Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Pohádka pro ženy

Včera v 9:27 | Iva Kapčiarová

Pohádka by měla mít dobrý konec, a to tahle má.
Znám spoustu žen a jejich osudy by vydaly na několik knih. Tohle bude jen krátká pohádka o třech ženách, které nejsou sestry, ba ani se všechny navzájem neznají. Začínáme.
Byla jedna moc chytrá paní, tak pracovitá a energická, že ani na mateřské dovolené nedokázala duševně zahálet. Rozhodla se studovat další vysokou školu dálkově. O malého synka se těch pár dní v měsíci, kdy byla ve škole, staral vzorně hodný manžel. Chlapeček začal nápadně často říkat slovo "teta"a nakonec se ukázalo, že tatínkovi pomáhala s hlídáním nějaká hodná teta. Pohádka má dobrý konec, ta chytrá paní si našla někoho lepšího a neztrácela s takovým pitomcem své mládí.
Byla jednou jedna jiná paní, vlastně slečna. Moc schopná, měla dvě malinké děti, ještě mimina, a stíhala milion věcí. Její hodný přítel jel navštívit svého nemocného tatínka. Loučili se spolu na nádraží a on si objednal svíčkovou na neděli, až se vrátí. Jenže zapomněl říct, kterou neděli. Tu první ta hodná slečna čekala se svíčkovou a bála se, že se jejímu příteli něco stalo, když se neozývá. Přece by ho zajímalo, jak se mají jeho děti...jestli mají co jíst a tak dále. Jenže tohohle pána to nezajímalo, protože si užíval s nějakou hodnou paní a neměl ani tolik odvahy se s maminkou svých dětí lidsky rozejít. I tahle pohádka skončila dobře, protože ta slečna si časem našla někoho mnohem lepšího.
Žila byla ještě jiná paní. Byla hrozně naivní a svému manželovi všechno věřila. Jak ji má rád a podobné nesmysly. Nevím, jestli ji měl rád, jestli jo, tak byl úchyl, protože se k ní nechoval vůbec hezky. Ono mu na ní prý tak moc záleželo, že ji chtěl udělat pořád lepším a lepším člověkem. Ale spíš měl rád jen sám sebe. Všechno, co udělala, bylo špatně. Když visela půl dne ve výšce na svislých venkovních parapetech a za den umyla čtyři okna, bylo to málo. Když něco nezařídila, protože měla nemocné dítě a musela se o něj starat, komentoval to ten trouba tak, že její obor je "nejdetologie". Přitom sám nebyl vůbec dokonalý, vlastně nikdy nic v životě nedokončil.
Byla tak tolerantní, že mu dokonce odpustila i to, že si domů odněkud přinesl venerický dárek. Z prkýnka na záchodě to nebylo.
I tenhle příběh má dobrý konec. Ta hodná paní si uvědomila, že její obor není "nejdetologie" a přestala hledat důvody, proč od něj nemůže odejít. Odstěhovala se, sedí si u kávičky, dívá se na dvě umytá okna a je spokojená. Jí totiž stačí za den umýt klidně i jedno okno. Úplně září, ona i ta okna.
Dobrou noc, ženy.
 

Co zase řekl

Včera v 9:26 | Iva Kapčiarová
Hlášení místního rozhlasu. Fred zpozorněl.
´To mluví nějakej prezident, viď? Nebo to je z nebíčka?'

Pije kakao.
´Neni v tom alkohol? Mám strach, abych nebyl hloupej.´

Už poněkolikáté se bouchnul o stůl a polici.
´Debilní hlava!´
´Asi ti ta hlava překáží.´
´Ale já ji chci mít! To bych neměl pusu a nemohl bych mluvit! A potřebuju oči!´

Fredík a jeho moudra

11. dubna 2018 v 18:49 | Iva Kapčiarová
Dnes mě Fredík zase dostal.
Jedu si tak Honvardem svým rozměrným červeným autobusem dolů z kopečka a naproti mně se řítí tři auta za sebou. Silnice je tam úzká a čas od času je tam krátké místo k najetí, aby se protijedoucí auta vešla. V panice si pro sebe mumlám:" Voni se tam narvou ty k🙂k😏ti snad všichni!" Úplně jsem zapomněla, že za mnou někdo sedí.
"Mami, máš říct: To jsou ale hloupí lidé, ne k....."
Měl pravdu kluk, zahanbil mě. Jako bych slyšela sama sebe, když ho poučuju...

Sedíme venku a najednou se setmělo.
"Mami, to už je noc?"
"Ne, to jen mraky přikryly sluníčko."
"Aby mu nebyla zima, jo?"

"Mami, co se stane, když vypiju alkohol? To mi vyžere krk?"
"Ne, nevyžere, ale když pije alkohol dítě, bude hloupé. Děti nesmějí pít alkohol. A dospělí ho mohou jen trošku."
"A trošku bych mohl? Jen trošku, bez toho víc?"
"Ne, ani trošku." (Jsem puritánská matka.)

"Mami, a když budu mít otevřenou pusu, tak mám díru do hlavy? To mi vyletí mozek?"
 


Doktor Poláček

7. dubna 2018 v 10:41 | Iva Kapčiarová

Před lety se mi moc nechtělo učit na zkoušku Právní předpisy ve veterinární praxi. Byla to moje poslední zkouška na konci letního semestru a už jsem byla vyšťavená a právnické formulace pro mě byly (a stále jsou) neprůhledné, nestravitelné a nudné. První termín jsem si víceméně odseděla, nepoložila jsem otázky rovnou, pokoušela jsem se ze sebe něco chytrého vytlačit, ale asi se to moc nepovedlo, soudě podle toho, že mě vyrazili. Další termín jsem měla za pár týdnů, možná už to bylo na začátku července, je to tak dlouho, že už nevím. Asi se mi pořád moc nechtělo do učení, raději jsem někde courala a moje hlava zůstávala i nadále právnických znalostí prostá. V zoufalství mě noc před zkouškou napadla zoufalá myšlenka - že bych přemluvila nějakého sympatického mladého doktora, který má strasti studií ještě v čerstvé paměti, aby mi napsal omluvenku? Že jsem strašlivě nemocná a týrati na potítku se tudíž nemohu.
Volba padla na našeho chirurga, doktora Poláčka. Moc se mu to nezamlouvalo, ale byl na mě hodný - navrhoval letní průjmy.
"Pane doktore, průjmy ne, co takhle žlučník?" Protože jsem ho o takový hnusný podvod žádala poprvé a nikomu to nemohlo ublížit, nakonec mi napsal ten žlučníkový záchvat. Nechala jsem svou tetu zavolat do Brna a omluvit mě.
"Tak ji pozdravujte, ať se vyléčí, bude na to mít dost času, odjíždím zítra do USA a vracím se až v září. Ať se zapíše na děkanský termín."
No tak to jsem si teda pomohla! Můj druhý termín bude ten úplně poslední. Možná skončím veterinu v pátém ročníku, protože mě nebaví zákony.
Na konci prázdnin jsem se nudnou látkou začala prokousávat. Termín se blížil. Jednoho rána mě rozbolelo břicho a došlo mi, že je to apendicitis. Večer jsem si skočila na pohotovost a za chvíli jsem už byla na sále. Tehdy vládl v tanvaldské nemocnici na chirurgii primář Mauermann. Kňučela jsem, že se musím učit, tak mi přidělil samotku bez televize a učení mi šlo jako víno. Co taky můžete dělat jiného v nemocnici.
Procházela jsem se v župánku po chodbě a potkala jsem doktora Poláčka. Vykulil oči: "Co tady děláte?" Řekla jsem mu to.
"Vy jste simulovala apendicitis?" Vypadal zděšeně.
"Ne, tohle bylo opravdové!" Asi si myslel, že jsem tak mizerná studentka, že si raději nechám odstranit polovinu orgánů, abych se vyhnula povinnostem.
K doktoru Poláčkovi chodíme celá rodina i nadále. Momentálně i se čtyřletým synem. Nejdříve vyřešil jen tak mimochodem jeho fimózu. Dva roky jsem se připravovala na to, že syn půjde do anestézie a ten brutální zákrok mu provedou. Někde to řeší radikálně - obřízkou. Necítila jsem se kompetentní tohle rozhodnout a zákrok jsem zbaběle odkládala. U doktora Poláčka jsem se zmínila jen okrajově, když jsme léčili panaricium. Kluk si totiž kouše nehty a tenkrát se mu jeden prstík zanítil. S prstem náš doktor jedním vrzem vyřešil i pindíka. Rychle a účinně. Bez narkózy. Fredík mu svatosvatě slíbil, že si nehty kousat už nebude a také přislíbil každodenní péči o svou mužskou chloubu.
Absolvovali jsme několik kontrol a jak je Fredíkovým zvykem, spoustu toho napovídal. Na jedné z návštěv se ptal sestřičky, proč mají v čekárně rozbitou podlahu a jestli byla někdy mladá, když teď je tak stará. To se jim oběma moc líbilo a Fredíkovi slíbili, že lino vymění.
Dnes jsme museli na ošetření znovu. Po několika měsících opět zanícený prst. Pan doktor si neodpustil :"Tak Frediku, my jsme slovo dodrželi, lino máme v čekárně nové, mladé, ale ty si nehty pořád koušeš. Ty svoje sliby neplníš. To se asi uvidíme často. Jenže my nemůžeme kvůli tobě pořád měnit podlahu!"
I tak dostal Fredík od sestřičky obvyklou odměnu, v jejím šuplíku se vždycky najde nějaký čokoládový bonbón nebo jiná dobrota.
Ani zítra v poledne nebudu mít problém malého chlapíka do jejich ordinace dovést.
Je tam totiž veselo a vlídno. Trocha bolesti se snadno zapomene.
Vlídnost je to, co se nezapomíná.
Píšu si : Koupit ráno bonbóny. Snad je v poledne nezapomenu.

Noční hovory o duších a maminkách

7. dubna 2018 v 10:38 | Iva Kapčiarová
Noční hovory o duších a maminkách.
"Mami, a babička Jarča má hlavu?"
"Babička Jarča je jen duše, nepotřebuje hlavu. Ne takovou, že si na ni můžeš sáhnout."
"A proč na ni nemůžu šahat, to by mě kousla?"

"Až umřu, já chci mít hlavu. A duše, to je lebka?"
"Ne, lebka je z kostí, chrání mozek, duše ji nemá."
"A jak teda vypadá duše?"
"Nevím, asi není vidět."
"Mami, co je to pokožka?"
"Pokožka je kůže."
"Má babička Jarča kůži?"
"Nemá. Nemá tělo."
"Ale já babičku Jarču viděl, byla tady."
"Jak vypadala?"
"Krásně."
Rozbrečelo mě to.
"Neboj, budeš mít jinou maminku, nebreč."
"Nebudu mít jinou maminku. Maminka je jen jedna. Jsem už dospělá, sama jsem maminka, tvoje a Ríšova."
"Maminky už nemají maminky?"
"Některé mají."
"Ty jsi některá?"

Tohle jsou chvilky, na které budu jednou vzpomínat. Budu z nich čerpat energii v bezesných nocích při řešení složitých pubertálních situací.
Někdy chci jen zavřít oči a spát, přeju si, aby to kvítko vedle mě konečně zavřelo pusu ( v duchu říkám dokonce hubu) a na nic se mě už neptalo. Většinou si uvědomuju, že se ta krása okamžiku nikdy nevrátí a jen si to společné usínání užívám.

Eminem a beruška

18. března 2018 v 17:34 | Iva Kapčiarová
Eminem a beruška
Dnes šel Fredík na návštěvu k sestřenicím. Když se vrátil, říkal, že na ně vystrkoval zadek, protože je Eminem (viděl to v jednom klipu, co mu pouštěl bratr).
"Fredíku, jestli budeš na holky vystrkovat holej zadek, tak tam nebudeš chodit."
"Ale já jsem byl Eminem."
" Eminem nemůže chodit k holkám na návštěvu, tam chodí Fredík."
Pokrčil nos a přimhouřil oči :" Eminem je taky hodnej, ten tam taky může."

Za chvíli přiběhl s kulatým puntíkovaným víkem na stavebnici na zádech: "Jsem beruška. Musím si to takhle držet. To berušky musej."
"Ne, beruškám to tam drží samo, jen tobě to nedrží."
"A proč?"
"Protože nejsi beruška."

Z našeho rodinného života

1. března 2018 v 18:20 | Iva Kapčiarová
Byli jednou dva vzteklí rodiče. Měli dvě vzteklé děti.
O tom větším raději ani psát nebudu.
Mladšímu jsou čtyři. Právě zuří, zmítá se a nadává. Jeho slovník sprostých slov je obohacen o výrazy, které vymyslel jeho bratr. Po chvíli se uklidní. Sedí na motorce a vypadá vyrovnaně. "Fredo, už je to dobrý? Už sprostě nenadáváš?" "Eště to není dobrý, eště nadávám. Ale zlepším se. Ve školce. Nebo v polepšovně."
"Nemohl by ses zlepšit tady?"
"Ne, to by nešlo."
"Proč?"
"Protože ne."
Někdy je vzteklý a používá výrazy, které si hrají na "nevinné", např.koprkele nebo džoprdžele. Prý to není sprosté.


Kňourá..."Bolí mě srdce." Tváří se tragicky.
"Fredíku, kde je to tvoje srdce?"
Chytne se za žaludek. "Tam je žaludek."
Rychle přehmátne na levou stranu hrudníku. Hýme, že srdce mu umřelo. Právě rozdělává karamelu a jeho tvář se rozjasňuje. Srdce už je v pořádku. Uf.


"Three cool chicks. Three cool chicks....", zpívá si a jsem ráda, že je to tahle píseň. (Taky zpívá:"I don't know what you heard about me" Chybějící text nahradí huhláním a pak pokračuje:" That I'm a motherfucking P-I-M-P. " Asi je jasné, že JÁ mu tohle nepouštím.
Ani pohyby, imitující epileptický záchvat nebo úraz elektrickým proudem, nejsou ode mě. Vše pochytil v "dětském pokoji".)
"Mami, chci jít za babičkou."
"Babička se odstěhovala."
"Kam?"
"Do Ameriky."Doufala jsem, že zbytek večera budu mít klid.
Rozplakal se : "To nemůže! Do Ameriky ne! Jsou tam krokodýlové. Aligátoři!"


Momentálně absolvuji zanícenou přednášku o rapu a hip-hopu.
Tupě poslouchám písničky, které mi připadají všechny téměř stejné, kdežto můj syn je třídí podle toho, jestli jsou "old skool" (zdůraznil, že se to píše s K, tak nevím....) nebo moderní. Po chvíli se mě ptá, jestli už rozeznávám jednotlivé hlasy jeho oblíbených černošských zpěváků. Ne, nepoznám ani jednoho. Není to jako odlišit Gillana, Lennona, Mc Cartneyho, Bona, Stinga, Russella Maela, Davida Surkampa, Leonarda Cohena a další zajímavé hlasy. Tyhle jsou ve stejné poloze a většinou jen mluví. Ale některé písničky již začínám shledávat příjemnými. Můžu být vděčná, že tu přednášku mám. Mohla bych taky jen vidět zavřené dveře.
(A vzpomínám si, jak jsem nutila svou matku poslouchat své oblíbence a hustila jí k tomu spousty teorie a překládala texty. Tvářila se pobaveně. Promiň, mami.)

Několik rad

17. února 2018 v 19:07 | Iva kapčiarová
Jak přežít mezi muži a s muži v kritických situacích. :)
Tento návod je kompilací rad všech žen z mého okolí. Těch, co doma nemají "toho pravého". Tento termín je velice nejasný a pro každou z nás znamená něco jiného. Pro některou je to romantický snílek, pro jinou praktický kutil, pro další nepraktický intelektuál, věčný dobrodruh, kombinací je nepočítaně….to záleží na vkusu. Jedno mají ti všichni společné -milují Vás nade vše, cítíte se jako královna, v bezpečí, milovaná, opečovávaná, šťastná.
My ostatní přežíváme.
Pravidlo číslo jedna. Neřiďte si děti s psychopatem. Pokud jste již těhotná, neuvádějte jeho jméno v rodném listě. Sice budete muset pracovat jako o život, ale on nebude mít žádná rozhodovací práva a můžete se odstěhovat třeba na Antarktidu, když se tak rozhodnete. Vy sama. Tato rada se mi vždy zdála trochu přehnaná a zastávala jsem se práv otců. Ale teď vím, že měla něco do sebe.
Pokud s ním hodláte zůstat, dotlačte ho k sňatku. Jinak s vámi bude žít dvacet let na hromádce, zplodí s Vámi několik dětí a pak Vás vymění za mladší model, se kterým se ihned ožení, odjede na exotickou all-inclusive dovolenou ( s Vámi jezdil jen do kempů a Vy jste vařila), zplodí několik dalších, tentokrát manželských, dětí. Vy zůstanete chudá. Pojedete tak maximálně do Drhlen. Jednou za dva roky, na prodloužený víkend. Nikdy jste moc nevydělávala, ach, byla jste vždy k ničemu, ty vaše trapné mateřské a zkrácené úvazky či jiné ústupky Vašeho kariérního rozvoje, abyste mohla uvařit teplou večeři a vyzvednout s jazykem na vestě děti ve školce. On se Vás o to neprosil. Nikdy jste neremcala, že chodí domů až pozdě večer? Nezáleželo Vám na něm! Naopak, neustále jste pyskovala? To jste neměla! Nezáleželo Vám na něm! Nový model je jiný, lepší. Každopádně nový model neodejde ze společně budovaného bytu s několika krabicemi nádobí a osobních svršků. Dostane od všeho půlku, až se rozhodne ho opustit nebo až ho dovede k infarktu. Je to holka šikovná. Ne jako Vy.
Pokud s ním už nejste, ale stále pro něj máte slabost, setkávejte se s ním na neutrálních místech. Nikdy ne v přítmí, které rozezní vaše neukojené struny. Vzpomenete si na ten bouřlivý nebo něžný nebo trošku ujetý sex. Pokud nový model právě trpí PMS nebo jinou neurotickou poruchou, můžete mu být "užitečná". Po těch letech přeci ví, co Vám dělá dobře. Ne, nedělá to pro Vás. Použije Vás. Mějte v sobě trochu cti…Vzpomeňte si, co o Vás říkal, co říkal Vám. Vzpomeňte si na všechno. Raději si to napište, velkým písmem, noste to vždy s sebou a pro jistotu si nezapomeňte vzít brýle. Trocha neukojenosti není na škodu. Donutí Vás začít lovit v neprobádaných vodách. Ano, máte ještě šanci. Tady platí Lepší holub na střeše nežli vrabec v hrsti. Po dvaceti letech najednou nebude z vrabce ten pravý, je to pořád on. Z holuba se ještě může lecos vyklubat.
Prosím, neříkejte, že jste mu dělala roky krávu. Nevztekejte se. Nepřejte mu nic zlého. Buďte mu vděčná. Dostala jste ho, abyste si uvědomila, jak špatně o sobě smýšlíte. Choval se k Vám přesně tak, jak jste mu dovolila. Vy si o sobě myslíte, že nejste dost dobrá a on to tak pak vidí taky. Poděkujte mu. Zachránil Vás.

Pravda o mém alkoholismu

17. února 2018 v 19:05 | Iva Kapčiarová
Pravda o mém alkoholismu.
Já byla vždycky hodná holka. Kouřit jsem přestala v šesti letech. Tehdy jsem to zkoušela v dětství naposledy. Alkohol mi smrděl. Poprvé jsem ho zkusila asi kolem šestnáctého roku, tenkrát jsme doma oslavovali, že babička utekla hrobníkovi z lopaty. I my, děti, jsme dostaly štamprli vaječného koňaku a já sklenku vína. Smichala jsem obojí a bylo mi dost špatně, ač jsem měla jen trošičku.
Naše sousedka a bratranec mejdan táhli dlouho do noci, a když jsem ráno vstala a viděla bratrancovy lennonky namočené v tom vaječňáku, chtělo se mi zvracet. Vaječný koňak jsem měla odvahu znovu ochutnat asi až za dvacet let, pouhý pohled na něj vyvolal vzpomínku brejliček a nauzey.
Víno jsem testovala mnohokrát, ale bolí mě po něm hlava, tak jsem ho ze svého života definitivně vyškrtla, nejsem masochista.
Tvrdý alkohol jsem začala pít asi v pětadvaceti. Poprvé jsem zažila "lítání", jak se s vámi točí celý svět. Někdy zažívám slastné pocity blízké orgasmu. Je to jako když stoupáte nahoru, ještě výš, ještě výš a pak následuje ohňostroj a všechno jede znovu. Těch frťanů musím mít na ohňostroj trochu víc, posledních patnáct let se moc často nekoná.
Umím pít, mám záklopku a neopiju se. Mám pevnou vůli a postrkování okolí, že si musím dát, mě nechává naprosto chladnou. Sama vím, jestli a kdy se připojím k další rundě a zásadně piju jednodruhově, zkušenost s vínem a vaječňákem dohromady už nezopakuju, ani v bleděmodrém či fialovém.
Lehce alkoholické období jsem prožila v USA. Bydlela jsem s kamarádkou Ivetou v těsné blízkosti litevských kluků. Litevců jsem potkala jen několik, ale všichni byli inteligentní a charizmatičtí, jsem asi pobaltofilní. Ti naši pili ve velkém vodku , já Jagermeistera a Iveta Jacka Danielse. Občas jsme si vzájemně vyšli vstříc. V létě jsme všichni přesedlali na mraženou margarittu. Mixér drtil led jako vzteklej a tequilla a červené a zelené margaritta mixy tekly proudem. Scházelo se nás hodně. Našemu dvojdomku někteří přezdívali Margarittaville. Grilovali jsme pod krásným chicagským nebem a popíjeli a povídali. Byl to nádherně bezstarostný život. V zimě jsme se s Ivetou zase vrátily k rohatému Jagermeisterovi, Jacka moje hlava po čase zavrhla. (Možná mě migrény zachránily před stokou alkoholismu. Budu si je hýčkat!)
Protože jsme s Ivetou cvičily, chodily jsme tak pětkrát týdně do posilovny, a měly jsme i trénink v pití, klidně jsme za noc zvládly celou flašku a nebylo na nás nic vidět. (Nikdy nám na veterině nic nevytkli. Byly jsme nejlepší pracovnice!) Když zazvonil budík, Iveta usedla za volant a jela do práce a já zalehla, abych byla čerstvá na odpolední směnu veterinární sestry. Dělaly jsme si legraci, že střízlivý člověk koupat a sušit psy "atomovým" fénem prostě nemůže. Tranquilizace byla pro Ivetu nezbytná! O větší psy se mohla v krizi opírat.
Já usedla za volant o pár hodin později, také jistě se značnou hladinkou. Když na to s Ivetou vzpomínáme, nechápeme. Jsme už dlouho matkami a nepožily bychom před řízením ani kapky proti kašli. Jak to, že nám to tenkrát přišlo jako dobrý nápad? Naši litevští sousedi řídili limuzány a chovali se stejně. Ale nechci to na ně svádět, byly jsme dospělé ženské, skoro třicetleté.
Po návratu domů jsem najela na režim občasného pití. Nemám na něj čas, ani chuť,většinu roku a vůbec se mi nestýská. Na třídních srazech do sebe kopnu pár panáků a půl roku mám zase klid. Ani Silvestr pro mě není rizikový, šampáňo mi nic neříká. Sem tam prcek slivovice, když mě bolí v krku, pivo ke kachně, jenže ho většinou s tou kachnou zapomenu koupit. Jednou ročně si dám očistný večer s burčákem, letos jsem ho bohužel propásla.
Prostě trapně abstinentní život.
Na to "naše období" ale vzpomínám ráda a s úsměvem. Užila jsem si ho.

Fredovy politické názory

26. ledna 2018 v 17:47 | Iva Kapčiarová

Včera jsme celá rodina pozorně sledovali prezidentský duel. O politice se doma nebavíme a ani jsme nikoho z nich nekomentovali. Co absolutně nesnáším, jsou ataky zastánců obou stran na inteligenci, charakter a nevímcoještě voličů té druhé strany. Každý má právo na svůj názor.
Fred ho má:"Zeman je můj prezident."
"A Frediku, ty víš, který z nich je Zeman?"
"Jo, tenhle." Ukázal na toho správného. "Drahouš se mi nelíbí. Já budu volit Zemana. "
To nás hodně rozesmálo. "Fredíku, ty ale nebudeš volit. A proč chceš volit Zemana?"
"Protože je krásnej!"

Kam dál