Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Jak jsme stanovali

18. června 2018 v 5:35 | Iva Kapčiarová
Jak jsme stanovali
Děti mají rády dobrodružství a ta chtějí prožívat společně. Potřebují se kamarádit, hádat, nenávidět a jednotlivé postavy dramat pravidelně obměňovat. Naplánovali jsme si spaní v družině. Vedení školy nám plán okamžitě zatrhlo, protože se může stát spousta věcí, třeba může vypuknout požár. Nesměju se tomu, někdy někde se to stalo a dopadlo to moc špatně. Ač mi přezdívají Černá kronika, stejně jsem se do toho rizika s dětmi pustila, jen na svou odpovědnost. Nejdříve jsem jim slíbila, že budou spát u mě doma. Několik týdnů jsem si tu hordu naprosto neposlouchajících dětí představila ve svém vymazleném bytečku plném atrakcí pro malé děti, čili jiné váhové kategorie…. A přehodnotila jsem svůj úmysl…. na akci venkovní. U Zdeňkova domu je soukromá louka a krásný přístup k řece. Je tam i ohniště. Ano, to je ono. Sousedi jedno odpoledne a jednu noc jistě přežijí. Klidně se s nimi rozdělím o decibely, které jsou obvykle určeny výhradně mé osobě. (Jsem za to placená.)
Děti se několik týdnů bavily tím, že sestavovaly plán, kdo s kým bude ve stanu a co koupí na občerstvení.
Termín se blížil. Dohodli jsme se, že děti přivezou buřty a stanovací pomůcky hned ráno a já vše odvezu na místo, kam půjdeme po skončení družiny pěšky.
Buřty jsem strčila do ledničky (ještě že máme model skoro do stropu) a dvacet minut jsem vynášela věci z auta. Rychle jsem upekla ještě třenou buchtu (včera večer jsem zjistila, že mám pouze jedno vajíčko a to stačilo jen na bublaninu), abych měla ráno čím nasytit hladovou zvěř. Poté jsem běžela splavená zpátky do školy na odpolední družinu. Několik dětí brečelo, že je rodiče nepustíili, několik si stěžovalo, že buřty jsou moc drahé a neměly ani na oběd ( a protože mi jejich rodiče visí už dvě stovky, dále jsem v dotacích nepokračovala - je to smutné, ale nejde to jinak, za chvíli bych platila úplně všechno a úplně všem).
Několik dětí si ještě domů odběhlo pro polštářky, extra deky a další stan, vše jsme nechali v autě. Holky mi skočily do školky pro Fredíka. Poté jsme se společně vydali na cestu. Parta nadšenců, šílené vedro, krásná příroda okolo Kamenice. Za chvíli už začali "oslíkovat" : "Už tam budem?" Jako zaseklá gramodeska.
Na pokraji sil jsem se dobelhala na naši louku, kde jsme začali stavět stany. Hysterie byla dost vyčerpávající. Neměla jsem na teatrální scény trpělivost (ač sama jsem jich za svůj život předvedla nespočet), párkrát jsem je pořádně seřvala a ujala jsem se velení stavby. Kostru stanu jsem zvládla s podpůrným týmem dobře, kdyby ale nepřijela jedna maminka, kempařka, byl by trochu vachrlatý a bez předsíně.. Já sice nejsem úplně spaním venku nepolíbená, ale zkušenosti mám s modelem, zvaným áčko, a nyní mám ten sekundový, co hodíte do vzduchu a je to (problém nastane až ve chvíli, kdy ho chci sbalit, protože to nedokážu - ale mám velké auto, tak ho nějak amatérsky zamuchlám a když mám štěstí, zbývá alespoň kousek okénka, abych viděla ven, co se děje na silnici - a syn mi ho doma za minutku sbalí do úhledné taštičky, aniž přeláme všechny tyčky). Zbývalo dojet pro auto, kde budeme spát já a můj malý syn. .Jeden z mnoha mých sourozenců mě odvezl ke škole a zajistil dozor zdivočelých dětí, které se vrhly do vody a řádily v ledové řece, než jsem se ve svém autě vrátila. To bylo za chviličku. Dětem ve vodě vyhládlo, opekli jsme buřtíky na klaccích, které jsem ořezávala kuchyňským nožem do špičky a zároveň jsem nařezávala buřtíky všem okolo. Pouze již zmíněná zkušená maminka kempařka připravila dceři krabičku s precizně nařízlými buřtíky a s malou krabičkou plnou kečupu uvnitř větší krabičky (trošku jsem se těšila, že v té malé kečupové krabičce najdeme ještě jednu menší s hořčicí a v té zase s česnekovým dresinkem atd., ale matrjoška se nakonec nekonala). Mezitím si začali rodiče jezdit pro malé děti. Zbývali jen ti hrdinové, co se nebáli zůstat venku s někým, kdo bez psa nejde ani do sklepa a kdo v dětství budil své bratry, když v noci potřeboval na malou. Co naplat, pejsek už je týden v nebíčku, musím se překonat a předstírat dospělost a statečnost! Pár dětí si ještě začutalo na fotbalovém hřišti a pak jsem je poslala k řece vyčistit zuby. Dva kluci spadli do vody a už neměli žádné oblečení na spaní. Doma jsem vyšťourala jen dvě extra deky a pletené ponožky s rolničkami, jinak už jsem malé velikosti rozdala potřebným. Nahnala jsem děti do stanů a doufala, že si budou povídat a krásně usnou. Jejich "ložní pořádek" se během dne několikrát proměnil a nakonec snad spalo asi sedm dětí na hromadě v jednom stanu. Hulákaly zřejmě až do půl jedné, kdy mě vzbudil dusot a jekot. Seřvala jsem je tlumeným hlasem, ale i tak jsem probudila Fredíka, ten pak ječel půl hodiny, že má rozbitou panenku. S tím se nedalo nic dělat. Ve stanech to buď utichlo a nebo Fred řval tak nahlas, že jsem nic jiného neslyšela. Ráno mě vysvobodil kohout, zřejmě se mu mejdan líbil (naházeli jsme mu večer spousty dobrot přes plot) a toužil, abychom už vylezli ven a servírovali další chody. Mé rozbolavělé tělo už stejně odmítalo setrvat ve stejné poloze.
Chtěla jsem napsat "doběhla jsem" pro snídani, ale v reálu to bylo jinak. Dobelhala jsem se tam. Po cestě jsem potkala čiperného souseda důchodce, alespoň pár sekund, co jsem ho míjela, jsem předstírala ladný krok.
Pak už si nic nepamatuju. Děti se rozutekly a já si s úlevou uvědomila, že jsme všichni přežili. Uklidila jsem bordel venku a rozhodla jsem se, že nechci žádné děti vidět aspoň půl dne.

Závěr - dětem se akce asi líbila, poznaly, že padá rosa a že v noci je opravdu zima. Za to to určitě stálo.
 

Jak jsem kupovala starou kredenc

4. června 2018 v 9:24 | Iva Kapčiarová
ak jsem kupovala starou kredenc

Nikdy jsem nebyla kutilský typ. Poslední dobou mě ale na fejsbůku oslovily renovované prvorepublikové kuchyně. Jedna se objevila na prodej poměrně blízko a cena nebyla přemrštěná. Zkusím se pustit do něčeho užitečného. Ať mají kočky zase co ničit.
Požádala jsem svého nemanžela (na kterého se můžu stoprocentně spolehnout v několika věcech - že mě nikdy v ničem nepodpoří a za každé situace ze mě udělá absolutního debila), aby mi pomohl se stěhováním. Nevím, co mě to napadlo.
Vím, že nejsem dokonalá. Mimo jiné mi chybí orientační smysl a dokážu zabloudit i tam, kde je to téměř nemožné. Já to obvykle zvládnu.
Dnes jsem zabloudila a na místo určení jsem se řítila o pětadvacet minut později a co nevidím: auto svého partnera, jak mě míjí v opačném směru. Nevydržel čekat. Pětadvacet minut jeho času je tak drahých! Když jsem ho minulý víkend vezla na posezení u vína s kamarádkou a přitáhl podnapilý nad ránem, to bylo v pořádku. To netroškařil, hodinka sem, hodinka tam, koho to zajímá. Ale mých pětadvacet minut se tolerovat nedá. Zavolala jsem mu a taktně jsem mu tu příhodu připomněla (v praxi to vypadalo tak, že jsem na něj do telefonu hystericky řvala). Za minutu byl zpět. Vztek s ním lomcoval.
Staveništěm jsme procházeli do sklepních prostor, kde stál můj vytoužený prvorepublikový mazlík.
Cestou jsme na sebe kydali hnůj, ten slovní, a já se už vůbec nestyděla, vytáhla jsem i tu nejhnusnější historku z našeho rodinného života. Vedle nás tiše šli majitelé domu, sympatický mladý pár s malým miminkem. Oni se určitě styděli a říkali si, že jim se tohle nikdy nestane, protože se mají rádi. Přála bych jim, aby žili jinak. V lásce a vzájemné úctě, protože bez ní není nic. Můžete mít všechno, peníze, dovolené, auta, ….bez úcty nejde vytvořit šťastný domov. Tahle ingredience je nenahraditelná.
Zarazil mě zápach plísně a malé kosmetické vady houbou způsobené. Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli chci plesnivý krám. Neváhala jsem požádat o radu přítele na telefonu. Měkké a oblé tvary mě ukonejšily. Nakonec jsme kuchyň s vydatnou pomocí mladého pána vytarabili k silnici a zjistili, že se do mého auta nevejde, pokud neposuneme a nesklopíme sedačky. Zdeněk vztekle poznamenal, že tohle je moje akce a proto je příprava nulová. Nějak vynechal to, že posunout sedačku je práce pro dva lidi. Kdo mi měl asi pomoct? Náš čtyřletý syn? Zdeněk utrhl madlo, vyházel mi nějaké krámy z auta na silnici a odjel. Nechal mě tam s drátem v ruce, se skříní, napůl nastěhovanou dovnitř auta a s pocitem lehké bezmoci.
Ten mladý pán mi ale pomohl. Trpělivě se válel na podlaze mého auta a nakonec spravil madlo, sklopili jsme a posunuli jsme sedačku a nastěhovali a zajistili spolu kuchyň. Všechno naprosto klidně. Zapomněla jsem, že něco jde dělat v klidu. Léta jsem to nezažila.
Doufám, že ten mladý pár ustojí strasti totální rekonstrukce ruiny, že je ta společná dřina nerozdělí, ale stmelí, a jejich dítě bude vyrůstat jinak než moje děti.
Jela jsem pomalu a opatrně tou krásnou krajinou, na kterou mám ty nejlepší vzpomínky. Jezdila jsem tudy zamlada po kravínech. Tenkrát jsem milovala Herriota a jezdit krajinou a ošetřovat krávy mi přišlo romantické. Měla jsem spousty ideálů. Tenkrát jsem byla někdo jiný.
Sedím ve svém bytě a musím konstatovat to, co už dávno vím, přesvědčila jsem se o tom snad tisíckrát. Člověka nezměníte, ani láskou a tolerancí. Je zbytečné odpouštět velké věci někomu, kdo neumí přivřít oko ani nad nepodstatnou kravinou. Nezískáte tím nic. Rozhodně ne vděčnost ani respekt….nic. Jen ničíte sami sebe. I když si říkáte, že tenhle člověk vám už ublížit nemůže, může. Bude to dělat pořád.
Až se ráno probudím, kdybych náhodou zapomněla na to, že Zdeněk jako obvykle v testu partnerské použitelnosti neobstál, podívám se z okna. Pod ním je můj červený autobus. Po strop narvaný plesnivým nábytkem, ze kterého já vytvořím něco krásného.

Katastrofy v družině.

25. května 2018 v 8:23 | Iva Kapčiarová

V úterý ráno přichází Lukáš a ode dveří na mě volá, že má strašlivou zprávu. Eduard vypadl z okna. Srdce se mi zastavilo, Eda včera nebyl ve škole…..ale právě vchází do dveří, s tragickým výrazem ve tváři.
Lukáš pokračuje:"Já to viděl v televizi!"
"Edo, ty jsi vypadl z okna? Ze kterého patra?" ptám se zděšeně.
"Z dvacátého druhého", odpovídá místo něj Lukáš a oči má navrch hlavy.
"Lukáši, takové mrakodrapy v Desné ani v Tanvaldě nemáme!" začínám lehce pochybovat.
"Vypadl ze třetího patra. Eda pořád kouká z okna, jak si venku hrajeme, a včera vypadl," přisadí si Vincent, kterého považuji za docela spolehlivý zdroj. "Taky jsem to viděl v televizi."
"Nemůžu dýchat," sípe Eda a drží se za krk.
Začnu panikařit. "Edo, byl jsi u doktora? Nedostal jsi nějaký korzet?"
Jen zavrtí hlavou a dusí se dál. "Asi nebudu moct číst."
Zvedám telefon, že zavolám Edovým rodičům. Zvažuji i integrovaný záchtranný systém. Mezitím ho vidím, jak nenuceně hraje kulečník a pobíhá po družině. Pro jistotu volám do sborovny, abych je upozornila, že mají Eduarda raději sledovat.
Odpoledne se vypadnuvší žáček jeví naprosto normálně a stejný závěr má i jeho paní učitelka Hanka, která s ním strávila celé vyučování.
Družina končí, ptám se tatínka, co se včera vlastně stalo. Když mu popisuji ranní scénky, tváří se překvapeně a dost se baví. Žádný pád z mrakodrapu se evidentně nekonal.

Před nedávnem jsme vyšetřovali zranění Nikolasova prstu. Děti sypaly různé varianty, jak ke zranění došlo. Vzájemně si odporovaly, ale ke každé se přihlásilo několik očitých svědků. Někteří zcela jistě oplývají superschopnostmi, protože bez nich by oknem, které je dva metry vysoko, nevideli vůbec nic.

Tyhle děti dokážou vyždímat z každé všední situace zajímavý příběh.
Třeba Láďa. Vidí, jak do sebe dva kluci omylem strčí a jeden z nich má sotva znatelné škrábnutí na předloktí. Mně ovšem za pět minut popisuje hrůzostrašný výjev, přesně určí, kdo v boji zvítězil a z čí krční tepny tryskala krev tři metry vysoko.

Naše děti jsou prostě nesmírně talentované, určitě z nich vyrostou scénaristé, herci či spisovatelé nebo možná vývojáři akčních her. Další generace nudou u obrazovek neumře.
 


Jak mi v Lidlu vytekly nervy

25. května 2018 v 8:09 | Iva Kapčiarová

Lehce jsem se v obchodě rozšoupla, je francouzský týden, nákup přes celý pás. Mám milion starostí, stojím u kasy a za sebou slyším jízlivou důchodkyni fiflenu v lososovém tričku :"To už ne, paní asi NEVÍ, že se tam dává zarážka." Ani se na mě nepodívala.
Slušně jsem jí řekla, že ji tam klidně mohla dát také a že jestli mi chce něco říct, tak do očí a ne o mně za zády.
"Abyste se z toho nerozsypala."
"Paní, kdybyste mi to řekla slušně, omluvila bych se Vám. Takhle to ovšem nečekejte."
"Já Vám o to nestojím." Mluvila ke mně zády, otočená ke svému manžílkovi, zjevně stále okouzlenému jejími blonďatými vlásky a hrou na mladou.
Nedokázala jsem se zastavit. "Vidím, že nemáte jiné starosti." Něco o remcajících důchodcích jsem ale spolkla.
"Vy taky ne, aspoň byste trochu zhubla."
"Já zhubnu, ale Vy si IQ nezvýšíte. Přírodní blondýna, dvouletý učební obor, že?" Ano, byla to velice primitivní a zlá narážka. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Vlastně vím, prozradil mi to lehký třes celého těla. Měla jsem hlad. Když mám hlad, jsem zlá.
"Drž hubu, ty jedna krávo." Spadlo z paní její růžové pozlátko.
"Ale mám pravdu, že?" neodpustila jsem si, když jsem sledovala paní, jak jede s košíčkem do auta svého manžela a pomyslela jsem si, že má štěstí, že ji manžel na nákup doveze a odveze. ( Teď jsem chtěla napsat, že určitě nemá ani řidičský průkaz nebo že neumí řídit, ale to už je trošku moc i na mé hooooodně hladové já. Jsem asi fakt zlá!)
Teď, po snídani, doufám, že zase vyplave moje lepší já, za které se nemusím stydět. Scénky v obchodech opravdu nejsou mým koníčkem.
S hrůzou si uvědomuji, že jsem na paní udělala i neslušný posuněk, za který kárám děti ve škole!
Panebože, snad ty lidi nebudu pravidelně potkávat!!!! (Je jasné, že ano a i všechny ty, co scénu slyšeli...Patří mi to!)
Začínám plánovat stěhování na Island.

Archibald alias Archie Bites

24. května 2018 v 10:20 | Iva Kapčiarová

Můj stařičký a nemocný staford Archibald chtěl ve třičtvrtě na čtyři ráno ven. Bez remcání jsem vstala. Kocour Artur skočil na okno, že jde s námi. My ostatní vyšli z domu dveřmi, samozřejmě. Trošku jsme se prošli a zamířili zpátky. Miluju tahle rána. Teprve svítalo, ale na vysoké bříze už se ozýval čilý život. Silnice byla prázdná, mohli jsme ji přecházet nerušeně a hodně pomalu. Náš pejsek bojuje s velkým problémem uvnitř svého těla, s něčím, co požírá jeho schránku, nikoliv jeho duši. I když mu asi není vždycky dobře, nikdy není nevrlý. Je to milé zvíře, za všech okolností hodné.
Ano, pokousal asi jedenáct lidí. Všichni si za to mohli sami. Obvykle jsem je varovala. Náš pejsek miloval klacky a pokud někoho zlákal ke hře, většinou se mu za pár sekund trefil do ruky. Omylem. Bohužel kousnutí omylem bolí skoro stejně jako to schválně. Tvářil se pak vždycky tak troubovitě, že se na něj ani ti pokousaní nedokázali zlobit. Prostě měl rychlejší tlamu než mozek.
Náš pejsek nemá rodokmen, není to šlechtic, ale nevyměnila bych ho za žádného šampióna na světě. Celý svůj dlouhý život se na nás usmíval a dělal nám radost.
Teď se o něj musíme postarat a hlídat, abychom nepropásli ten okamžik, kdy bolest vytlačí jeho radost ze života. Nevím, kdy tahle chvíle přijde, zatím nám pomáhají léky a náš pejsek je na světě pořád ještě rád. Vím ale, že přijde brzy a budeme ho muset nechat jít.

Akce na pumpě

17. května 2018 v 9:05 | Iva Kapčiarová
Akce na pumpě
V naší předzahrádce stojí starodávná ruční pumpa, odborně se ta věc prý jmenuje stojanové čerpadlo. Nikdo ji léta nepoužíval a před pár týdny se do ní nastěhovala sýkorka. Vletí horem pod pumpovací částí a hnízdečko je asi o pár desítek centimetrů níž, v tubusu těla pumpy.
Dříve než jsem zjistila důvod, všimla jsem si, jak se náš kočičí vrahoun Artur nenápadně protahuje na zadních a jeho štíhlé tělo je skoro srostlé s tělem pumpy, jeho přední packy dosahovaly téměř k jejímu vrcholu.
Snad je sýkorka dost chytrá a je si jistá , že ani kocour akrobat se k jejím potomkům nedostane - snad se na hladkém kovu neudrží, aby nadělal škody packou, a dovnitř se nevejde.
Děsí mě představa, že přijde chvíle, kdy budou mláďátka připravena k prvním výletům z hnízda Náš kocour je zkušený likvidátor všeho živého a vím, že je navzdory svému věku rychlý jako střela. Jakou šanci mají nemotorná miminka?
Je to kdo z koho. Já nebo kocour. On chce vraždit, já chránit a včas mu naordinovat zaracha.
Máme teď stejnou vášeň. Oba denně sledujeme všechny akce na pumpě.
(A to na té naší nedávají nic zadarmo..)

Ranní družina

17. května 2018 v 9:03 | Iva Kapčiarová

Sedmiletý Honzík nám ukazoval zanícený palec na noze. Druhý Honzík, o dva roky starší, se ptá, jestli kdyby se mu utrhl celý nehet, jestli by umřel.
"Ne, neumřel bys, ale bolelo by to."
"Ale kdybych si uřízl nohu, to bych umřel."
"Ano, asi bys vykrvácel, kdyby ti nikdo nepomohl."
"Co to znamená vykrvácet?" Vysvětlila jsem mu jednoduše krevní oběh a buňky a ztrátu krve.
"A kolik máme životů?"
"Jen jeden, Honzíku."
"Já myslel, že aspoň dva. Viděl jsem to ve hře nebo v televizi.
Ale kočka jich má víc!"
"Ne, nemá, to se jen tak říká."
"A gorila?"
"To jen obři mají dva, " dopnil moudře tentokrát ten mladší Honzík a tvářil se tak sebejistě, že jsem mu to nevyvracela. Obři navíc nejsou můj obor, ve škole jsme se o nich neučili.

Dnes jsme se všichni něco nového dozvěděli.

Život s Fredem

2. května 2018 v 22:13 | Iva Kapčiarová
Sledovali jsme Superstar a u Fredika jsem zaznamenala záblesk sebekritiky, něco dosud nevídaného. U Bohemian Rhapsody smutně přiznal, že tuhle písničku neumí: "Nezvládnu ani půlku, mami."
"To nevadí, umíš Jožina z bažin. Skoro celého."

Tisknu ho k sobě. "Fredíku, ty moje dítě krásný!"
"Ty moje maminko divná!"

Beru si prášek na hypertenzi.
"Já chci taky, mami."
"To nemůžeš, to je pro staré, tlusté lidi"
"To je Espumisan?" ( viděl asi reklamu)

Fred sedí s kocourem na okně. Poslouchám.
"Já vím, že je těžký vyrůst, už jsi mi to říkal."
Vyvalím oči a otevřu pusu.
"To je mluvící kočka," poznamená nevzrušeně a pokračuje v konverzaci.

"Maminko, jsem tak rád, že tě mám:"
Celkem posun od minulého týdne, kdy na mě chtěl volat policii, aby mě zastřelila, protože jsem mu odmítla v Penny koupit smažené brambůrky.

Holčičky

2. května 2018 v 22:06 | Iva Kapčiarová
Vždycky jsem si přála mít dceru. Abych jí mohla nakupovat růžové šatičky a strojit ji do krajek. Abych měla parťačku, až vyroste.
Ona ta konverzace s většinou mužů vypadá takhle: Žena : dlouhá rozvitá věta s několikanásobnými větnými členy. Muž od 6 do 100 let utrousí v odpověď jedno slovo a zmizí v útrobách svého pokoje nebo jiného časoprostoru.Tohle jsem pochopila už od svých bratrů. Viděla jsem to jako sestra i z pohledu své mámy, která ač s nimi bydlela v jednom domě, vídala je méně než mě - a já žila dvacet kilometrů od ní.
Mně se holčička nepodařila. Je to jasné, urodilo se u sousedů. Mají čtyři. Slušelo by se mít aspoň jednoho kluka, ale to oni ne. Hamty, hamty! Pak se holek nedostává v dalších rodinách!
Moji sousedi jsou mí příbuzní. Ne jen tak ledajací. Všechny ty holčičky jsou moje neteře. Třináctiletá Adriana, sedmiletá Stázka, dvouletá Pepinka a miminko Tonička.
Miminko Tonička se krásně směje a je moc hodná, ale mě samozřejmě berou hlavně ty větší, je s ními legrace.
Z Pepinky si utahujeme, protože ráda baští a je taková dětsky buclatá (Stázka byla také taková a je z ní nohatá hubená kráska, proto si můžeme dovolit srandičky - tady není potřeba zvonit na poplach, protože nemá špatnou výživu, málo pohybu ani nezodpovědné rodiče.)
Včera mě holky navštívily, loučila jsem se s nimi a na Pepi se usmívám a s láskou na ni rozverně volám:"Ahoj kejty (ráda si pomačkám její buclatý nožky, moji kluci měli vždycky hubený kvrdlačky)!" Moje roztomilá, malinká, dvouletá neteř volá na oplátku :"Ahoj buřte!"
To je dneska svět!

Pohádka pro ženy

22. dubna 2018 v 9:27 | Iva Kapčiarová

Pohádka by měla mít dobrý konec, a to tahle má.
Znám spoustu žen a jejich osudy by vydaly na několik knih. Tohle bude jen krátká pohádka o třech ženách, které nejsou sestry, ba ani se všechny navzájem neznají. Začínáme.
Byla jedna moc chytrá paní, tak pracovitá a energická, že ani na mateřské dovolené nedokázala duševně zahálet. Rozhodla se studovat další vysokou školu dálkově. O malého synka se těch pár dní v měsíci, kdy byla ve škole, staral vzorně hodný manžel. Chlapeček začal nápadně často říkat slovo "teta"a nakonec se ukázalo, že tatínkovi pomáhala s hlídáním nějaká hodná teta. Pohádka má dobrý konec, ta chytrá paní si našla někoho lepšího a neztrácela s takovým pitomcem své mládí.
Byla jednou jedna jiná paní, vlastně slečna. Moc schopná, měla dvě malinké děti, ještě mimina, a stíhala milion věcí. Její hodný přítel jel navštívit svého nemocného tatínka. Loučili se spolu na nádraží a on si objednal svíčkovou na neděli, až se vrátí. Jenže zapomněl říct, kterou neděli. Tu první ta hodná slečna čekala se svíčkovou a bála se, že se jejímu příteli něco stalo, když se neozývá. Přece by ho zajímalo, jak se mají jeho děti...jestli mají co jíst a tak dále. Jenže tohohle pána to nezajímalo, protože si užíval s nějakou hodnou paní a neměl ani tolik odvahy se s maminkou svých dětí lidsky rozejít. I tahle pohádka skončila dobře, protože ta slečna si časem našla někoho mnohem lepšího.
Žila byla ještě jiná paní. Byla hrozně naivní a svému manželovi všechno věřila. Jak ji má rád a podobné nesmysly. Nevím, jestli ji měl rád, jestli jo, tak byl úchyl, protože se k ní nechoval vůbec hezky. Ono mu na ní prý tak moc záleželo, že ji chtěl udělat pořád lepším a lepším člověkem. Ale spíš měl rád jen sám sebe. Všechno, co udělala, bylo špatně. Když visela půl dne ve výšce na svislých venkovních parapetech a za den umyla čtyři okna, bylo to málo. Když něco nezařídila, protože měla nemocné dítě a musela se o něj starat, komentoval to ten trouba tak, že její obor je "nejdetologie". Přitom sám nebyl vůbec dokonalý, vlastně nikdy nic v životě nedokončil.
Byla tak tolerantní, že mu dokonce odpustila i to, že si domů odněkud přinesl venerický dárek. Z prkýnka na záchodě to nebylo.
I tenhle příběh má dobrý konec. Ta hodná paní si uvědomila, že její obor není "nejdetologie" a přestala hledat důvody, proč od něj nemůže odejít. Odstěhovala se, sedí si u kávičky, dívá se na dvě umytá okna a je spokojená. Jí totiž stačí za den umýt klidně i jedno okno. Úplně září, ona i ta okna.
Dobrou noc, ženy.

Kam dál