Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Moje krásné ráno.

30. června 2016 v 23:49 | Iva Kapčiarová
Moje krásné ráno....to je teprve devět.
Můj dvouletý syn spal dnes v noci lehce, od půl třetí přelézal z místa na místo, přese mě, staršího bráchu Ríšu a asi i přes našeho flegmatického psa.V pět jsem se vzdala a vstali jsme, protože Fredík neustále řečnil a očekával reakce na své hluboké myšlenky - spánek vyloučen a musím toho hodně stihnout... Sprcha, poklidit, co jsem večer zanedbala, jedním okem stále sledovat Fredíka, zda se neoddává nějakým nebezpečným aktivitám (procházka po parapetu, výskoky na vysoké posteli, překážková dráha stůl židle-lavice apod.). Protože jsem slyšela jen ŤAP ŤAP ŤAP, jak si hraje s čajovým sáčkem jako s marionetou, vypila jsem si v klidu kávičku a předstírala jsem, že nevidím, jak čajový sáček ťape přes odpadkový koš, garáže, autíčka, koberec, psí pelíšek....Pak ho holt nepoužitý vyhodím, za tu chvilku klidu to stojí.
Včera jsem ještě neudělala jednu věc....Musím na půdu vyhrabat brusle, helmu, vybrat, které oteplovačky ještě pasují, najít rukavice, Ríša má ráno tělocvik na stadionu. Včera jsem se zlobila na Zdeňka, že si chystá věci na služební cestu až ráno, myslela jsem si, jak je nemožný.
Tak teď budu nemožná já. S baterkou jsem vyrazila na půdu, oblékla jsem si teplé sametové tepláky a svetr ke kolenům, aby mi tam nebyla zima. Skoro se mi povedlo všechno najít. Helma je Zdeňkova a rukavice každá jiná. Hmmmm. Jedny rukavice jsou v autě, nebudu se stresovat.
A Ríšova bunda....ta je taky v autě, Ríša ji tam včera nechal. Babička si přišla pro Fredíka, nemusela jsem ho vláčet do zimy, nemohla jsem ale najít bačkůrky. Ríšovy přípravy nepokračovaly dle mých představ a já hledala bačkory. Našla jsem je. Zbývá obléct ponožky, nestíháme!!!, nevadí, mám Croc´s s kožíškem. Hodila jsem na sebe teplákovou bundu a ve stresu jsme vyrazili.
"Mami, potřebuju padesát korun." Vyskočila jsem z auta a doběhla pro drobné. Ríša zatím nečinně seděl v autě, školní tašku stále na zádech.
"Ríšo, obleč si bundu." Parkuju ve dvoře, pomalu jsem začala couvat, pomaleji to už zcela jistě nešlo. Následovala scéna, jak jsem neomaleně vystřelila, ani jsem nepočkala, až se připoutá, jeho hodný tatínek se vždy ptá a ještě se i otočí a zkontroluje, jestli je připoutaný. Jenže hodný tatínek je na služební cestě. Ano, jsem strašlivá matka. Polovinu cesty jsem poslouchala, jak si kvůli mě vymkl kotník.
Pak zase neměl kapesník, nabídla jsem mu vlhčený ubrousek, delikátní nosík malého brášky utírám jedině vlhčenými ubrousky - nezpůsobí odřeniny.
To bylo špatně. Našla jsem balíček s papírovými kapesníčky a podávala ho synovi. Ne, nepotřebuje ho, nikdy za celou dobu, co chodí na tělocvik, nepotřeboval mít s sebou kapesník. Fajn. Rukavice jsou mokré. Ale totálně mokré! Bohužel... Když jsem projížděla dopravní zácpou, rozhodla jsem se za zbytek drobných, asi 70 Kč, koupit nějaké rukavice. Vědoma si své nemožné garderoby (naboso v kroksách, béžové tepláčky ke kotníkům, dlouhý modrý svetr a přes něj teplákovka) a omezené finanční částky, jsem zastavila přímo u vietnamského obchodu, těch deset metrů zvládnu téměř neviděna. Otevřeno až za 30 minut. Neochotně jsem se vypravila do centra, snad nikoho nepotkám, přeběhla jsem do poloviny pěší zóny a tam, v Elegantní módě, jsem sehnala jedny pletené, šusťákové ještě nemají. S prodavačkami jsme žertovaly na téma mého vkusného oděvu a vyběhla jsem k autu. Udýchaná jsem děti zastihla v šatně. "Tyhle rukavice nechci."
Ještě zbývá dopravit školní tašku do školy, vyjeli jsme pozdě, takže si ji tam Ríša nestihl vyložit. Je už po osmé, nikdo mě neuvidí. Omyl. Několik rodičů si před školou družně povídalo. Proklínala jsem svou lenost pořádně se obléknout a vzpomněla jsem si na "pyžamkovou kulturu" matek v Anglii a na Indky v žabkách, které jsem vídala před školou v prosinci...Tenkrát jsem to nechápala. Haló, tady mě máte o dvacet let později...paní Tepláčkovou Bosonohu.
Musela jsem projít těsně kolem nich. Škola už byla zavřená. Nedozvonila jsem se. Položila jsem tašku před vchodové dveře a znovu jsem prošla kolem hloučku normálně vypadajících a upravených rodičů.
Dědeček se jedovatě zeptal, jestli jsem byla v Praze (nevím, jak to bylo myšleno....že bych to stihla za tu dobu do Prahy a zpět nebo že můj model je hoden velkoměsta?) Vzala jsem si svého spícího synáčka a odešla domů, o patro níž.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama