Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Archibald

30. června 2016 v 23:02 | Iva Kapčiarová
Archibald.
Archibald je dvanáctiletý americký stafordšírský teriér bez průkazu původu. Pro mě je to ale šampion. Je to náš jediný pes, jeho třikrát menší "sestřička", americká ratteriérka Bobina, nás před více než rokem opustila. Ona doma vládla, ona spouštěla "proces hlídání" - když jsme se blížili k domu, zdálo se, že tam bydlí minimálně čtyřicet psů. Nyní je ticho.
Nedávno se Archibald "porouchal". Z nádherného, mladistvě vypadajícího psa, se během týdne stala troska a většinu dne byl bez života. Báli jsme se, že ho také ztratíme.
Archibalda jsme si nevybrali. Zbyl na nás, protože se jako psí miminko neprojevoval statečně ani chytře. Ani když jsme si ho přivezli domů, inteligence z něj zrovna nesálala. Našich senilních koček si všiml až za týden, kdy se rozhodly zase vést normální život a přesunuly se z výšin na zem. Jako výrostek se k nim choval nezdvořile, podebíral je hlavou a vyhazoval do vzduchu. Bavilo ho to. Kočky jeho nadšení nesdílely a domluvily se na něj. Dostal asi příšernou nakládačku, našla jsem ho, jak se klepe pod stolem a sténá. Od té doby se choval uctivěji.
Naší domácností prošlo hodně koček, obvykle si nás našly, některé jsem třeba kousek poponesla...Archibald nově příchozí znuděně očichá "aha, další" a hledí si svého. Některé miluje, jiné jen toleruje. Kočky ale musí dodržovat jeho pravidla, doma musí být klid! Když se vyskytnou nějaké spory, vletí mezi ně, oddělí je a s výrazem uspokojení se vrátí na gauč. Náš mírotvůrce.
Nikdy jsem se ho nebála nechat s ostatními zvířaty doma, ani s nováčky, ani s ježkem, sotva deseticentimetrovým marodem. Můj kolega Petr prorokoval, že se jednoho dne vrátím domů a budu na ostatky potřebovat smetáček a lopatku. Nechci se rouhat, ale tenhle den nikdy nenastane. Nikdy žádnému zvířeti neublížil. Nikdy vědomě neublížil ani dětem. Ano, občas je porazil, je to potrhlé zvíře, které ventiluje svou radost poněkud nevybíravě. Máme dvě děti. Jedno ho píchalo do oka před devíti lety a druhé docela nedávno. Míváme i hodně návštěv, chci-li před nimi Archibalda uklidit, je smutný. Raději trpí. Ví, že jsme vždy nablízku a případného tyrana z něj setřeseme. Nikdy je nevychovává sám.
Děti jsou přece úžasné - nevyčerpatelný zdroj zábavy a hlavně dobrot. Pod vysokou stoličkou mimina je opravdový ráj. Ale i větší děti často něco upustí a když ne, lze dobrotu velmi opatrně z dětské ručičky vypreparovat.
Archibalda nám na veterině "opravili". Rozpárali ho, vyňali, co tam nepatřilo, nalili mu do žil trochu krve jeho psí kamarádky Jenny a je zase jako nový. Poťouchlý, veselý, všude překáží (má totiž zabudovaný počítač, který vyhodnotí, na kterém místě bude překážet nejvíce a tam si lehne), nás dospělé kouše do hlavy (takové neškodné láskyplné pusinky), děti bezostyšně okrádá. Jsme rádi, že na nás zbyl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama