

Nedočkaví

2. srpna 2018 v 10:01 | Iva Kapčiarová
Fredík pospíchal na kolo. Chtěla jsem se ještě osprchovat. Byl hodně nedočkavý. Začal počítat, dostal se ke dvanácti :"Tak dál už to nemím, už jsi voňavá, jdeme ven!"

Seskakoval schody a tentokrát jsem byla nedočkavá já. "Tak pojď!" Vlála jsem za Dráčkem, který vzal schody moc rychle.
"Až se mi dohýbou ruce," ukazoval mi ruce rozkmitané těmi skoky dolů.

Dopoledne

2. srpna 2018 v 10:00 | Iva Kapčiarová
Dnes hlídám Fredíkova kamaráda. Zdeněk se mě ptal, jestli má očkování do zemí třetího světa. No tak jo, nemám moc uklizeno, ale stihli jsme už bohatou snídani - švédský stůl se spoustou zeleniny a skoro dvě hodiny kolo a prolézačky v parku. V troubě se peče kuře, na plotně je krémová dýňová polévka hokaido a dušená kuřecí stehna na paprikách a česneku, vedle měl být hovězí guláš, ale zapomněla jsem dokoupit mletou papriku, tak bude hovězí v mrkvi, pěkně pomalu se vaří. Rýžovar krásně bublá a hýčká jasmínovou rýži. Takže děti mají spoustu jídla na výběr a nemusím vařit ani zítra. A ještě jsem stihla naložit pečené papriky do česnekového oleje. Každej prostě umí něco. Mít naklizenej byt možná umí kromě mě skoro každej, ale takhle zvládnout dopoledne se dvěma aktivními dětmi třeba ne (musím se dnes pochválit). Zamícháno, teploty regulovány a fičíme k vodě. U řeky nám bude báječně. Ať klukům pořádně vyhládne!

Charivari odpočinek.

2. srpna 2018 v 9:58 | Iva Kapčiarová
Před časem jsem objevila na internetu nabídku restaurátorských a čalounických kurzů. (Ani nevím, jak jsem se dostala do všech možných fejsbůkových skupin se starým nábytkem a chytlo mě to. Miluju obrázky před a po. Už se i malinko orientuju, znám několik slavných designérů -ty, co zná každý) Přihlásila jsem se na oba. Na tom prvním jsem zkulturnila vysoký kuchyňský stolek, jehož renovaci jsme začala před čtrnácti lety a při odstraňování starých nátěrů jsem ho střepem pěkně zdevastovala a nechala ho být, že se k němu jednou vrátím. Stál si někde stranou odstrčený a přehlížený. Nemám ráda neefektivní práce. Tahle byla neefektivní a výsledek hnusný. Tuhle napůl oškrábanou věc jsem vzala na kurz a odvezla jsem si domů krásně očištěný a hladký kousek nábytku, přetřela jsem ho průsvitnou lazurou a přes bílou prosvítá struktura dřeva. Za pár hodin jsem udělala kus práce, která mě těšila, ač je dost fyzicky náročná. Když ale víte, jak to dělat správně, výsledek stojí za to.
Na další kurz jsem se moc těšila. Tentokrát proniknu do tajů čalounění. Pohoršovala jsem se nad cenami renovovaných starých křesel. Četla jsem diskuse a někdo jen tak mimochodem zmiňoval, jak musel znovu vyvázat pružiny. Myslela jsem, že je to otázka půlhodinky. V dílně jsem viděla kousek renovace na vlastní oči. Štěpánka si přivezla jednu takovou starou halapáš. Již na ní doma udělala velký kus práce, stáhla starý nátěr a odstrojila ji. Krásná kostra křesla s jednoduchými tvary. To křeslo bude nádherné. Štěpánka vybrala elegantní šedostříbrnou látku. Celý den tvrdě pracovala. Připevnila nové popruhy. Přišila na ně pružiny a pak hodiny a hodiny vyvazovala pružiny tak, aby později roky fungovaly, jak fungovat mají. Je to věda. Přivázala k nim vodící (nebo obvodový?) drát. Přišila grunt (vlastní měkkou část sedáku). Ta věc se večer začala podobat křeslu, ale čalounickou látku oblékne až za dalších mnoho hodin. Takové křeslo, kdybych se do něj někdy pustila, by pro mě mělo nevyčíslitelnou hodnotu. A kdybych ho někdy musela prodat, ani deset tisíc bych si určitě neřekla. Spíš dvacet!!!
Já a Pavlína jsme si přivezly na kurz židle. Ta Pavlínina se mi ráno vůbec nelíbila. Večer si odvážela domů krásnou novou židli, světlou a ladnou. Stihla nejen čalounění, odstranila i ošklivé nánosy laku a dala jí finální úpravu. Ani ta moje židle nedopadla špatně. Sedák vypadá úplně profesionálně. Jen musím zapracovat na dřevěné části židle, chci, aby měla sametový povrch voskovaného dřeva, barvu měkkou a teplou hnědou. Bude úžasná.
Mistr Charivari, jak říkám Láďovi Tobiáškovi, který kurzy vede, je charismatický a je dobrý učitel. Krásný den to zase byl, i přes to hnusné vedro a dusno.

Kam dál