Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Sparks

30. června 2016 v 23:33 | Iva Kapčiarová
SPARKS
Když mi bylo čtrnáct, stala jsem se fanynkou Sparks. Místo diskoték jsem seděla doma a poslouchala Russellův hlas a kochala se bláznivými melodiemi a stokrát četla jejich texty. Měla jsem pár jejich obrázků a písně poslouchala převážně nahrané na kazetách a kotoučáku u kamarádky Šárky. Bylo nás takhle postižených více. Neobjevila jsem Sparks, byl to Tomáš. Ale já se stala členkou jejich oficiálního FAN CLUBu. Číslo 8 273. Dostávala jsem pravidelně "jejich" časopis příšerné kvality, s rozmazanými obrázky. Stálo to na tehdejší dobu hříšné peníze a já si své členství (díky svým shovívavým rodičům) mohla dovolit asi dva roky. Z ciziny jsem si od všech příbuzných a známých nechala dovážet vinyly a když jsem s tátou v dobách hlubokého socialismu vycestovala, neběhala jsem po obchodech s módou. Ve všech městech jsem proletěla obchody s LP a občas se mi zadařilo nějaký titul sehnat. Nikdy jsem Sparks neviděla v pohybu. Kamarádka Petra je viděla, jak se několik sekund mihli ve filmu Rollercoaster. Strašně jsem jí záviděla. Toužila jsem vidět jejich koncert, ale nedoufala jsem, že se mi to někdy podaří.
Nevím, jak dlouho tohle trvalo. Myslím, že ještě celou střední školu. Sparks ale prošli vývojem, který se mi nelíbil, bláznila jsem po jejich starých časech a pak mě přestali zajímat.
Zapomněla jsem na ně. Gramofon jsem zlikvidovala a staré vinyly zůstaly u mé maminky.

A pak se to stalo. Jela jsem s bráchou na koncert do Berlína. Říkala jsem si, že sny se mají plnit a mé dávné idoly jsou již pánové v pokročilém věku, už se třeba do Evropy znovu nevypraví…Bylo to neskutečné. Koncert v Berlíně z turné "Two Hands, One Mouth" byl propadák. Pro Sparks. Pro stovku lidí, kteří na ně přijeli z různých zemí Evropy, to byl životní zážitek. Bylo nás tam tak málo, že jsme s bráchou stáli přilepení na jevišti přímo pod Ronem. Stařík Russell křepčil na jevišti jako mladík a playback nepotřeboval. (Já bych pravděpodobně zemřela na nedostatek kyslíku během první písně.) Několikrát mi málem šlápl na ruku.
Koupila jsem si pár cd z různých etap jejich kariéry a můj život se změnil. Nabilo mě to neuvěřitelnou energií. Zase jsem zažívala "hrudní orgasmy", které umí jen Russell a několik málo dalších hlasů na této planetě. V kombinaci s Ronovými bláznivými nápady jsou téměř vražedné. Projela jsem stovky klipů na You Tube. Písně, které jsem před mnoha lety slyšela snad tisíckrát, v mozku byly. Věděla jsem, jaká pasáž bude následovat. A našla jsem spousty nových. Nádhera. Euforie vydržela asi půl roku.

Před pár dny jsem si koupila lístek na Sparks performing Kimono My House. Je to koncert na oslavu 40. výročí jejich slavné desky Kimono My House.
Uvidím vánoční Londýn a půl roku se budu těšit na skvělý koncert. Jsem šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama