Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Vzteklé a mstivé děti

7. ledna 2019 v 11:55 | Iva Kapčiarová

Když jsem byla malá, chodila k nám jedna sousedka na kávu. Sama děti neměla, výborně pekla a byla vtipná. Vyprávěla mi o holčičce sousedů ze stejného patra, milovala jsem ty historky. Holčička byla vzteklá a mstivá. Když neudělali něco, co chtěla, zatvářila se hnusně, že to rodičům nandá :"Tak já vám to tady všechno pobliju!" A udělala to!
Když jí vyhrožovali, že zavolají čertovi, vzala nůžky a ustřihla kabel od pevné linky.
Jsem také dost výbušná. Zdeněk ještě víc. V afektu je i pěkně mstivý. Proto jsme neočekávali, že naše děti budou beránci, sedět v koutku a způsobně odpovídat "Ano, maminko, ano, tatínku" na vše, co po nich chceme. Ríša byl ukrutně vzteklé dítě, ale Fred ho ještě předčí. Záchvaty zuřivosti a naschvály vídám hodně často.
Jediné, co je mi útěchou, že té holčičce, kterou zmiňuji na začátku, je přes padesát, je mírná, stále žije se stejným mužem, se kterým začala v pubertě chodit. Vychovali společně dvě děti, o kterých sice nic nevím, ale v černé kronice se o nich nepíše, tak asi také patří mezi řádné občany.
Třeba se i naše děti uklidní.
Já mám tu nevýhodu, že po víně mám migrénu a nemohu toto volně dostupné antidepresivum užívat, jak očividně jiné matky dělají.
Slivovici sice můžu, ale nechci propadnout nástrahám alkoholismu.
Drogy odmítám.
Zbývá mi jen farmakologický průmysl....Děti moje, prosím, uklidněte se brzy!!!! :) Nechci ty giganty podporovat!
 

Tlustí a tlustí

7. ledna 2019 v 11:54 | Iva Kapčiarová
Jsou tlustí a tlustí.
Na světě je spousta lidí, jejichž BMI není v normálu, u některých vybočuje dost značně.
Někteří tlustí zcela rezignovali na to, jak vypadají. Mezi ně bohužel patřím i já (ne, nejsem na to pyšná). Střídám hoďobóžové (lepší) tepláky s těmi horšími. Všechny jsou na gumu. Halenky s několika X před L kupuji jen levné, protože se mi nechce investovat do sebe moc peněz. K holiči chodím jednou ročně. Krémy si sice kupuji, ale většinou mi žluknou v koupelně a pak je téměř nedotčené vyhodím. Šminky mám a umím je používat, ale dělám to velice zřídka, tak nějak mi to přijde jako ztráta času.
Nebývalo to tak vždy. V Americe jsem neustále cvičila, sportovala a běhala po nákupech, abych vypadala dobře. Nikdy jsem neutratila za oblečení celou výplatu, ale ani jsem se nevyhýbala věhlasným značkám.
K holiči jsem stíhala chodit pravidelně a na hlavě jsem mívala účes.
Nechce se mi tu osobu, kterou být nechci, šatit ani jinak opečovávat, protože cena/výkon mi nepřipadá přijatelná. Stejně budu vypadat blbě. To jsem si říkala a pořád si to částečně myslím.
Jenže... začínám si všímat tlustých lidí, kterým to neskutečně sluší. Jsou vždy upravení a jejich oblečení nevypadá jako ze skládky jako to moje. Když pak vedle sebe vidím ty luxusní stálobarevné látky na šatech, sukních a halenkách někoho jiného a moje vybledlé a vydojené tepláčky z Lidlu....začínám se stydět. Nevím, jestli se někdy dopracuju k těm M-kům, co mi puchří na půdě (bylo to dost kvalitní a nadčasové oblečení, tak třeba ještě zcela nepodlehlo zkáze za těch dvacet let), ale budu s tím muset něco udělat.
Zhubnout bych moc chtěla, ale dnes mi to nepřijde reálné - fantastické cukroví od kamarádky se mi právě rozpouší
v žaludku v záplavách earl grey čaje. (Ne, nebyl to jeden kousek. Právě jsem snědla asi kostku másla, kilo ořechů, homoli cukru a spoustu lepku.)
Ať už zhubnu nebo ne, musím se začít zase chovat jako žena.

Palačinky

7. ledna 2019 v 11:53 | Iva Kapčiarová
Palačinky
"Mami, prosím, udělej mi palačinky."
Ó, jaké překvapení, dělám je nejméně obden, nejraději špaldové, někdy celozrnné, jindy z hladké mouky, někdy dokonce z rýžové, jen zřídka z klasické pšeničné. Aby nebyla nuda a jídlo nebylo jen balastem.
"Dobře, ale ukliď si ten nepořádek."
Kňourá, že má zraněnou ruku (dělali mu CRP z prstu) a asi to nezvládne.
"No ale já nemůžu dělat obojí najednou."
"No tak to nejdřív ukliď a pak mi v klidu udělej ty palačinky."
"Ne, to nemůžu.
"Mami, můžeš" , pronese konejšivě. Je vlastně moc hodný, že mi dovolí zvládnout vše.
 


Netflix

7. ledna 2019 v 11:51 | Iva Kapčiarová
Nemám sice televizi, ale máme nově Netflix. Je to báječné, Ríša umí anglicky tak dobře, že si může pustit jakýkoliv film, nejsme závislí na titulcích nebo dabingu, oba máme raději filmy v originále. Jen náš vkus se trošku rozešel. Dříve jsme společně sledovali animáky. Když se díváme spolu teď, musí vybírat Ríša, jeho moje "klidné filmy, kde se nic neděje" nebaví. Já ty jeho, kde se toho děje až příliš, některé skousnu.
Včera jsem trávila večer jen s Redfordem, bohužel u toho byla i Jane Fonda. Určitě film spadal do klidné kategorie a já si ho nesmírně užila. Myslím, že se jmenoval Our souls at night. Byl o dvou důchodcích, co se rozhodnou společně spát, protože noci o samotě jsou nejhorší. Nejdřív jen spí, pak si začnou povídat a nakonec i něco víc. Protože jsou zralí a inteligentní, jejich konverzace jsou dobré. Přestože nebo právě proto, že toho mají spoustu nepříjemného za sebou a vláčí s sebou pocity viny, začnou znovu žít a i když se vše nevyvíjí podle plánu, nesnaží se tomu druhému ublížit.
Chci si to dnes zopakovat. Jiný film, ale také nějaký milý, bez vražd a pletich.

Život bez auta

7. ledna 2019 v 11:51 | Iva Kapčiarová
Život bez auta
Jakmile nemáte auto, váš život se od základů změní.
Jste zvyklí odvážet recyklaci. Tarabit ty hordy odpadů půl kilometru je dost nepohodlné.
Pracovat v rámci maloměsta se vyplatí. Všude se dopravíte pěšky a bonusem horského městečka je kardiovaskulární trénink. Ale stihnete během pauzy v pracovní době jen procházku se psem, a to krátkou.
Musíte dotáhnout obří nákup na zádech nebo v rukách. (Ještě víc si vážíte své maminky, která nikdy neřídila a tohle absolvovala denně!) Nejste na to absolutně zvyklí,, nepočítáte, kolik to bude dohromady vážit a nakoupíte věci, bez kterých byste se dnes určitě obešla..
Máte to naštěstí blízko a kousek cesty můžete svou modrou Ikea tašku táhnout sněhem za sebou.
Blbý taky je mít obvodní lékařku v Jablonci a bydlet v Tanvaldě. Máte-li auto, je to hračka. Nemáte- li............a není vám dobře.... a pokud není dobře ani vašemu dítěti, občas něco zanedbáte. Zkuste napůl umírat a po pracovní době se vláčet busem do Jablonce.
(No jo, doktorka mě považuje za svou nejhorší pacientku a nevyřadí mě z evidence jen proto, že mě má ráda.)
Mám zápal plic. Do nemocnice jsem měla odvoz, je víkend.
Na interně byl moc příjemný lékař z Tanvaldu, mladík ještě nezkažený komunistickými manýry starého personálu, mladík se smyslem pro humor a jiskrou, neuvláčený a nesemletý starostmi a systémem. Odhadl, že jsem dostatečně inteligentní a může mě léčit ambulantně. Vylíčila jsem mu své malé hubené děti a vetchá zvířátka umírající touhou po mé péči.
(Neodradilo ho ani to, že jsem si sama vysadila medikaci, kterou mě lékaři zamýšleli krmit až do smrti, té mojí.)
Děkuji, pane doktore, za důvěru. Jdu spát a zkusím se neudusit ani tuto noc.
Budu usínat s myšlenkou na svůj červený autobus, hospitalizovaný o pár metrů nad mořem výš než já bydlím. Odkapává z něj halda namrzlého sněhu a čeká na svou diagnostiku do pondělka..
Prosím, uzdrav se už konečně, život bez tebe je na mě moc komplikovaný (překlad : neumím plánovat) a hektický (překlad : jsem líná).
Sladké sny nám oběma!!! Hlavně ne navěky!

Přednášky

20. listopadu 2018 v 10:00 | Iva Kapčiarová

Poslední dobou začínám být alergická na pozdrav "dobrej". Starý dobrý "dobrý den" mi připadá naprosto v pořádku. To je opravdu taková námaha vyslovit pozdrav spisovně a celý? Dnes mě tak pozdravil strážník a asistent kriminality. Že tu hrůzu použíávají rodiče dětí, jsem si už zvykla, ale stejně mám pokaždé chuť jim říct, že se slušností to nemá mnoho společného! Někteří rodiče mi "dobrej" i píší, pokud mi potřebují něco sdělit písemně. Ale veřejní činitelé? To už je na mě opravdu moc!
Myslím, že navrhnu radnici, aby zahájili sérii přednášek o přijatelném chování. Náplní prvního dílu by byly právě pozdravy. Na okraj by mohli také zmínit příjem hovorů. Prosím, do telefonu se představte nebo řekněte zdvořile "prosím". Pokud někomu zařvete do ucha "noooooooooo" s intonací "polibte mi šos aneb co zase votravujete", není to zdvořilé, je to hrozné. Tohle slýchám na druhém konci telefonu dost často.
Na přednášku bych s našimi ochránci poslala polovinu Tanvaldu.
Jeden díl vzdělávacího cyklu bychom mohli uspořádat ve škole. Věnoval by se psaní omluvenek. Vypadal by nějak takto : Dobrý den, milí rodiče!
Prosím, nepište omluvenky na cár kartonu utržený z krabice ranních cereálií. Věnujte omluvence trochu úcty, najděte čistý papír, odstříhněte správný formát nůžkami a napište datum. Napište jméno svého dítěte správně, určitě máte rodný list, pokud užíváte jiné formy jména, s někým se poraďte nebo najděte na internetu. Prosím.
Použijte slovník spisovné češtiny, pokud tam příslušné slovo nenajdete, není česky nebo není spisovné. Na závěr si zkontrolujte pravopis celého textu, nestyďte se zeptat dětí, některé jsou na tom lépe než vy.
Prosím, podepište se. Děkuji za pozornost.
Nabyté poznatky by mohli využít i v komuniaci s jinými subjekty než je škola.

Jak mají tito lidé úspěšně žádat o práci, když neumí ani pozdravit? O písemném projevu nemluvě. Napsat životopis a průvodní dopis je pro ně potom nadlidský výkon. Já se jim nesměju, je to smutné a jde to napravit, stačí chtít.
Budu muset udělat první krok a těm "dobrejm" zdravičům to říct.
Doufám, že budu mít i nadále úplný chrup.

Příběh fejsbukových skupin

20. listopadu 2018 v 9:45 | Iva Kapčiarová

Protože poslední dobou jsou mé zájmy rozevláté do mnoha stran, přihlásila jsem se do několika fejsbukových skupin. Přihlásila jsem se tam sama nebo to udělal někdo z mého okolí.
Stafordšírský bulteriér je skupinka zmagořilých obdivovatelů stafbulíků. Jednu takovou stvůru mám doma a miluju ji, i když zničí, na co přijde, neposlouchá, hryže, kutálí míč do řeky a já ho musím lovit, chce zabít mé kočky. Našeho Dráčka jsme neměli od štěňátka a fotografie stafbulích miminek mi to vynahrazují. Rozněžňuji se nad nimi a šišlám na ně nesmysly.. Řechtám se nad fotkami ohlodaného a vykuchaného nábytku a jiných škod v domácnostech ostatních masochistů. Dozvím se také zajímavé věci, kde co seženu a proč. Proto tam jsem.
Jsem ve dvou skupinách Bull sportů, protože náš pes je sportovec. V jedné zjišťuji obecné věci a ve druhé se dozvím, kdy máme tréninky a kdo na ně přijde. Proto tam jsem.
Pracuju jako asistentka pedagoga a vychovatelka, jsem ve skupinách obou profesí a nestačím se divit!
Různé tvořivé skupiny jen doplňují mou zvědavost, co s dětmi můžu ještě dělat a inspirují mě i k výzdobě mého domova.
Mám ráda staré věci, starý nábytek a v pár skupinkách se naučíte, jak z věcí od popelnic zařídit celý dům, vkusně a s nápadem. Vdechnout starému krámu život je dobrodružství a je to záslužné, recyklovat se má.
Ve skupinách hubnoucích a fitness jsem, protože mě štve, co se ze mě stalo Ta tlustoprdka nejsem já. Někde uvnitř té osoby křičí moje opravdové já. Když sleduju nějakou výraznou a skoro nepravděpodobnou proměnu, moje opravdové a štíhlejší já se dožaduje pozornosti a doufá, že se mu podaří vykouknout na povrch.
Jenže skoro ve všech těchto skupinách jsou kromě milých lidí, kteří poradí, povzbudí, pohladí, i zlí rejpalové.
U bulteriérů se strhne skoro hysterická bitka ohledně určitých chovatelských stanic, množíren, modré barvy, fotek psů, kteří se nevejdou do standardu plemene.
V bullsportech ze mě nějaká chytračka dělala skoro Mengeleho, když jsem nechala svého psa hrát fotbal v plastovém a kvalitním košíku (měl od rozdrásaného míče už krvavé pysky, ale stále se míče dožadoval, neb je totální míčoholik a možná i……………..debil , stejně ho ale miluju!)
Ve tvořivých skupinkách se někteří lidé ukájejí hanobením výrobků ostatních. Neumí sdělit svůj názor hezky slušně,tak aby příště to bylo lepší… tvořivého uzemní natolik, že už se s žádnou další prací nepochlubí. Já to teda určitě nikdy neudělám, nechci slyšet, že můj výtvor je hnusnej kýč a genialita ostatních na mně nijak neulpěla.
Tuhle jsem žasla, jak se z obtloustlé maminy stala náramná kočka ve fitness skupině. Jedna neomalená husa jí napsala, že má krásné bříško, ale hrozně tlusté nohy a zadek, že to má úplně stejně a strašně jí to vadí. Napsala jsem jí, že na paní nevidím tlustého nic a že jestli to má tak, jako paní, mám pro ni dobrou zprávu, vypadá skvěle. Odepsala veřejně, že nikomu nebude lhát, ani mu mazat med kolem huby. Paní zjevně nepochopila, že ona sama má problém a není nutné dělat mindrák ještě někomu jinému, kdo je se sebou spokojený, kdo něco skvělého dokázal. Možná nemá nohy jako Julia Roberts ale každý nemá dvoumetrové a dokonalé nohy, přesto je ale může bez obav ukázat v minisukni a nikoho tím nepohorší. Paní nepochopila, že nemusí psát někomu, kdo má třeba široká ramena, menší poprsí nebo nevýrazný pas, že by mu to slušelo ještě víc, kdyby…..vyrostl o deset centimetrů, nechal si implantovat silikony a odstranit žebro….protože to není to, co by chtěl ten dotyčný udělat - něco dostal do vínku a s tím pracuje (teda pokud je normální).
Rozhodla jsem se, že nebudu číst komentáře!
Jen v jedné laskavé renovační a natírací skupině, a to raději jen u některých příspěvků (zrovna se totiž chystám z tmavého holandského nábytku vykouzlit provensálský kousek a nasávám inspiraci ohledně barev a technik - ty ženské toho vědí tolik!)
Protože na pár vtipných nebo zajímavých komentářů je jeden opravdu nechutný a zlý, co se mi zaryje do mysli - a já ho tam mít nechci! Nemám na to žaludek ani čas!

Další z mnoha tváří mého synka

20. listopadu 2018 v 9:44 | Iva Kapčiarová
Fredík filosof
"Druhá palačinka je mnohem rychleji než ta první. To je divné, viď."

Fredík manipulátor
"Mami, nemůžu jít do školky."
Umí vymyslet hodně důvodů, proč to nejde a sleduje, co to se mnou udělá. Nic. Vytasil zbraň opravdu silného kalibru : "A....dávaj mi tam alkohol!"

Jak mě miluje :
Fredík : "Dáňa šel včera v kraťasech. To může?"
Já: "Už je zima. Ale jestli mu to maminka dovolí, tak může.
Fredík: "Tak já chci tu Dáňovu!"

Chůdy

20. listopadu 2018 v 9:43 | Iva Kapčiarová

Při vyklízení školní půdy se našly chůdy. Dostali jsme je do družiny. Děti se na nich chtěly naučit a já se kasala, že jim to ukážu. Jenže mi to nešlo. Vůbec. No to jsem na tom už fakt bídně. Lotosovej sed neudělám, protože mě bolí kolena. Pořádnou tůru nezvládnu, protože mě bolí záda. A neumím už ani na chůdách! Nestála jsem na nich tak třicet let, možná víc, a asi se už prostě neunesu.
Včera se děti zase snažily a šel kolem můj bývalý třídní učitel z gymplu a také tělocvikář, pan Zacpal, s rodinou. Křikl na děti, že takhle se chůdy přece nedrží! Najednou mi svitlo! Popadla jsem chůdy a přešla na nich celou školní zahrádku. Děti žasly. Zacpal jim řekl naprosto nevzrušeně, že paní učitelka je šikovná, jako by nic jiného ani nečekal. Nezapomněla jsem mu připomenout, jak se vyjádřil o mých nohách na školním lyžařském výcviku (plužila jsem kopec dolů a přirovnal mé třesoucí se končetiny k nohám od klavíru!).
Nicméně díky němu jsem teď v družině za hvězdu, protože ovládám takovou machrovinku,jako jsou kusy klacku s nášlapem.

Můj Fred

7. listopadu 2018 v 17:27 | Iva Kapčiarová
Můj malý blonďák je nemocný. Od včerejšího večera se nehýbe a nemluví. Cloumají s ním horečky a bolí ho hlava. Vypil jen pár sklenic vody a přesnídávku z pytlíčku.
Reportuju zdravotní stav jeho tatínkovi. Slyším zamyšlené : "Hmm... Kolikrát řekl k........?"
"Ani jednou."
"A ta ještě horší slova?"
"Ani jednou."
Na druhé straně telefonu je ticho.
"Ale zadek a prd několikrát řekl, " snažím se ho uklidnit.
Zdeňkovi se ulevilo :"Je to jistě vážný stav, ale ne kritický."
(Bojujeme stále se sprostými slovy a fekálním humorem. Na všechno má odpověď :"To mě učí brácha puberťák, děti ve školce.." - ač je to bohužel spíše naopak. Naše děťátko je vlastně oběť.
Víte, co se mu tuhle ve školce stalo? On chtěl pití, holky mu ukázaly pipinu a paní učitelka na něj svádí, že jim o to říkal... chudák kluk!
Je to s ním těžké, ale mám ho raději zdravého a zlobivého!)

Kam dál