Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Červen 2016

Miluju své příjmení.

30. června 2016 v 23:57 | Iva Kapčiarová
Miluju své příjmení, sice ho lidé často komolí, ale je moje a zůstane mi navždy. Když se někdo jmenuje Kapčiar, je jisté, že je z naší rodiny. Někdy je to výhoda.
Dnes jsem měla zajímavý telefonát z vodárny :" Ivo, tohle bude asi tvůj brácha. Nevyzvedl si upomínku. Mám ho odstřihnout nebo mu řekneš, aby to dal rychle do pořádku?" V oddělení pohledávek pracuje Gábina, chodím s ní na kroužek keramiky.
Znám také paní z úřadu na oddělení poplatků ze psů a poplatků za popelnice. S těmi na kroužek nechodím, ale známe se. Také mi dají vědět, když já nebo někdo jiný z rodiny zapomeneme.
Píšu si do notýsku : seznámit se s někým z oddělení pohledávek na elektrárně, Vodafonu....plyn naštěstí nemáme....co ještě zbývá? Zdravotní pojišťovna, finanční úřad? Jen aby se mi podařilo sehnat na každý den hlídání pro malého. Doufám, že budou mít dámy přijatelné koníčky, navrhovat jadernou elektrárnu by mě asi nebavilo... A co když se mi některé kroužky budou krýt?

Jsem vrah.

30. června 2016 v 23:56 | Iva Kapčiarová

Jsem vrah času. To mi říkával už před dvaceti lety můj první šéf Václav. Přišel do práce a studoval. Já začínala kávou a planým tlacháním. Musím se přece probudit. Nebo jen tak koukám z okna, na různé scenérie, podle toho, kde zrovna jsem : na zahradu, rozbitý plot, staré stavení v dálce, kruhový objezd. Je mi to jedno, vždycky je na co se koukat. Nenudím se. Promarním spoustu času. Nemám den rozvržený na minuty, neumím to a asi ani nechci.
Jsem vrah svého půvabu. Zabila jsem stovky hodin v tělocvičně, na bruslích, procházkách atd. tisíci hodin pohodlí a dobrého jídla. Jsem poživačná. Roky jsem se při a po gastronomických orgiích dívala na sušák na prádlo a divila se, jak je možné, že moje trička a kalhoty zabírají čím dál víc místa, najednou se vedle mých oděvů vešla sotva šála nebo ponožka...(Pořídili jsme si sušičku.) Tam někde hluboko je holka, která snad někdy měla šmrnc. Teď je pohřbená pod několika bradami a krunýřem tuku. Nedávno jsem navštívila věhlasného obezitologa, aby mi pomohl tu ztracenou holku najít. Naordinoval mi příšernou detoxikaci, tři dny zeleninového vývaru a deset dní citronády s kajenským pepřem, javorovým sirupem, česnekem a petrželkou. Vydržela jsem a najednou na mě vykoukly mé dívčí rysy, skoro zapomenuté... Byl to jen krátký záblesk, ukázka lepších časů, které mohly přijít. Po třináctidenním nejedení mělo následovat rozumné stravování. To jsem nezvládla. Dívčí rysy zmizely. Jsem tam, kde jsem byla, jen víc pokořená. Obezitolog marně čeká na mail se scvrkávajícími se obvody a já dělám mrtvého brouka. :)
Jsem vrah své sebeúcty. Vraždím ji mnoho let tím, že poslouchám, jak dělám všechno špatně, vlastně neumím ani správně naskládat věci do nákupního košíku a vyskládat je ven, nejsem dost chytrá, mám možná jen prodlouženou míchu.
Jsem vrah svých snů. Už si je asi ani nepamatuju, ale jedno vím jistě, takhle jsem žít nechtěla. Není dobré trávit čas s někým, kdo na mě nevidí už nic dobrého.
Jsem chytrá tak akorát. S vraždami končím! ... snad jen ten čas si dovolím vraždit dál. Líbí se mi to.
6.1.2016

Perníčky

30. června 2016 v 23:50 | Iva Kapčiarová
Perníčky.
Peču je už pár let, stále stejný recept, trošku ho upravuju, hodně medu, minimum cukru, celozrnná žitná mouka ze 2/5. Nám chutnají. Estetická stránka je tu problém, ne chuť. Neumím je nazdobit, myslím, že jsem extrémně nešikovná.
Letos to ale bude jinak, rozhodla jsem se. V Kauflandu jsem zakoupila razítko pana perníčka, zdobicí sáčky a srdíčková vykrajovátka se šablonami. Navíc jsem si na internetu vyhledala různé vychytávky. Dozvěděla jsem se, že těsto je dobré válet přes fólii a perníčky natřít žloutkem teprve po vytažení z trouby. Jakožto někdo, kdo absolvoval zkoušku z hygieny potravin a z chorob drůbeže, jsem perníčky po natření žloutkem ještě na chvíli vložila do trouby. Pan perníček pak měl chudák žluté plovací blány mezi ručičkama a nožičkama. (Odoperovala jsem je, ve škole jsme měli i chirurgii...) Ač jsem při vykrajování tiskla jako o život, pan perníček díky kypřidlu pečením trochu natloustl a po obličeji, šálce atd. ani stopy. Tak ze zbytku vykrájím srdíčka a ozdobím je skvostně přes šablonky. Letos budu hvězda... Dnes jsem se jala zdobit a....nedopadlo to dobře.
Situaci jsem přehodnotila. Cukr je bílý zabiják a syrový bílek je hygienicky závadný. Určitě!!!
Máme úžasné, zdravé a nutričně vyvážené perníčky. Jako každý rok.

Moje krásné ráno.

30. června 2016 v 23:49 | Iva Kapčiarová
Moje krásné ráno....to je teprve devět.
Můj dvouletý syn spal dnes v noci lehce, od půl třetí přelézal z místa na místo, přese mě, staršího bráchu Ríšu a asi i přes našeho flegmatického psa.V pět jsem se vzdala a vstali jsme, protože Fredík neustále řečnil a očekával reakce na své hluboké myšlenky - spánek vyloučen a musím toho hodně stihnout... Sprcha, poklidit, co jsem večer zanedbala, jedním okem stále sledovat Fredíka, zda se neoddává nějakým nebezpečným aktivitám (procházka po parapetu, výskoky na vysoké posteli, překážková dráha stůl židle-lavice apod.). Protože jsem slyšela jen ŤAP ŤAP ŤAP, jak si hraje s čajovým sáčkem jako s marionetou, vypila jsem si v klidu kávičku a předstírala jsem, že nevidím, jak čajový sáček ťape přes odpadkový koš, garáže, autíčka, koberec, psí pelíšek....Pak ho holt nepoužitý vyhodím, za tu chvilku klidu to stojí.
Včera jsem ještě neudělala jednu věc....Musím na půdu vyhrabat brusle, helmu, vybrat, které oteplovačky ještě pasují, najít rukavice, Ríša má ráno tělocvik na stadionu. Včera jsem se zlobila na Zdeňka, že si chystá věci na služební cestu až ráno, myslela jsem si, jak je nemožný.
Tak teď budu nemožná já. S baterkou jsem vyrazila na půdu, oblékla jsem si teplé sametové tepláky a svetr ke kolenům, aby mi tam nebyla zima. Skoro se mi povedlo všechno najít. Helma je Zdeňkova a rukavice každá jiná. Hmmmm. Jedny rukavice jsou v autě, nebudu se stresovat.
A Ríšova bunda....ta je taky v autě, Ríša ji tam včera nechal. Babička si přišla pro Fredíka, nemusela jsem ho vláčet do zimy, nemohla jsem ale najít bačkůrky. Ríšovy přípravy nepokračovaly dle mých představ a já hledala bačkory. Našla jsem je. Zbývá obléct ponožky, nestíháme!!!, nevadí, mám Croc´s s kožíškem. Hodila jsem na sebe teplákovou bundu a ve stresu jsme vyrazili.
"Mami, potřebuju padesát korun." Vyskočila jsem z auta a doběhla pro drobné. Ríša zatím nečinně seděl v autě, školní tašku stále na zádech.
"Ríšo, obleč si bundu." Parkuju ve dvoře, pomalu jsem začala couvat, pomaleji to už zcela jistě nešlo. Následovala scéna, jak jsem neomaleně vystřelila, ani jsem nepočkala, až se připoutá, jeho hodný tatínek se vždy ptá a ještě se i otočí a zkontroluje, jestli je připoutaný. Jenže hodný tatínek je na služební cestě. Ano, jsem strašlivá matka. Polovinu cesty jsem poslouchala, jak si kvůli mě vymkl kotník.
Pak zase neměl kapesník, nabídla jsem mu vlhčený ubrousek, delikátní nosík malého brášky utírám jedině vlhčenými ubrousky - nezpůsobí odřeniny.
To bylo špatně. Našla jsem balíček s papírovými kapesníčky a podávala ho synovi. Ne, nepotřebuje ho, nikdy za celou dobu, co chodí na tělocvik, nepotřeboval mít s sebou kapesník. Fajn. Rukavice jsou mokré. Ale totálně mokré! Bohužel... Když jsem projížděla dopravní zácpou, rozhodla jsem se za zbytek drobných, asi 70 Kč, koupit nějaké rukavice. Vědoma si své nemožné garderoby (naboso v kroksách, béžové tepláčky ke kotníkům, dlouhý modrý svetr a přes něj teplákovka) a omezené finanční částky, jsem zastavila přímo u vietnamského obchodu, těch deset metrů zvládnu téměř neviděna. Otevřeno až za 30 minut. Neochotně jsem se vypravila do centra, snad nikoho nepotkám, přeběhla jsem do poloviny pěší zóny a tam, v Elegantní módě, jsem sehnala jedny pletené, šusťákové ještě nemají. S prodavačkami jsme žertovaly na téma mého vkusného oděvu a vyběhla jsem k autu. Udýchaná jsem děti zastihla v šatně. "Tyhle rukavice nechci."
Ještě zbývá dopravit školní tašku do školy, vyjeli jsme pozdě, takže si ji tam Ríša nestihl vyložit. Je už po osmé, nikdo mě neuvidí. Omyl. Několik rodičů si před školou družně povídalo. Proklínala jsem svou lenost pořádně se obléknout a vzpomněla jsem si na "pyžamkovou kulturu" matek v Anglii a na Indky v žabkách, které jsem vídala před školou v prosinci...Tenkrát jsem to nechápala. Haló, tady mě máte o dvacet let později...paní Tepláčkovou Bosonohu.
Musela jsem projít těsně kolem nich. Škola už byla zavřená. Nedozvonila jsem se. Položila jsem tašku před vchodové dveře a znovu jsem prošla kolem hloučku normálně vypadajících a upravených rodičů.
Dědeček se jedovatě zeptal, jestli jsem byla v Praze (nevím, jak to bylo myšleno....že bych to stihla za tu dobu do Prahy a zpět nebo že můj model je hoden velkoměsta?) Vzala jsem si svého spícího synáčka a odešla domů, o patro níž.

Sparks

30. června 2016 v 23:33 | Iva Kapčiarová
SPARKS
Když mi bylo čtrnáct, stala jsem se fanynkou Sparks. Místo diskoték jsem seděla doma a poslouchala Russellův hlas a kochala se bláznivými melodiemi a stokrát četla jejich texty. Měla jsem pár jejich obrázků a písně poslouchala převážně nahrané na kazetách a kotoučáku u kamarádky Šárky. Bylo nás takhle postižených více. Neobjevila jsem Sparks, byl to Tomáš. Ale já se stala členkou jejich oficiálního FAN CLUBu. Číslo 8 273. Dostávala jsem pravidelně "jejich" časopis příšerné kvality, s rozmazanými obrázky. Stálo to na tehdejší dobu hříšné peníze a já si své členství (díky svým shovívavým rodičům) mohla dovolit asi dva roky. Z ciziny jsem si od všech příbuzných a známých nechala dovážet vinyly a když jsem s tátou v dobách hlubokého socialismu vycestovala, neběhala jsem po obchodech s módou. Ve všech městech jsem proletěla obchody s LP a občas se mi zadařilo nějaký titul sehnat. Nikdy jsem Sparks neviděla v pohybu. Kamarádka Petra je viděla, jak se několik sekund mihli ve filmu Rollercoaster. Strašně jsem jí záviděla. Toužila jsem vidět jejich koncert, ale nedoufala jsem, že se mi to někdy podaří.
Nevím, jak dlouho tohle trvalo. Myslím, že ještě celou střední školu. Sparks ale prošli vývojem, který se mi nelíbil, bláznila jsem po jejich starých časech a pak mě přestali zajímat.
Zapomněla jsem na ně. Gramofon jsem zlikvidovala a staré vinyly zůstaly u mé maminky.

A pak se to stalo. Jela jsem s bráchou na koncert do Berlína. Říkala jsem si, že sny se mají plnit a mé dávné idoly jsou již pánové v pokročilém věku, už se třeba do Evropy znovu nevypraví…Bylo to neskutečné. Koncert v Berlíně z turné "Two Hands, One Mouth" byl propadák. Pro Sparks. Pro stovku lidí, kteří na ně přijeli z různých zemí Evropy, to byl životní zážitek. Bylo nás tam tak málo, že jsme s bráchou stáli přilepení na jevišti přímo pod Ronem. Stařík Russell křepčil na jevišti jako mladík a playback nepotřeboval. (Já bych pravděpodobně zemřela na nedostatek kyslíku během první písně.) Několikrát mi málem šlápl na ruku.
Koupila jsem si pár cd z různých etap jejich kariéry a můj život se změnil. Nabilo mě to neuvěřitelnou energií. Zase jsem zažívala "hrudní orgasmy", které umí jen Russell a několik málo dalších hlasů na této planetě. V kombinaci s Ronovými bláznivými nápady jsou téměř vražedné. Projela jsem stovky klipů na You Tube. Písně, které jsem před mnoha lety slyšela snad tisíckrát, v mozku byly. Věděla jsem, jaká pasáž bude následovat. A našla jsem spousty nových. Nádhera. Euforie vydržela asi půl roku.

Před pár dny jsem si koupila lístek na Sparks performing Kimono My House. Je to koncert na oslavu 40. výročí jejich slavné desky Kimono My House.
Uvidím vánoční Londýn a půl roku se budu těšit na skvělý koncert. Jsem šťastná.

Úkol

30. června 2016 v 23:28 | Iva Kapčiarová

ÚKOL
Můj syn měl za úkol napsat recept a použít vyjmenovaná slova po M.
S bratrancem Adamem napsali toto:
MYŠÍ POLÉVKA
Ingredience: 3gramy hmyzu-druh dle chuti
Myš, zhruba 28gramů těžkou
4 hlemýždí ulity
bílé chmýří z pampelišky

Příprava:
Najdeme si mýtinu v Litomyšli, na té rozděláme oheň.Oheň řádně rozdmýcháme a přiložíme kotel s půl litrem vody, kterou necháme 20 minut vařit.Mezitím si svlékneme myš z kůže,rozpůlíme ji, zadní část vyhodíme a maso nakrájíme na malinké,stejnoměrné kostky. Nesmíme se zmýlit při výběru myšky- z nemocné myši bychom se mohli nachomýtnout v nemocnici.I myš, se kterou smýkala kočka, je nevhodná.Také ji musíme dobře umýt, protože my nic chytit nechceme.Vezmeme hlemýždě, kterého musíme dva dny krmit pouze chmýřím, proto si je musíme nachytat dva dny dopředu a někde je pozamykat. Musíme také řádně promyslet volbu druhu hlemýždě. Ulity vydlabeme lžičkou a rozdrtíme na prášek, kterým okořeníme nakrájenou myš. Tu dáme do vody a necháme ještě dvacet minut vařit a poté servírujeme s pečivem.



Vymysleli to krásně, nemyslíte?

Co dokáže pes / láska

30. června 2016 v 23:22 | Iva Kapčiarová
Co dokáže pes/láska…

Měla jsem kamaráda, jmenoval se Kamran a štítil se zvířat. Když na některé, asi omylem, sáhl, důkladně si umyl ruce alkoholem (bez nadsázky).
Já naopak stále nějaká zvířata zachraňovala, bydlela jsem v té době se stejně postiženou kamarádkou, pracovaly jsme ve stejné veterinární nemocnici. V našem domě se obvykle vyskytoval nějaký pacient, který vyžadoval dvacetičtyřhodinovou péči. Na lampě často visel infúzní set a měly jsme i klec.
Jednou v pátek zůstalo v nemocnici štěně, kříženec retrívra. Všichni jeho sourozenci již byli adoptováni a tohle poslední vypadalo hrozně smutně a mělo urputný průjem. Pejsek skončil u nás doma. Zrovna volal Kamran a já se rozhodla, že si z něj vystřelím. Nakukala jsem mu, že pro něj mám dárek a těšila jsem se na jeho kyselý obličej. Přijel okamžitě. Dostala jsem svou odměnu, tvářil se kysele, ale taky zmateně. Ptal se, jestli to myslím vážně. S úsměvem jsem mu řekla, že tenhle zlatý medvídek je přesně pro něj. Ve skutečnosti jsem si vůbec nemyslela, že by si měl tohle páchnoucí stvoření odnést do své sterilní domácnosti, ale on to udělal. Vybaven instrukcemi a léky.
Jeho manželka si už léta přála psa a on byl vždy proti Nedávno jí umřel tatínek a to není právě nejšťastnější období lidského života… Tak tohle jsem zkazila…Kdybych mu nabídla nějaké čisťoučké štěňátko, snad by byla nějaká šance obrátit tohohle člověka v pejskaře, ale takhle? Zničila jsem Isabelinu jedinou naději mít psa…Kvůli pitomýmu vtipu.
Jenže to dopadlo dobře. Z páchnoucího uzlíčku vyrostl ušlechtilý a samozřejmě nesmírně inteligentní pes. Středobod jejich vesmíru.
Když Dalí umřel (dožil se asi 12 let), Kamran plakal několik měsíců.
Tohle je hodně stará historie. Vzpomněla jsem si na ni, protože něco podobného se událo jednomu mému blízkému. Ten člověk se dušoval, že by nikdy nevezl v autě psa, má totiž velice citlivý čich. Zvířata prostě páchnou. Občas mi vyvenčil psa. Ale sebrat po něm, ehm…, no to v žádném případě. Jenže pak se ten člověk zamiloval do osoby, která má psa, navíc praštěného. Nedávno jsem ho viděla, jak řídí a ten pes mu sedí na klíně. Chacha. Dnes ho dokonce vezl na operaci a snad i nějaká slza skoro ukápla, když se pejsek dostával do limbu. Další člověk, který propadl kouzlu psů. Vítej, Michale, v našem světě.
S láskou, Tvoje sestra.

Dětský jazyk

30. června 2016 v 23:08 | Iva Kapčiarová
Dětský jazyk.
Miluju češtinu, žádný jiný jazyk neumím tak dobře, abych to o něm mohla také říct.
Moc se mi líbí, jak se s tímto obtížným jazykem potýkají děti.
Můj dvouletý syn včera prohlásil: "Sníh se ztratilo, asi utekla." Nemá ponětí o shodě podmětu s přísudkem.
Neví, jak používat zápory ve větě, zpívá : "Táto, mámo, v komoře je myš. Táto, mámo, už tam je nic."
Neví nic o mluvnických osobách. Mluví o sobě a k sobě ve všech osobách jednotného čísla. "Frediku, chceš pití. Chceš ven. Já utíkám. Fredik zlobí."
Skloňování také není jeho silnou stránkou : "Ruku mámovi. Chceš k maminkovi."
Ani předložky nepoužívá správně:"Kouká do Fredika."
Předpony a přípony mrská, jak ho napadne. "Zakoupat." "Co to tady uvádíš?" "Sprchujovat."
Nemá ještě dostatečnou slovní zásobu, ale nezalekne se ničeho. Použije přirovnání a všichni pochopíme. Na pláži vykřikl nadšeně : "Houby!", nad hromadou kabelů poznamenal : "Špagety", lázeňské oplatky označil jako "sušenky- talíř".
Výsledkem je nádherný dětský jazyk, plný personifikací:
"Tady bydlí semafor. Strom smrk stojí, nemá nohy, má nohu. Nemá botu. Deka je hodnej."
Pršelo. "Smrk se koupe." "Auto pláče."
Některé dětské výroky jsou úžasné jazykově i obsahově.
Můj bratr Honzík mě jednou pečovatelsky poslal odpočívat, když jsem měla migrénu :" Ivo, spi nebo ti praskne hlava a vylítaj ti všechny krevi."
Moje neteř Simonka prohlásila důležitě : "Ivo, až vyrosteš, budeš moc velký sexy." To mi bylo už tolik, že bylo jasné, že se to nestane.
Neteř Stázinka mě asi před rokem povzbuzovala, když jsem se bála jít na půdu : "Ivo, až vyrosteš, nebudeš se taky bojat." Ona se nebojí. Já doufám, že už žádným směrem neporostu, stejně by to mou statečnost neovlivnilo.
Moje sestra Denisa mi řekla: "Ivo, nejsi moc hezká, ale sluší ti to."
Zrovna jsem se chystala na ples.
Kromě Stázinky jsou všichni dospělí, stalo se to před mnoha lety, ale nemůžu zapomenout.
Já i můj starší syn Ríša jsme jazykově ujetí. Oba jsme vyrůstali mezí dospělými - staré mladé děti, mluvící spisovně. Zůstalo nám to. Koušeme se do rtu, když někdo používá já bysem, píše by jsem, by jsme apod. Máme nutkání své okolí opravit a někdy to i děláme....Ano, jsme otravní!
Určitě taky děláme chyby, ale takové ty malé, protože jsou naše...:)
A každý den máme tu čest sledovat, jak se svou mateřštinou bojuje Fredík. Baví nás to. Pro nás je vítěz. A básník.

Kdo spí

30. června 2016 v 23:06
Kdo spí.
Můj malý syn chodíval včas spát, dala jsem ho do postýlky a bylo to. Jenže pak začal z postýlky skákat šipky do naší postele a my koupili rostoucí postel v naději, že to bude bezpečnější. Šipky dělat nepřestal ( naše postel je od té jeho oddělena vysokou bočnicí) a navíc je naprosto nemožné ho uspat. Zvláště když odpolední spánek trošku natáhne. Včera po plavání se probudil až v půl páté a ještě ve 23 hodin byl vzhůru. Všude tma. Výjimečně nevyskočil a nešel si rozsvítit. "K mamince." Tatínek mu sdělil, že maminka tady není. Nedal se: "Maminka je tady." Za chvíli na mně přistál a zachumlal se pod mou peřinou. "Fredíku, všichni už spí. Ríša spí, táta spí, babička spí, děda spí." Pro jistotu jsem přidala i sousedy z našeho i okolních domů : "Jana spí, Tibor spí, Jenda spí, Jarka spí, Ilja spí." To jsem ještě nevěděla, že budu hodně dlouho poslouchat, jak myšlenky mého syna lítají sem a tam :
"Kostelíček spí. Panenka Marie spí. Ježíšek spí. (Chodí s babičkou na procházky kolem kostela.) Bota spí, boty spí. Arčík spí, kočka spí.
Trpaslík spí, Lála spí. (Ti bydlí na babiččině zahrádce.)
Mimoň spí. Minoň spí. Mimoň spí." Nebyla jsem si jistá, jestli čeká moje potvrzení nebo hodlá tuto větu opakovat pro každého mimoně, kterého ve filmu viděl, tak jsem zakročila: "Ano, všichni mimoni spí. Kevin, Stuart i Bob. I všichni jejich kamarádi."
Chvíli bylo ticho, ale pak se zase rozjel : "Deka spí. Dudlík spí. Párek spí. Sýr spí. Kliďas spí. Škyťák spí. Eret taky spí. Krokodýl spí. Lev spí. Vlk spí. Díra spí. Pán prstenů spí. Prsten spí. "
Občas se zastavil a pronesl nějaké své přáni ( kousnout nohu, pusu na nohu) nebo moudro (táta má oko, má oči) a zase pokračoval : "Skyrim spí,
Fus Ro Dah!!!!!!!, Hoggy spí. (Je vidět, že má staršího bratra.)
Auto spí. Auto spí. Auto spí. "
"Ano, Fredíku, všechna auta spí. Jenom ty nespíš."
"Do postýlky." Přenesla jsem ho do jeho pelíšku, ale co chvíli se ozýval tenký hlásek, kdo a co všechno ještě spí.
Nevím, jak dlouho to trvalo, nevím, jestli stačil konstatovat, že maminka taky spí.
Když mě probudilo škrábání na dveře na znamení, že náš pes důchodce chce na procházku, hodiny ukazovaly 00.45. Bylo ticho. Hurá.

Archibald

30. června 2016 v 23:02 | Iva Kapčiarová
Archibald.
Archibald je dvanáctiletý americký stafordšírský teriér bez průkazu původu. Pro mě je to ale šampion. Je to náš jediný pes, jeho třikrát menší "sestřička", americká ratteriérka Bobina, nás před více než rokem opustila. Ona doma vládla, ona spouštěla "proces hlídání" - když jsme se blížili k domu, zdálo se, že tam bydlí minimálně čtyřicet psů. Nyní je ticho.
Nedávno se Archibald "porouchal". Z nádherného, mladistvě vypadajícího psa, se během týdne stala troska a většinu dne byl bez života. Báli jsme se, že ho také ztratíme.
Archibalda jsme si nevybrali. Zbyl na nás, protože se jako psí miminko neprojevoval statečně ani chytře. Ani když jsme si ho přivezli domů, inteligence z něj zrovna nesálala. Našich senilních koček si všiml až za týden, kdy se rozhodly zase vést normální život a přesunuly se z výšin na zem. Jako výrostek se k nim choval nezdvořile, podebíral je hlavou a vyhazoval do vzduchu. Bavilo ho to. Kočky jeho nadšení nesdílely a domluvily se na něj. Dostal asi příšernou nakládačku, našla jsem ho, jak se klepe pod stolem a sténá. Od té doby se choval uctivěji.
Naší domácností prošlo hodně koček, obvykle si nás našly, některé jsem třeba kousek poponesla...Archibald nově příchozí znuděně očichá "aha, další" a hledí si svého. Některé miluje, jiné jen toleruje. Kočky ale musí dodržovat jeho pravidla, doma musí být klid! Když se vyskytnou nějaké spory, vletí mezi ně, oddělí je a s výrazem uspokojení se vrátí na gauč. Náš mírotvůrce.
Nikdy jsem se ho nebála nechat s ostatními zvířaty doma, ani s nováčky, ani s ježkem, sotva deseticentimetrovým marodem. Můj kolega Petr prorokoval, že se jednoho dne vrátím domů a budu na ostatky potřebovat smetáček a lopatku. Nechci se rouhat, ale tenhle den nikdy nenastane. Nikdy žádnému zvířeti neublížil. Nikdy vědomě neublížil ani dětem. Ano, občas je porazil, je to potrhlé zvíře, které ventiluje svou radost poněkud nevybíravě. Máme dvě děti. Jedno ho píchalo do oka před devíti lety a druhé docela nedávno. Míváme i hodně návštěv, chci-li před nimi Archibalda uklidit, je smutný. Raději trpí. Ví, že jsme vždy nablízku a případného tyrana z něj setřeseme. Nikdy je nevychovává sám.
Děti jsou přece úžasné - nevyčerpatelný zdroj zábavy a hlavně dobrot. Pod vysokou stoličkou mimina je opravdový ráj. Ale i větší děti často něco upustí a když ne, lze dobrotu velmi opatrně z dětské ručičky vypreparovat.
Archibalda nám na veterině "opravili". Rozpárali ho, vyňali, co tam nepatřilo, nalili mu do žil trochu krve jeho psí kamarádky Jenny a je zase jako nový. Poťouchlý, veselý, všude překáží (má totiž zabudovaný počítač, který vyhodnotí, na kterém místě bude překážet nejvíce a tam si lehne), nás dospělé kouše do hlavy (takové neškodné láskyplné pusinky), děti bezostyšně okrádá. Jsme rádi, že na nás zbyl.

Maminka

30. června 2016 v 22:50 | Iva Kapčiarová
Naše máma byla obyčejná ženská. Zůstala s námi sama, ještě jí nebylo ani třicet let. Mně bylo šest, Michalovi dva a Adam se sotva vrátil z porodnice. Tenkrát mi moc chyběl táta a byla jsem naštvaná na mámu, že odešel. Naprosto nelogické, ale já to tak cítila. Co řekl můj tatínek, bylo svaté. Mami, kdyby ses tenkrát rozkrájela, nestačilo by to. Až teď vím, jak statečná jsi byla a jak strašně jsem tě trápila. Když ses mě snažila vychovávat, občas jsem se drze ohradila, že tohle by mi tatínek nikdy neudělal, takhle by to neřekl, chci k tatínkovi… Mami, promiň.
Když mi bylo šestnáct, uviděla jsem Britta. Byl to německý ovčák, plemeno, ke kterému jsem nikdy netíhla. Jenže tenhle dvouletý huňatý medvěd mě uchvátil. Byla to láska na první pohled a já věděla, že ho musím mít. Nedovolila jsi mi to. I když v tomhle věku jsem tě už respektovala, tenkrát jsem tvé NE neslyšela. Běžela jsem za tatínkem a on mi vedle paneláku nechal postavit luxusní kotec. Zlobila ses a prohlásila jsi, že ten pes do bytu nikdy nevkročí. Uvázala jsem Britta u břízy před našimi panelákovými okny. Majestátně tam ležel a ty jsi na něj z kuchyně koukala. Kotec pomalu rostl a než byl hotový, vzala jsi Britta na milost a hned, jak si položil svou obrovitou hlavu do tvého klína, věděla jsem, že bude u nás častým hostem. Nemýlila jsem se. Byl to chytrý pes a zjistil, že když bude v noci výt jako šakal, vždycky pro něj přiběhnu - sousedi družstevníci se na prvního psa v tanvaldském bytovém družstvu Špičák nedívali přívětivě a takové zvukové projevy v době nočního klidu byly nemyslitelné. Zatímco teta Míla smolila dopisy hodné špičkového právníka, Britt nám systematicky likvidoval koberce, na které jsme se léta vzmáhali. Německý ovčák se svou huňatou podsadou není přítelem koberců. Začnou smrdět. Vyhodili jsme všechny a už nikdy jsme si nové nekoupili. ( Vysavač páchnul ještě asi deset let po Brittově smrti, pak přestal fungovat.) Teta Míla, vzepřivší se diktatuře bytového družstva, zvítězila a my s ní. Britt v kotci mnoho nepobýval, byl to náš rodinný přítel, první nejlepší pes na světě. V šesti letech mu bohužel byla diagnostikována fatální choroba a brzy jsme ho pochovali u kamaráda Marka na zahradě. Kotec zůstal prázdný.
Než nějaké děti našly Brittova dvojníka, senilního psa, jehož jméno si nepamatuju, bylo divné, Gasty nebo tak nějak… Nicméně děti neměly žádnou vytrvalost a hádejte, kdo se o psa nakonec staral? Moje maminka. Když mrzlo, brala ho k nám domů, spala oblečená ve spacáku a skákala kdykoli v noci do gumovek, aby stihla starce vyvenčit a jeho smrdutá moč neskončila na chodbě schody dolů. To se občas stávalo. (Měl chronický zánět močového měchýře s tvorbou močových kamínků a tenkrát se to léčilo dosti jednoduše a neefektivně.) Já byla v té době už na veterině v Brně a střídala jsem maminčinu péči jen o víkendech. Nedovedu si představit nikoho, kdo by tohle dělal pro cizího psa, navíc tak starého, že když utekl, nenašel ani cestu domů. Polovinu času asi ani nevěděl o světě. Psovi jsme společně dosloužily, než skončil….u kamaráda Marka na zahradě.
Když jsem o vánočních svátcích hlídala Petře, mojí kamarádce, voříška Danečka, první dva dny jsem ho jen chodila venčit. Zbytek svátků prožil u nás, sežral nám veškeré vánoční cukroví a roztrhal nějaké oblečení. Maminka nehnula brvou.
Mámu měli rádi i naši kamarádi obojího pohlaví. Byla vtipná a pořád vařila, kamarádi k nám chodili, jedli u nás a spali, někteří už ani neklepali (viď, Tomáši).
Taková byla moje máma. Vládla našemu průchoďáku svou měkkou a laskavou rukou.

Mami, hrozně mi chybíš. Zlobívala jsem se na tebe, že mě ráno budíš, poté, co jsem se třeba celou noc učila na zkoušky: Ivano, máš na stole kafe. Teď bych vyskočila v jakoukoliv denní i noční hodinu a to kafe si s tebou dala bez řečí.
Už osm let jsi pryč a já si na to nikdy nezvyknu. Chybí mi ty naše malé legrace, kdy jsem se tě kňouravě ptala: Mami, máš mě ráda? A ty jsi mi drsně odpovídala: Ale dyť jsem ti už řikala, že ne....A když jsi nám vařila ráno kakao a hlubokým hlasem" Dobrýýýýý kakavičko" jsi parodovala jeden film, kde osamělá maminka nezvládla svůj úděl a otrávila sebe i děti. Taky jsme si vzájemně kladly otázky, jak tak šeredná matka může mít tak nádhernou dceru a tak krásná matka tak šerednou dceru…Přišlo nám to pokaždé legrační…. A když jsem se dojímala nad svým strašlivým osudem (obvykle to byla nějaká malichernost) a ptala jsem se :Mami, jak můžeš tohle vydržet? Vždyť ty máš hroznej život... Odpověděla jsi mi klidně : Ivo, já na takový kraviny nemám čas.
Před dvanácti lety jsem ti poslala SMS: "Archibald (můj pes) právě vyzvracel vakcinu proti vzteklině pro lišky a můj těhotenský test je pozitivní." Hned jsi mi volala zpátky :"A nestane se mu nic?"
Byla jsi optimistická a možná jsi nebyla dokonalá matka, ale kdo by chtěl takovou, když měl tebe? Dělala jsi, co jsi mohla. Tvojí chybou byla nedůslednost, byla jsi na nás moc hodná. Nic jiného bych ti nevytkla, zažili jsme ten luxus, že jsme u tebe byli na prvním místě. Neměli jsme načančaný byt, nejezdili jsme na úžasné dovolené, ale když jsme tě potřebovali, vždycky jsi tu byla. Vzpomínám, jak jsi smažila tuny palačinek a bramborových placek a my se stavěli s talířem do fronty.
Chtěla jsi umřít ve spánku a podařilo se ti to, ale moc brzy. Zlobím se na tebe, že jsi nebojovala a na sebe, že jsem ti nevěřila, že odcházíš. Zlobím se na tebe, že už mě skoro nenavštěvuješ ani ve snech.
Přiznám se, že jsem párkrát volala na tvé číslo a užila si pár sekund naděje, že telefon zvedneš. Už skoro nekřičím zoufalým hlasem do lesa své Mamiiiiiii, když jsem na dně. Někdy, když v dálce vidím postavu, která se ti podobá, aspoň na moment si prožiju ten pocit euforie, že jsi to ty.
Nebyla jsi to ty a nejsi tu ani teď, abys mě vyslechla. Pravděpodobně bys mé problémy zlehčila a já bych byla chvilku uražená, ale pak bych věděla, že máš pravdu.
Jsem zdravá a mí dva skvělí synové taky. Všechno ostatní je prkotina. Děkuju, mami.

Dr. Boyle

30. června 2016 v 22:12 | Iva Kapčiarová
S doktorem Boylem jsem pracovala více než dva roky ve stejné veterinární nemocnici poblíž Chicaga.
On chodil jednou až dvakrát týdně, většinou operovat. Já tam začínala jako pracovník v přidruženém hotelu a útulku a skončila jsem jako hlavní sestra. Neměla jsem pracovní povolení, přijela jsem na turistické vízum a oni to věděli. Doktor Boyle byl můj oblíbenec, měl skvělý humor a na spolupráci s ním jsem se vždy těšila. Během operací jsem musela stíhat milion věcí, ale měli jsme spoustu času si povídat a vzájemně si ze sebe utahovat. Vyčítala jsem mu, že Američani nemají žádnou kulturu. Podíval se na mě ublíženě a prohlásil :"Ale já jím jogurty." Jednou jsem mu vyprávěla dojemný film, jak se Anthony Hopkins a Emma Thompson milovali, ale nikdy si to neřekli a promarnili celý život. Na konci jsem se už neovládla a štkala jsem. S vážnou tváří mi řekl, že by se na to nikdy nedíval, protože filmy, kde netryská krev a auta nelítají vzduchem a nehavarují, považuje za ztrátu času. Naši spolupracovníci vůbec nechápali, proč se celé dny smějeme, protože ho většina lidí nesnášela. Já jeho cynismus a dětinské vtípky milovala. Naštval se na mě jen jednou, když manželský pár přivedl k utracení desetiměsíčního molose, který temně vrčel na jejich malé dítě a honil ho po bytě. Já je přemlouvala, ať ho nechají u nás, že mu najdu majitele. Doktor si mě vzal stranou a seřval mě, ať se do toho nepletu, že splní vůli majitelů.
Doktorovi bylo tenkrát asi pětapadesát, byl vysoký a bělovlasý, s vystouplým bříškem. Měl dvě auta, omlácenou dodávku a nádhernou, historickou Corvette červené barvy s nápisem DOG DOC 1, psí doktor 1, na poznávací značce. To přesně odpovídalo jeho osobnosti, na jednu stranu zodpovědný otec a manžel, na druhou stranu pořád kluk.
Od svých šestnácti miloval stejnou ženu. Byla původem Polka a jmenovala se Vicki. On je původem Ir. Potkali se na zábavě, kde chtěl provést všechny holky. Provedl jen jednu a s tou prožil většinu života, měl s ní tři děti a neopustil ji přes její komplikovanou duševní chorobu a přesto, že už dávno nebyla krásná jako v jeho vzpomínkách. Brala spousty prášků a někdy s ní byla báječná legrace, jindy se pohybovala jako robot. Několikrát se pokusila o sebevraždu.
Před lety, to už jsem žila zase tady, jsem přišla o práci v jedné mezinárodní firmě, vlastně americké. Doktor Boyle mě hned požádal, abych mu poslala životopis a svému kamarádovi, nějakému zvířeti ve farmaceutickém gigantu, ho přeposlal s následujícím dopisem:
Ahoj Hannisi,
Rád bych tě seznámil s Ivou Kapčiarovou. Je veterinářka a já měl tu čest s ní před lety pracovat v jisté veterinární nemocnici. Odjela zpět do České republiky a naposledy pracovala pro jednu americkou firmu jako reprezentantka. Ovládá plynně angličtinu, ruštinu a samozřejmě češtinu a slovenštinu. Také má určité znalosti němčiny, polštiny a dalších slovanských jazyků.
Ale dovol mi, abych spíše než o jejích dovednostech, napsal, jaký je člověk.
Když se jí uprostřed zimy rozbilo auto, půjčila si kolo a týden jezdila do práce na sněhu a ledu 6 mil, aby nechyběla a její nepřítomnost nám nezpůsobila potíže.
Když se nemocnice přestavovala a zadní část budovy se propadla o dvacet stop, zrovna rentgenovala psa a zřítila se také, s rentgenem, psem a dalšími zvířaty, ubytovanými v hotelové části. Ačkoli byla otřesená a vyděšená, psa zachránila a zavolala pomoc. Bez váhání se vracela do kráteru, byla jednou ze dvou lidí, kteří se nebáli, že se na ně zbytek budovy zřítí, a zachraňovali zvířata než přijeli hasiči. Mnoho zvířat zahynulo nebo bylo zraněno.
A aby sis udělal obrázek, jaká je, nikdy ji ani nepřišlo na mysl, že by se s nemocnicí soudila. Kdy jsi naposledy slyšel o někom takovém?
Mohl bych pokračovat do nekonečna, ale řeknu jen jedno - nikdo o ní nemůže říct nic špatného, kromě toho, že je příliš hodná a milá.
Jestli je ve tvé firmě otevřená nějaká pozice reprezentanta v její zemi nebo v zemích blízko, doufám, že budeš uvažovat o jejím začlenění do týmu. Rozhodně bys nelitoval. Přikládám její životopis. Dej mi vědět, na koho se má obrátit. Díky, Dan Boyle, DVM.
Při prvním čtení jsem řvala smíchy a při druhém jsem plakala, moc mě potěšilo a dojalo, že mě někdo vidí takhle...
Hned jsem psala doktorovi zpět, proč tak nehorázně lže ohledně mých jazykových schopností a že kolo bylo moje a ne půjčené a navíc bylo léto. V kráteru umřel jen jeden pes ( bylo mu patnáct a poprvé v životě byl na jeden den odloučen od svého majitele). Odepsal, že někde na světě určitě zima byla.
Vicki zemřela asi před šesti lety ve spánku a její milovaný pes pár dní poté snědl její léky a odešel za ní. Tohle už vím jen z jeho dopisů. Po Vickině smrti začal randit. Chtěl po mně, abych mu poslala nějakou úžasnou českou ženu, ale žádná vyhovující mě nenapadla. Úžasných a svobodných žen je kolem mě spousta, ale jsou moc mladé, příliš zakořeněné v naší zemi nebo neumějí anglicky. Prý mu to nevadí, stačí, když bude na vše říkat ano a bude ho ujišťovat, jak je skvělý… Dlouho se scházel s další Polkou, tentokrát autentickou, ne z generace dávno polsky nemluvící. Byla jsem zvědavá, kolik jí je. Psal, že se cítí jako pedofil, je o dva roky mladší…
V lednu mi napsal, že se bude ženit, svatba je naplánována na 18. června. Jeho vyvolená je Angličanka/Němka. Píše o ní jako o holce, jemu je tak sedmdesát, jí bude také tak nějak…si myslím. Z dopisu sálalo nadšení. Mrzí mě, že vzdal slovanské ženy a že jsem na té slavné svatbě nebyla. Usmívající se
P.S. Hannis se nikdy neozval. Červená korveta už nějaký čas brázdí německé silnice, možná ji někde potkáte.