Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Červenec 2016

TEP FAKTOR

18. července 2016 v 14:16 | Iva Kapčiarová
Sedím a datluju. Pravá ruka je téměř vyřazena z provozu. Neunesu v ní ani hrníček.
Objevila jsem spousty modřin po celém těle. Bolí mě toho víc než obvykle. Ale opravdu jsem si to užila.
Vánoční dárek od Veroniky. Osm lidí naskákalo do aut a rozhodlo se proměnit poukázky TEP FAKTOR v několik hodin zábavy.
Byla jsem chytrá. Nevyhledala jsem si celých půl roku jedinou informaci, natož obrázek... Kdybych jen koutkem oka zahlédla, co mě čeká, zůstala bych v pohodlíčku, maximálně bych vyrazila na nějakou lehkou procházku. Místo toho jsem týrala své lenivé já ničivými úkoly. Není divu, že mé prsty nefungují. Viselo na nich mé olbřímí tělo, když jsem se pokoušela nedotknout podlahy a přeručkovávala jsem z jedné pneumatiky na druhou. Dostala jsem se celkem daleko, ale pneumatiky houpající se na provazech mě porazily. Na ně jsem se už přesunout nedokázala. Ani intelektem jsem svému týmu příliš nepomohla. Vlastně se nedalo poznat, že nějakým disponuji. Naopak. Když jsme nějaký těžký úkol zdolali, funící jsem bezmyšlenkovitě otevřela dveře a tím jsem vše zkazila. Nedostali jsme odměnu, razítko, truhlička se zablokovala. Tak znovu!!! Znovu podlézt a přelézt řetězovou podlahu a vyhoupnout se do dalšího patra a zmáčknout tlačítka na stropě... V týmu jsem byla jediná sportem již léta nepolíbená, s více než rok bolavými a skoro nehybnými koleny. Byl to průser. Fotbalový trenér Honza mě nezabil, ani mi nenadával. (Takoví muži skutečně existují? Myslela jsem, že jsou výplodem choré fantazie pisatelek červených knihoven.)
Už teď se děsím, co zase ty holky-pejskařky vymyslí na další Vánoce. Scházíme se už mnoho let, v našich životech a domácnostech přibyly a ubyly děti a naši pejskové znatelně zestárli a nebo už odešli. Scházíme se dál.
Děkujeme, Veroniko! Bylo to krásné. Jestli vám nevadilo, že jsem to kazila, zkusíme to ještě někdy. Jinak mi, prosím, dejte raději poukázku na řízek u Váhaly a jeďte beze mě!!!:)

Cyklistická helma.

6. července 2016 v 15:09 | Iva Kapčiarová
Cyklistická helma.
Můj syn nesnáší cokoliv na hlavě. V zimě nenosí čepici ani v třeskutých mrazech.
Cyklistickou helmu vozí na řidítkách, což mezi námi vyvolává neustálé spory, pokud ho načapu.
Řekla jsem, dobře, pokud mi dáš přesvědčivé argumenty, vyhledáš důvěryhodné statistiky, proč je bezpečnější jezdit bez helmy, nebudu tě už nutit.
Odešel do svého pokoje a za chvilku přišel s tímhle:


5 úžasných faktů o cyklistických helmách:

Lidé, kteří nosí helmu, zemřou s daleko větší pravděpodobností . ��
Lidé z ní mohou zvracet nebo je může rozbolet hlava. ��
Společnost Besip dostává tučné peníze přesvědčováním lidí k uvěření v bezpečnost cyklohelem
Téměř 4/5 lidí helmu nenosí
Lidé bez helmy mohou po úrazu ochrnout, ale nezemřou �
S pozdravem Dr.Lang


Byl tam i docela zajímavý podpis.
Přišlo mi to dost vtipné, ale na helmě trvám. Dr. Lang promoval v jedenácti v dětském pokoji, v Tanvaldě...
Večer jsme se dívali na dokument o Lance Armstrongovi, byly tam stovky záběrů a na všech VŠICHNI jezdili v helmách. Špičky světové cyklistiky evidentně o úžasných objevech dr. Langa neslyšely. :)

Můj byt už není holobyt.

2. července 2016 v 22:39 | Iva Kapčiarová
Můj byt už není holobyt.
Zdaleka ještě není hotový, ale pro mě je už teď krásný.
V oblíbeném bazaru nábytku ( a všeho možného i nemožného) v Tanvaldě jsem ulovila několik skutečně skvostných kousků.
Nádherné proutěné židle, kulatý borovicový stůl, rozložitelný do oválu, borovicový konferenční stolek, břízovou kuchyň, vše s lehkou patinou.
Můj byt je zaplněn nábytkem tak akorát. Své pravidelné a velice časté návštěvy "kámošů v bazaru" budu muset omezit na minimum nebo raději úplně vyškrtnout z programu. Jinak mě za chvíli uvidíte v pořadu "Burried alive."/"Pohřbeni zaživa" (Jsou tam živoucí trosky procházející bytem úzkými uličkami mezi harampádím.) Tam se dostat nechci.
Dům hrůzy, sousedící s domem, ve kterém bydlím, jsem si v obýváku odfiltrovala průsvitnými bavlněnými záclonkami na tyčkách. Nad nimi můžu své oko potěšit panoramatem tanvaldské radnice, "šedé školy", co už není šedá, gymnázia a občas modrou oblohou. V kuchyni jsem estetický problém vyřešila nařasenou béžovou záclonou, zavěšenou shora na garnýži. Záclona je kratší, ale pod ní vidím jen zelenou louku, někdy s osmahlými mladými fotbalisty či caparty pobíhajícími s každou botou jinou. Výhled mám tedy pěkný.
Jsem prostě holka šikovná a kreativní. (Záclony jsem pořídila v sekáči v Jablonci, Mlýnské ulici, kus po 20 Kč)
Zatím se k jádru bytu, obýváku a kuchyni, dostanete jen přes letiště. Tak má kamarádka vtipně nazvala bratrovu dílnu a galerii výtvorů na chodbě. Nejsem znalec, ale dokážu ocenit krásu letadlových modelů a hodiny a hodiny práce, které za nimi stojí.
Více asi příště. :)

Jaké je to probudit se v pětačtyřiceti v holobytě na matraci?

2. července 2016 v 22:32 | Iva Kapčiarová
Jaké to je probudit se v pětačtyřiceti v holobytě na matraci?
Vlastně to není holobyt. Je to byt v procesu. Je to byt mého bratra, který mi laskavě nechal, protože ho potřebuju. Trošku jsem vyspravila (rozumějte : většinou NECHALA vyspravit), co zrakům starého mládence nevadilo. Koupila pár kusů nábytku v bazaru. Koupila matrace v Lidlu.
Přátelé a vzdálení členové rodiny mi pomohli s malováním a sestřenice Lenka nám všem přivezla občerstvení včetně dezertu. Takhle to začalo. Pokračovalo to pomalu. Vše směřovalo k okamžiku, který právě nastal.
Dnes jsem se probudila sama v bytě, ve kterém strávím tolik času, kolik mi bratr dovolí. Možná tu zůstanu do konce života, možná měsíce, možná roky. Jedno vím ale jistě. Nevrátím se nikdy tam, odkud jsem odešla. Nevadí, že tam zůstala má postel, knihovny a další věci.
Vadí, že tam jsou děti a pes. Jsou jinde, protože to je pro ně zatím lepší. Budou na místě, kde jsou zvyklí být. Já tam ráno přijedu, strávím den a večer, až se vrátí jejich otec, odjedu do svého holobytu. Taková vychytaná střídavá péče...
Budování je skvělé. Zaměstná dokonale Vaši mysl i tělo. Vymyslet, jak všechno udělat s minimem financí, které máte k dispozici, je dobrodružství. Spaní na matraci je návrat do studentských let. I když Vám je zima, protože nemáte vyřešené topení. Stejně je tu skoro léto…a dnes si prostě nesmím zapomenout přikrývku navíc...
Horší je probudit se se sto kily živé váhy. Jateční hmotnost prasete je nižší…
No,… má to ale své výhody. 1. Můžete se kvalifikovat pro zápas sumo. 2. Nervy máte obalené natolik, že zvládnete cokoliv. 3. Nový začátek je začátkem se vším všudy. (Nevadí, že je stopadesátý…) Vysochat z té usedlé obtloustlé paní, vlastně slečny :), kloudně vypadající bytost, bude zábavné.

Odpověď na otázku nahoře zní: není to špatné :).

Ríša, moje láska i trápení.

2. července 2016 v 22:29 | Iva Kapčiarová
18.3. 2016
Můj jedenáctiletý syn začal jezdit do školy autobusem. Z domova to má pěkný kousek cesty k zastávce, vystoupí ale těsně u školy. Rána jsou krušná i nadále. Musí vyrazit dříve než autem, autobus odjíždí v 7.17. Ríša si ještě v 7.05 dělá manikúru, v poklidu popíjí čaj, jako ve zpomaleném filmu si jde čistit zuby....jako by nechápal, že existuje čas...Já stojím napružená, držím jeho mikinu a bundu, celé mé tělo vibruje, mám chuť ječet a mé nadledviny se nekontrolovaně zvětšují....Dosud autobus pokaždé stihl. Myslím, že ho přihlásím do atletiky, roste z něj sprinter.
P.S. Nakonec mu autobus ujel těsně před nosem, čekala ho komplikovaná anabáze s přestupem a do školy dorazil skoro o hodinu později. Tato epizoda nikterak nezrychlila jeho ranní přípravy.


23.6.2016
Díky knize Chov puberťáka se mi daří lépe ustát situace, ve kterých bych dříve okamžitě vybouchla. Bohužel můj "pufrovací systém" se i tak dost často vyčerpá. Zejména díky dojíždění ze školy domů.
Richardovi končí vyučování ve 13 hodin. V Jablonci. Autobus staví asi dvacet metrů od školy, odjíždí ve 14.27, tuším. V mezičase si skočí na oběd, školní jídelna je pár set metrů od školy. Když v 14.35 volá, že autobus nestihl, pošlu ho na autobus do centra, odkud jede každou chvíli. Řekne, že jo. Za hodinu volá, jde raději na vlak, udá polohu asi sto metrů dál než před hodinou....zvláštní. Zatím jsem klidná....Za další hodinu volá, že mu vlak jede až za hodinu a půl. Tak to už pěním. Nakonec přijede dřív, protože neuměl číst jízdní řád a netušil, že do Tanvaldu jedou i vlaky, které nemají Tanvald uvedený jako cílovou stanici. Bilance : ve škole konec ve 13 hodin, doma v 17 hodin, vzdálenost dvanáct kilometrů za 4 hodiny...
Nebo mi volá, autobus ujel, protože hrozně dlouho obědval.... Ptám se, kde je. Tvrdí, že u školy. Za minutu mi volá maminka jeho spolužáka, který bydlí v dost vzdálené městské části Jablonce, je u nich.... Volám zpět a ženu ho na autobus do města. Za půl hodiny mi volá, že žádný nejel. Jaké to překvapení, autobus nejede někam, kam nejezdí nikdy...Asi bude potřeba se přesunout na jinou zastávku...Ach jo. Bilance : je doma kolem páté, prošvihnul hudebku, ztratil peněženku s OP. (O ztrátě je informována polovina Tanvaldu, protože peněženku našel manžel mé spolužačky z gymnázia, která navíc pracuje na MÚ v Jablonci nad Nisou a obvolá i úřad tanvaldský, mám ale vybitý telefon a alarmováni jsou všichni mí sourozenci...nakonec se vše dozvídám i já a úplně nakonec Ríša, ode mě...)
V podstatě ale úspěch, protože komunikuje a nemusím pro něj jet.

V minulosti se stávalo třeba :
Ve dvě mi potvrdí, že stojí na zastávce. O půl hodiny později volá, že neměl peníze, nemohl do autobusu nastoupit. Vztekle skáču do auta a jedu pro něj. Na zastávce ani před školou není. Telefon nezvedá asi dvacet minut. Jsem hysterická. Za chvíli ho zahlédnu šourat se od hráze. Jeho omluvou je : musel vylézt na hráz, aby se tam podepsal s ostatními borci. Od vraždy je jen krůček, nakonec ji zavrhnu - když můj syn přežil šplh do takové výšky....ani se neodvažuji tipovat jaké....nechám ho žít...
Nebo si zapomněl telefon a dorazil v 16 hodin. Šel pěšky. Nemám nic proti sportu, ale některé úseky jsou pro chodce opravdu nebezpečné. Když jsem chodila pěšky já, vyhýbala jsem se jim a obešla je jinudy.
Nebo kolem třetí telefonát od tety, která bydlí v Jablonci, Ríša dorazil k ní, protože neměl peníze ani mobil.
Nebo zvoní v 16 h neznámé číslo...volá Ríša, byl na chatě v Loučné a teď je na bobové dráze v Janově, nemá telefon, přijedu pro něj? Peníze utratil...Říkala jsem přece, že pojedu krmit kočky...Čekal na mě...

Další příklady už raději nepřidám, strašně mě to vyčerpalo....
Závidím jedincům, jejichž nervový systém není tak iritabilní....:)

Každé ráno se ho ptám, jestli má peníze a mobil. Vždy řekne ANO. V polovině případů alespoň jednu z věcí měl, ale nenašel je v tašce, byla tam spousta balastu, který můžeme shrnout do pojmu "školní pomůcky". (Nutno podotknout, že stejně značná část učení, pravítek, kružítek, úhloměrů apod. pravděpodobně chyběla.)
Ano, dělá si co chce, ale je kreativní a neztratí se, vždycky nějaké řešení najde. Já zatím střídavě umírám strachy a zuřím. Nakonec jsem ráda, že je v pořádku.
Varování : prosím, neříkejte, že VY byste tohle rozhodně netrpěli. Obvykle pokud vynáším takové soudy, jsem v budoucnu vystavena podobné situaci a ....dost často neobstojím. Jestli je jen nepatrná šance, že doma budete mít jednou puberťáka, radím Vám dobře....jen mě v duchu politujte... Nic víc. :)

Měli jsme mít děti?

2. července 2016 v 22:09 | Iva Kapčiarová
Máme dva syny. Jednomu je jedenáct, druhému čerstvě dva a půl. O tom starším raději psát nebudu. Zlobil by se. Snad jen, že to s ním rozhodně není jednoduché. Ten mladší taky dělá jen zřídka, co chci já....dnes odmítl říct prosím, když chtěl mléko. Přes hodinu ječel, třískal motorkou, dupal, koukal načuřeně a řekl jen: "Tak ho nepotřebuju!" Nebo:"Nedá mi mléko, nedá." Je to mnohem delší než "prosím". Nakonec usnul, v neutuchajícím záchvatu zuřivosti.
(Ne, nejsem krkavčí matka. Můj syn perfektně věděl, co po něm chci a jeho slovní zásoba je velice dobrá.)
Co si o tom mám myslet?
1. Byla nám shůry dána neuvěřitelná důvěra. Máme děti, které jednou změní svět!
2. Naše děti jsou oběťmi svých genů a raději jsme se po večerech měli věnovat nekoitálním aktivitám...
3. Ta výchova se nám fakt nedaří...a to máme knihovnu plnou titulů o výchově.....dětí a psů... pejsek v naší společné péči dopadl celkem dobře, ne že by stoprocentně poslouchal, ale je hodný... Měli jsme si založit chovnou stanici stafordů a ne se montovat do reprodukce sami...
???
P.S. Máme své kluky rádi! Jsou chytří a nevypadají špatně, spíš naopak....(Do babyboxu by se už nevešli....)
P.P.S. Malý synek se probudil polepšený. Najednou říká prosím a děkuji bez problémů a s úsměvem.
P.P.P.S. Moc dlouho mu to nevydrželo.

Dětská fantazie.

2. července 2016 v 21:47 | Iva Kapčiarová
Dětská fantazie.
Pamatuju se na doby, kdy jsem jako malá usínala a nalézala obličeje a různé výjevy v nerovnostech omítky nebo kresbě dřevěného stropu. Některé jsem měla ráda, jiné mě děsily.
Fredík také vidí obličeje všude a už hodně dlouho. Jednou jsem otevřela lednici, to ještě moc nemluvil a znal jen pár slov, uviděl celer s uřezanými výhonky a vykřikl radostně: "Pán." Připadalo mu naprosto normální, že mám hlavu nějakého pána v lednici.
I kousek hovínka, které sklouzlo při sprchování pokaděného zadečku na kanálek, probudil jeho obrazotvornost. "Hele mami, krteček..." Když jsem se podívala blíž, také jsem rozeznala siluetu krtečka na hromádce. Zamířila jsem na něj sprchu. "Podívej, mami. Jablíčko!" Bylo tam. I s lístečkem. :)
Nebo se zhlíží v zrcadle, na hlavě svou milovanou dečku, bavlněnou, s háčkovaným vzhledem, bez které nedá ani ránu…. a hlásí, kdo právě je. Na jeho oholené hlavičce drží jeho malá dečka jako na suchý zip. Volně přehozená….najednou tu je princezna Locika nebo Elsa. Tyhle okamžiky mě trošku zarážejí. Za chvilku má ale deku na způsob turbanu a promlouvá k sobě hlubokým hlasem: "Seš bojovník, hustý." Jsem klidná. To jen fantazie nemá hranice, jak je známe my.
(Taky si vzpomínám, jak jsem si s oblibou hrála na vojáka Ivana. Znala jsem ho z filmů a připadalo mi trapné být holka, když můžu zažívat vojenská dobrodružství. To mi bylo asi pět nebo šest.)
Nebo drží v každé ruce příborák a ječí : "Šeš ašasin, ano." (Vliv staršího bráchy není vždy jen pozitivní….)
Dost často je beruška. Beruška leze. Všude. I venku…
Někdy je smrk. Smrk stojí. To ho zase nikam nedostanu…
Nebo ty dětské hry. Jak si povídají různé předměty, občas i hračky. Někdy to jsou jen monology. Třeba : "Deko, deko, co se děje? Děláš kraviny?" Deka poskakuje v dětských ručičkách a neříká nic.
Je to milé sledovat a poslouchat.

Když byl malý Ríša, nakupovali jsme spolu a chtěl si vynutit nějakou blbost. Nepovolila jsem. Řekl, že si to koupí sám. Už jsme byli u kasy a já mu odpověděla, že nemá peníze. Natahoval ke mně prázdnou ruku: "Mám…… tady…., ty imaginární." Prodavačce málem vypadly oči.
Taky se mě jednou zeptal, jestli jsem ho snědla, když byl malý. Jak jinak by se mohl dostat do mého bříška? Odpověděla jsem adekvátně jeho věku :"Ne, nesnědla, to jen když se tatínek a maminka mají rádi, pak je v bříšku miminko." Překvapeně : "Tatínek tě má rád?"(Zvláštní….dovedl si představit, jak ho jím…na detaily jsem se tenkrát bohužel nezeptala…..ale zarazilo ho, že mě má tatínek rád…) "A máš v bříšku miminko?" Neměla jsem. Byl zmaten.
Mrzí mě, že jsem většinu těch skvělých okamžiků s Ríšou zapomněla. Nikam jsem si je nezapsala.
Tuhle chybu už nezopakuju.
P.S. Nutno podotknout, že někteří šťastlivci fantazii neztratí ani v dospělém věku. Třeba moje sestřenice Lenka. Na tu smutně koukal vozíček z hromady šrotu. Chtěl k ní. Jen promluvit. Dobře udělal. Co je z nechtěného kusu šrotu teď, je skoro neuvěřitelné! Snad je vozíček spokojený...
18.5.2016

Malování.

2. července 2016 v 21:45 | Iva Kapčiarová

Dnes jsem malovala. Já, barva, štětka, nestabilní hliníkové schůdky (chabá náhrada štaflí).
Již je mi jasné, proč se při volbě povolání nedostala malířka pokojů do užšího výběru. Viklání se u stropu, závrať, bolavá ruka, barva kapající do vlasů i po tělě....všude kocoury....nic pro mě. Po prvním nátěru vypadala předsíň příšerně, ale asi po třetím mě skoro přemohlo dojetí. Ta zašlá šeď zmizela. Moje technika se v průběhu práce hodně zlepšila. Díky své vrozené lenosti (nechtěla jsem pořád přesunovat schůdky) jsem chvílemi předváděla úplné akrobatické figury. Natírala jsem za hlavou levou i pravou rukou, bravurně jsem balancovala na horním stupátku. Barvu jsem si míchala tak hustou, že ani nebudu potřebovat nový štuk. Možná se místnost trošku zmenšila....ale je téměř bílá. Uvidíme zítra.
Nenávidím fialovou. Koupelna je nad obklady fialová. Jedovatá. Vždy se mi z takové dělalo mdlo. Po několika nátěrech předsíně jsem znovu a znovu obhlížela koupelnu. Koupelna je velká. Dvakrát větší než předsíň. Do stropu také více než tři metry....Představila jsem si penetraci, tak čtyři vrstvy bílé....to znamená hodněkrát vylézt nahoru a dolů, hodně šmrdlání štětkou....ta fialová se mi začíná líbit! Nějaký čas ji tam nechám.
P.S. Malířská štětka pro profesionály, co jsem si koupila u Ivy v KABA CENTRU, je skvělá. Nikde na zdi ani štětina!

Milý doktore Hnízdile.

2. července 2016 v 21:43 | Iva Kapčiarová
Milý doktore Hnízdile.
Když se objevily mé první varovné příznaky, ještě jsem Vás neznala.
Četla jsem svému synovi a synovci nahlas vtipnou knihu, smáli jsme se a smáli a já se najednou začala dusit. Jen jsem stačila dát pokyn, ať mi zavolají záchranku. Nestihli to, nakonec se mi podařilo popadnout dech dřív, než našli telefon. Stalo se to ještě několikrát, epizody boje o kyslík byly pořád delší. Nikdy to nebylo v nějaké vypjaté situaci, vždy jen tak, z ničeho nic. Absolvovala jsem řadu vyšetření a teprve poslední vyšetření bylo i uzdravující. Takový lehce protivný ORL lékař mi sdělil, že potřebuju Neurol a že mi ho napíše. Odmítla jsem. Jestli jsem zdravá, nepotřebuju Neurol. Prostě si řeknu : "Ivo. Jsi zdravá. Jsi možná cvok, ale zdravý. Neudusíš se." Pan doktor mě přesvědčil, že si mám pro jistotu lék vyzvednout, tak jsem mu udělala radost a několik let mi zabíral místo v lékárničce, než jsem ho použila ( v úplně jiné situaci - a bylo mi po něm tak hezky, že jsem se ho raději zbavila, možná bych s ním mohla chtít navázat trvalý vztah a toho jsem se chtěla vyvarovat). Ještě jsem se asi dvakrát dusila, ale ujistila jsem se, že mi nejde o život a nezpanikařila jsem ( mé promluvy k sobě samé zabraly) a pak už se potíže neobjevily.
Tenkrát jsem se odstěhovala jinam. Změnila jsem svůj život. Už mě nic nedusilo. Asi někdy v té době se mi do rukou dostala Vaše kniha Mým marodům a lecos jsem pochopila.

Před pár měsíci jsem se vzbudila a moje levé oko vidělo jen pekelně rozmazaně. Bylo to nepříjemné, nemohla jsem číst, na jednom oku stařecká degenerace a na druhém náhle vzniklá totální nemožnost zaostřit. Právě ta náhlost mě děsila. Moje teta nedávno umřela na nádor v mozku a všechna má oční vyšetření byla v pořádku. Pak tedy zbývá podezření, že příčina je jinde, v hlavě? Buď tam je něco, co tam být nemá nebo něco jen nechci vidět? (Ano, doktore Hnízdile, tentokrát mě napadlo hned, že můžete mít pravdu…) Čekala jsem na výsledky magnetické rezonance a reakce mého partnera, že v hlavě nic nemám, mě nějak neuklidnila, nebyla tak ani myšlena. Výsledky MR to ale potvrdily, chacha. Učinila jsem vážné rozhodnutí, pokolikáté už???? A druhý den jsem se vzbudila a potěšila mě stařecká degenerace, souměrná na obou očích. Jaká nádhera. Skoro zase vidím! Po pěti týdnech...Svému pevnému rozhodnutí jsem bohužel nedostála.
Před několika týdny se objevily další příznaky, držely a držely. Evokují, že můj život je k posrání.
Doktore, takhle jste to napsal o podobném případu, já jsem v tom nevinně, nejsem sprostá…
Co ještě bude muset přijít, co všechno se mi bude muset snažit mé tělo říct, abych se nad sebou zamyslela a svůj život změnila?

O komunikaci a plínkách.

2. července 2016 v 21:38 | Iva Kapčiarová
O komunikaci a plínkách
Fredíkovi je dvacet sedm měsíců. Brzy a dobře mluvil, ale komunikace to není. Pokud se držíme tématu, které ho zajímá, povídáme si dlouho, třeba o smrku, že má jehličí a kmen nebo o bříze, že má listy a bílou kůru. Je to malý dendrolog. Pozná túji a ví, kde má babička buxus a oleandr. Rád mě poučuje.
Pokud se ale zeptám, proč si neřekl, že potřebuje kakat, odpověď je zcela mimo mísu. "Gloom je zlej." Nebo :" Skyrim je hustý." Na nočníku sedí tak dlouho, že má na zadečku obtisknuté kolečko, ale obvykle jdou produkty jeho metabolismu do plínek. Běhá si tu s prodojenou jednorázovkou, zadek jako Ferda Mravenec a očividně je mu dobře. Reklamy na plínky zřejmě nelžou. Jiná je situace, pokud v plíně přistane i něco jiného. Obvykle za mnou přiběhne :"To mě šimrá." Nebo :"Bolí tě zadek." Tuhle projevil více kreativity :"Je to horký." "Co je horký, Fredíku?" "Hovínko. Čistou plínku a namazat prdelku." Při přebalování občas prohodí , že to je fuj a nechutný a tváří se velice důležitě.
No nebylo by jednodušší a kratší říct "kakat" a udělat to do nočníku?
Teorii ovládá skvěle: "Plínky nosej jenom miminka. To se nekaká do plínek."
Zkoušela jsem bezplínkový režim. Během hodiny se třikrát počůral na podlahu. Jeho komentáře byly naprosto lhostejné: " Voda." "Ta podlaha klouže." "Mokro." Ani náznak, že by byl původcem těchto jevů...
Prostě mu to je jedno. Obdaří mě svým nejsladším úsměvem a jede se dál…
11.3.2016

Vidí můj malý syn víc než ostatní?

2. července 2016 v 21:35 | Iva Kapčiarová
Vidí můj malý syn víc než ostatní?
Věřím, že mezi námi jsou lidé, kteří vidí víc a dál než my ostatní.
V létě mě vyděsil Fredík, byl mu rok a půl, a soustavně opakoval :"Statil můůůž, statil můůůůž." Ptala jsem se, kde se ten muž ztratil. Ukazoval do lesa. "Tam v lese. Musíme najít." Byl večer a mně se nechtělo do lesa.Trvalo to několik dní.
Když jsem šla spát, představovala jsem si nějakého bezmocného člověka, jak třeba leží zraněný nebo je to někdo, kdo ztratil paměť a bloudí v lesích. ( Blízko naší chaty nebloudil.) Za pár let najdou jeho zetlelé tělo a já budu zodpovědná za jeho smrt. To já o něm věděla a neudělala jsem nic. Ptala jsem se, jestli není někdo pohřešovaný (na chatě nemáme televizi). Moje okolí se mi smálo.
Nedávno jsem tuto záhadu rozklíčovala. Dívala jsem se s Fredíkem asi poosmdesáté na Jak vycvičit draka. Škyťák brouzdá lesem a pro sebe si říká :"Někdo ztratí nůž, někdo džbán. Ale to já ne. Já rovnou celýho draka," Tentokrát mi to doklaplo. Uf. Mé dítě je normální.
Ale jak si mám vysvětlit další věci?
Koupe v psí misce hodinky a na svou obhajobu tvrdí, že mají špinavej zadek.
V autě mě každý den zásobuje neuvěřitelnými poznatky.
Strom smrk má hlavu. Jindy vidí jeho zuby. Někdy svetr.
Strom smrk se směje. Auto má knir. Pavouk má klíště.
Já.....já to nevidím.
P.S. Nedávno jsme spolu byli v domě, kde zemřela moje maminka. Řekl, že tam je maminka Jarča. Zeptala jsem se, kde. Ukázal na štafle:"Sedí na žebříku." Prý mu zpívala Pec nám spadla. Ptala jsem se, jestli mu řekla, že ho má ráda. Prý ano.
Ptala jsem se ho s odstupem pár dní a týdnů několikrát. Jeho odpovědi byly pořád stejné.
Já nevím....

Obyčejné vyprávění, trochu dlouhé...

2. července 2016 v 21:27 | Iva Kapčiarová
Obyčejné vyprávění o tom, jak jsem se přes pračky a ledničky dostala k veterině.

Přijela jsem do Ameriky se sestřenicí Lucií a dostaly jsme se do bytu, kde žily dva páry. Andy s Jindrou a Pavla s Bobem. Pavlíně přezdívali Žirafa, ale já ji viděla spíš jako Jamie Lee Curtis za mlada. Na Andy si vzpomenu, když někde zahlédnu Jill Hennessy. Pro kluky jsem mužské herecké ekvivalenty nenašla. Naši hostitelé pocházeli snad všichni ze stejného města. Nabídli nám svou pohostinnost jen tak. Půjčili nám svůj obývák a poskytli telefon, abychom mohly obvolat inzeráty s nabídkami práce. Našla jsem jeden, který se mi líbil. Hledali ošetřovatele do útulku. Jenže chtěli někoho s autem. Přesto jsem zavolala a šéfka útulku mi navrhla, abych se ozvala, až budu mít auto.

Brzy jsme měly vlastní bydlení, u Poláků v suterénu. Ze zdí koukaly trubky, ale jinak jsme se tam cítily příjemně. Byl to začátek.

Nedařilo se mi za měsíc šílených a nemotivujících prací na auto našetřit , protože byly i mizerně placené. Prováděli je většinou lidé, kteří anglicky ani nepípli, já na tom nebyla taky nijak skvěle, ale domluvila jsem se. Čištění ledniček, sporáků a jiných spotřebičů určených k reklamaci. Příležitostné práce, např.čištění toalet v jednom obrovském komplexu, myslím, hlavně kanceláří - běhala jsem s vysílačkou a leštila hajzlíky, kde bylo třeba , pak jsem s vysokým a muskulatorním černochem vynesla odpadky a předstírala, že mu žeru historku, že je bratrancem Michaela Jordana a seznámí mě s ním….Další a další úklidy. Rozhodla jsem se znovu konat a zavolat majitelce útulku, že na auto nenašetřím nikdy a že jsem veterinářka a buď mě chce bez auta nebo mě mít nebude. Majitelka útulku nakonec rezignovala :"Zítra tě vyzvedne tvoje krajanka".

Iveta. Přijela svým malým červeným Fordem, na kterém zářily samolepky Fixed Or Repaired Daily. Odvezla mě do domu hrůzy, místa mého pracoviště. Tolik zvířat v jednom domě jsem nikdy neviděla a už vůbec ne, aby tam mezi tím vším žil člověk. Donna, tak se moje nová šéfka jmenovala, to nevadilo. Nevařila, nebylo kde, zašla si vždy na nějakou mňamku do blízkého bistra ( papala tam často). Spala na posteli mezi psy, kočkami, zvratky, hovínky, vždy dokud jsem jí tu prima postýlku nepřevlékla. Sprchovala se jen občas, její sprchový kout byl vyspraven šedou lesklou páskou a igelitem. Nádherná práce. (To opravdu vyřkla, když jí to tam instalatér vytvořil….)V domě se nacházel jeden pokoj, kde byly na hromadách věci, které by se daly nazvat osobní. Porcelánové panenky a různé další dekorační předměty, asi vzpomínky na mládí, navršené bez ladu a skladu. Vypadalo to tam jako v domech lidí chorobně shromažďujících předměty, lidí, kteří potřebují kouče, aby je těch krámů zbavil. Jinak všude vládla zvířata. Malí psi, velcí psi a hlavně kočky. Asi padesát. Fretky. Jednu dobu pět mývalů. Papoušek. Kanárci…Donna měla jeden oficiální útulek, tam převážně pracovala Iveta a několik litevských kluků. Druhý útulek měla v domě a to bylo moje království.. Donna naštěstí trávila hodně času v kanceláři. Psala časopis, obesílala různé instituce a získávala peníze. Byla manažerka, fyzickou práci neznala. Myslím, že svým zvířátkům ani nepodala čerstvou vodu, ale nerada bych jí křivdila. S Ivetou jsme byly skvělý tým. Když bylo potřeba více rukou, pracovaly jsme společně. Odchyt zaběhlých zvířat, odběry krve, mikročipování, venčení a stěhování mývalů atd. Iveta se nikdy ničeho nebála. Já se bojím rotvajlerů a někdy i jiných psů, pokud se nechovají přátelsky. Bylo dobré pracovat s Ivetou. Vlastně skvělé.

Brzy jsem si pořídila své první auto, automat Hyundai, modré třídvéřové autíčko, stálo 250 dolarů a stovku jsem dala za zabudované rádio s cd přehrávačem. Auto moc dlouho nejezdilo, byl to jen obrovský a předražený obal na ten přehrávač…Koupila jsem si za tři stovky Nissan, manuál. Říkala jsem mu Hnisan. Vypadal jako po mohutné přestřelce, všude spousty vyhnilých dírek. Byl to vrak, ale já ho měla ráda. Zavrhla jsem ho teprve, když už nešly otevírat žádné jiné dveře než pravé zadní, skákat šipky v lodičkách a šatech na místo řidiče bylo krajně nepohodlné. Člověk, který si pro vrak přijel, jistě viděl ledacos, ale když spatřil mého Hnisana, ječel jako pominutý. Poslední mé auto už bylo na splátky, Mazda nevímjaká, nezajímalo mě to, tak si to nepamatuju. Vím jen, že byla šedá a vypadala dobře.

Pracovat pro Donnu nebylo jednoduché. Když jsme to s panovačnou dámou nemohly vydržet, zpestřovaly jsme si vzácné společné obědy v přírodě ( v domě ani před ním se jíst nedalo, pokud jste měli alespoň zbytkový čich) vymýšlením šílených příběhů a obrazů. Třeba jsme si představovaly Mamku, jak jsme ji důvěrně přezdívaly, v krajkovém prádle, s vysokými kozačkami a bičíkem v ruce. Byla ten typ, co nosí neustále velikost M, i když potřebuje XXXL. Musela chodit jako Japonka, protože stehna se jí vůbec nepohybovala, pouze lýtka dělala maličké krůčky. Roztomile špulila rty, když měla dobrou náladu. Její blond, vzadu vyleželé vlasy, trčely do všech stran, okolo obličeje téměř bez vrásek, s jemnými rysy a krásnou pletí, navzdory nulové péči a dost pokročilému věku. Říkaly jsme si, že někde v jejím domě je rudé sametové hnízdo neřesti.

Nebylo od nás hezké, že jsme si z ní dělaly legraci, ale byla zlá a nám to pomáhalo přežít. Také jsme chtěly naučit jejího papouška Nomada neslušné české komentáře, ale vždy se jen nechápavě podíval a falešným Donniným hlasem a tónem se zeptal :Ahoj. Jak se máš? Byl to její spojenec. Jednou jsem pucovala klec fretkám a z klece mi koukalo jen pozadí. Klovl mě do něj, škodolibě se chechtal a ječel : Nomad je zlý….

Jaké bylo mé překvapení, když jsem na půdě našla Donninu starou fotografii. Byla na ní nádherná, štíhlá žena, mohla být klidně modelkou. Zářila v kostýmku letušky. Jednou mi vyprávěla, jak se velmi mladá vdala za krásného muže, ani po svatbě nic nebylo, tak se ho ptala, co se děje. Při rutinním zavazování kravaty ji sdělil, že je gay a nebude nikdy nic. Nevím, jestli její manžel někdy existoval. Nikdy neměla děti, žila sama a scházela se se svou přítelkyní Peggy s českým příjmením. Bylo to veřejné tajemství. Donna mě ze začátku zbožňovala, dokonce mi zaplatila docela drahý seminář akutní péče. Šly jsme všechny tři, Donna, Peggy a já, hozené do gala. Měla jsem krásné červené šaty a holá ramena, tenkrát i malou konfekční velikost. Donna mě pochválila, jaká jsem krasavice. Peggy, o dost větší konfekční velikost, neforemně oblečená, zabrblala něco o tom, že je důležitá vnitřní krása. (Ach ano, Peggy, teď bychom si o tom bezvadně popovídaly, obě v neforemných hábitech.) Donna ji utřela strohým : Iva má obojí. Od té doby jsem byla nepřítel číslo jedna. Já ale s Peggy nechtěla svádět boj o její lásku, měla jsem jiné představy o své budoucnosti. Peggy se ale chtěla pojistit, utrousila tu tohle, tu támhleto, po víkendu jsem našla "Mamku" vždy nenaloženou, s ústy do tenké čárky a ječící, co všechno jsem udělala špatně. Během týdne se lehce uklidnila a pak zase nanovo.

Našla jsem za sebe a Ivetu náhradu, naše nástupkyně. Přijely z Čech a byly to šikovné holky, které se nezalekly ničeho. Jen anglicky neuměly. Zaučila jsem je, Iveta s nimi koupila auto, ubytovaly jsme je v Donnině druhém domku po matce, kde jsem v té době také žila.

Věděla jsem, že holky práci zvládnou, o zvířátka bude postaráno a při dalším Mamčině výbuchu agrese jsem si sbalila věci a odešla z jejího života (jenže ukončením pracovního poměru mi skončilo i ubytování). Iveta to udělala ještě o trochu dřív. Prožívala poslední týdny se svým dlouholetým partnerem, který se rozhodl odjet domů, a plánovali si úžasnou dovolenou, poslední sbohem. Já zatím běhala a sháněla nové místo k bydlení. Našla jsem malý domek, kde ale nechtěli zvířata. Já měla dvě kočky, Jasmine a Zipididůdu a ona jednu, bezzubého Sweetnesse. Lhala jsem -
podepsala jsem, že žádná zvířata nemáme, neměly jsme kam jít. Říkala jsem si, že později majitelům domku vše vysvětlíme, až uvidí, že jsme slušné holky, které platí nájem. Přišli na to dřív, ale omluvu přijali.

Pro mě začal kolotoč přijímacích pohovorů, běhala jsem po veterinách a vyplňovala formuláře. Kolonky, týkající se pracovních povolení, otázky, zda jsem americký občan atd. jsem taktně nechávala prázdné. Jen na dvou veterinách, kam jsme s Ivetou vozily útulková zvířata, jsem řekla pravdu. Buď mě chcete nebo ne. Vzali si telefonní číslo a jistě neplánovali, že někdy zavolají. Poslední přijímací pohovor měl písemnou a ústní formu a dvě hodiny se mi z hlavy jen kouřilo. Volali, že mám místo, nabízeli dobrý plat a chtěli číslo zelené karty. Řekla jsem pravdu, možná chtěli, abych si něco vymyslela, vidět ji nechtěli, ale já to nedokázala. Byla jsem bez práce a veteriny jsem vzdala, nikde mě nevezmou!!!!

Ze zoufalství jsem zamířila do české restaurace, kde pracovaly samé prsaté a blonďaté gazely v minisukních. Nebyla jsem evidentně šéfův typ, ale přijal mě na víkendy, šílené pracovní maratóny. Nosila jsem dlouhé sukně a šaty a spropitné jsem měla skvělé, někdy i sto dolarů za den.

Rozhodla jsem se, že pojedu taky na dovolenou, Iveta s Jirkou měli místo v autě... Už jsem si balila a těšila se na Floridu, když zazvonil telefon. "Ivo, uvolnilo se nám místo v útulkové a hotelové části, jestli máš zájem." Měla jsem. Dovolená se nekonala. Původní pracovnice mě zaučila a já už druhý den pracovala několikrát víc a rychleji než ona a ještě jsem stíhala mezi venčením koupat zvířata v psím holičství. Když se Iveta vrátila z dovolené, měla také práci. Náš nový šéf zabil dvě mouchy jednou ranou, získal dvě výkonné síly a zbavil se Donny. "Holky, vy Češky teda umíte pracovat." Ivetu přijali do holičství a stala se hvězdou první velikosti. Trhala rekordy, nikdy nikdo nevykoupal a nevysušil za směnu tolik zvířat jako ona. Kdyby tam Iveta zůstala dodnes, z holičky je milionářka…:)

Já zatím během dezinfekce kotců přemýšlela, jak sdělím vedení, že chci být sestrou, trošku vadila má angličtina, nechtěla jsem mluvit do telefonu. Zkuste si povídat s někým, kdo má třeba indický akcent…nebo s některými černochy, když je nevidíte. Nemáte co odezírat. Vyřešilo se to samo. Přišla manažerka Alison a nejistě se mě ptala, jestli bych nechtěla zkusit práci odpolední sestřičky, že jim jedna odchází, bude to ale méně hodin. Chtěla jsem vyskočit radostí, ale tvářila jsem se vážně a ustaraně a že to teda zkusím, ale nechci zvedat telefony a volat majitelům.

Nemusela jsem. Ani když se ze mě stala hlavní sestra. Byla jsem k ruce doktorům, ale spousty věcí jsem dělala sama nebo jsem si zjednala pomoc lidí z útulku. Odebírala jsem krve, připravovala jsem zvířata na operace, monitorovala jsem je na přístrojích, prováděla zubní ošetření, uklízela sál, připravovala operační sady, zajišťovala pooperační péči a …psala na tabule připravované operace. Když byla operace hotová, smazala jsem ji. Když si doktoři odskočili na oběd, všechny útulkové operace koček, kocourů a psů jsem …..smazala. Mívali čím dál delší obědy.

Pak mě začalo štvát, že lidé nechávají zvířata v nemocnici ráno a nikdo se na ně nepodívá při příjmu. Jen jim recepční podstrčí formulář, napíše, proč je zvíře zde a jestli chtějí majitelé ještě další péči, předoperační vyšetření, zubní ošetření nebo odstranění nějakého výrůstku či nádoru při jedné narkóze…

Když jsem zvířata připravovala , vyšetřila jsem je a našla spousty bulek a hnusný zubní kámen a museli jsme volat majitelům o dovolení. Dr. Boyle mi jednoho dne řekl, že jsem zbabělec, že mluvím dobře a ať koukám tentokrát zavolat já. Tak jsem se pochlapila a žoviálně jsem začala :"Dobrý den, jsem Iva z veterinární nemocnice a máme tu vaši Jess na kastraci, ale všimla jsem si, že má za lopatkou bouli, chcete ji odstanit, zatím je stále v anestézii." Na druhém konci se ozvalo :" Cóóó? Já nemám žádnýho psa ani kočku." A já se tááák snažila….Dr. Boyle se málem počůral smíchy.

Nabídla jsem se, že budu chodit ráno dřív a všechna zvířata osobně přijmu, vyšetřím a promluvím s majiteli.

Najednou bylo mnohem více úkonů, všechno v klidu předem naplánované a organizované.

Jen jednou se vyskytl problém. Takový milý pán mi všechno odkýval, naobjednal si úkony za spoustu peněz a vyzvednout zvíře přišel s manželkou-generálem a ta to nechtěla zaplatit. Pán řekl, že té dívce nic nerozuměl, měla hrozný akcent. Tenkrát jsem brečela. Všichni věděli, jak to je a byli na mě milí, pán, zbabělý podpantoflák, hodil všechno na mě.

Iveta se posunula na místo odpolední sestry, společně jsme pokřtily naše doktory přezdívkami.

Náš nejoblíbenější byl Dr. Vtipálek, dr. Boyle. Málokdy ve špatné náladě, dobrý operatér a srandista. Navíc týmový hráč.

Dr. B. Takhle zkráceně říkali budoucímu jedinému majiteli nové kliniky, čtyřicátníkovi. My mu tu zkratku jména, dr. B., nechaly jako přezdívku, jako že je béčkové kvality. Měl Lexuse a litevské předky…jenže litevský šarm úplně překryly jiné geny, asi americké. Býval nerozhodný a takový kam vítr, tam plášť. Tenkrát jsem si myslela, že bych všechno zvládla líp. Protože jsem neměla na bedrech žádnou zodpovědnost. Z pozice sestry se to skvěle kritizuje a radí coby kdyby. Sestra nestojí tváří v tvář majiteli mrtvého zvířete. Tohle dělá doktor, je to jeho povinnost to ustát. Teď už se na nebohého dr. B. tak kriticky nedívám.

Dr. C. Tomu jsme říkali Dr. Miláček. Odstupující stará garnitura. Šarmantní starší pán, tak 60, v civilu v černých brýlích a kožené bundě. Okouzlující společník. Jezdil myslím v Cadillacu a chodil do golfového klubu. Měl nádhernou manželku svého věku. Když přijel z dovolené, byl vždy opálený a někdy po plastické operaci. Co mi vadilo, bál se rentgenových paprsků. My, sotva třicetileté ženy, budoucí matky, prováděly denně deset rentgenů a on, již lehce za zenitem, za několikaterými dveřmi četl odbornou literaturu. Nikdy nepomohl. Když nám utekl obrovitý divoký kocour určený ke kastraci a kousl ho, nechal mě s ním v místnosti samotnou, s odchytovou tyčí, klecí a injekcemi….holka, poraď si.

Když utekl kocour při směně s dr. Boylem, byla z toho slušná estráda, kterou jsme si užili my i lidé za dveřmi. Sprosťárny létaly ve dvou jazycích, my byli podrápaní a pohryzaní, ale byli jsme na to dva.

Poslední rok nastoupil i mladý dr. D, David. Ten přezdívku neměl. Byl to takový frajírek, ale líbilo se mi, jak šetřil na prsten pro svou vyvolenou. Chtěl bombastický a mluvil o tom nadšeně.

Iveta pracovala na pozici sestry, než se rozhodla, že chce domů a navždy.

Já zůstala ještě asi půl roku.

Budova se dočkala konečně plánované rekonstrukce. Vše probíhalo za provozu. Podél celého křídla budovy vybagrovali obrovskou díru, přípravili místo na novou kliniku. Jednoho večera si tak v klidu rentgenuju psa krásnýho českýho chlapa, oba máme těžké zástěry a najednou šílená rána. Blesklo mi hlavou, jak ti Američani neúnavně pracují, to jsou dělníci… Jenže najednou se v rohu místnosti objevila obrovská trhlina, podlaha mi mizela pod nohama a rentgen, pes a krásnej chlap se potápěli v kráteru. Já se po pohyblivém písku vyšplhala nahoru, podala ruku krajanovi a napumpovaná adrenalinem jsem ho vytáhla nahoru, úplně vyletěl, a to nebyl žádný sušinka.

Poté jsem začala hystericky ječet a vběhla jsem na chodbu do recepce. Doktor Boyle nechápal, co to do mě zase vjelo a vůbec mi nerozuměl, poklidně otevřel dveře…..a za nimi nebylo nic, jen kráter. Dvě místnosti zmizely v něm. Střecha ještě částečně držela. Já a můj krajan jsme budovu oběhli a začali jsme vytahovat zvířata, nejdřív to jeho, za chvíli přijeli hasiči a naši záchrannou akci zatrhli. Pak už si jen pamatuju, jak jsme rozváželi zvířata po okolních zařízeních, všude novináři a davy a já myslela na své spodní prádlo, které zůstalo v sušičce v zapečetěné budově.

V práci mě nepotřebovali, tak jsem konečně vyrazila na pořádnou dovolenou. To byla světlá stránka celého incidentu.

V nemocnici jsem také poznala Bobinu. Jmenovala se původně Daisy a byla to maličká fenka amerického ratteriéra z obchodu se zvířaty, neměla žádný průkaz původu. V sedmi týdnech jí někdo z nové rodiny šlápl na nožku a zlomil ji. Já nikdy nebyla na malé psy, ale tahle holka mě okouzlila. Byla tak statečná. Majitelům jsem řekla, že je zvyklá na pravidelné pusinkování a že ji nosím v šátku. Líbilo se jim to, Daisy vždy na kontrolách vyváděla, jak mě milovala. Nakonec mi ji dali. Zaplatili pár tisíc dolarů a pak ji za půl roku nechtěli a já si ji vzala. Musela dostat české jméno. Bobina. Sedívala mi na klíně, když jsem řídila. Ve dne se mnou byla v práci. Měla své místečko, ale rána trávila s Alison, protože snídala. Doprovázela ji všude jako stín. Asi sbírala drobečky, které z Alison padaly. V době oběda se také vždy záhadně ztratila. Měla své oblíbence i mezi zákazníky. Paní Doranová vodila denně své dva Jack Russell teriéry na ubytování po dobu své pracovní doby, jako do školky. Ti dva psi si šli po krku a několikrát se vzájemně skalpovali. Byli vždy ustájeni co nejdále od sebe, nesměli se ani koutkem oka zahlédnout. Paní Doranová mou Bobinu milovala, protože ji vítala jako rodinnou přítelkyni a měla ráda i její psy. Oba. Když jsem se chystala domů, paní Doranová šířila poplašné zprávy, jak bude chudáček Bobinka půl roku v karanténě a jestli ji tomu opravdu chci vystavit. Ona by se obětovala a nechala by si ji. To věřím...:)

Bobina byla maskotem naší nemocnice. Ta potvora sedávala dr. Boylovi na klíně, když studoval a šmajchlovala se i s ostatním personálem. Když jsem vyrážela na svačinu a vrzly za mnou dveře, po dlouhé chodbě se ozývalo klapání jejích drápků. Průser byl, když jsem si něco zapomněla. Hned skočila do nějakých dveří, abych ji v chodbě nenačapala. Tak byla chytrá.

Bobina se mnou odletěla domů, ztratila svou dvojjazyčnost a dožila se 14 let.

Moje kočky, Jasmine a Zipidůda, zůstaly v Americe. Žily tak dlouho v Donnině domě, že byly prolezlé respiračními onemocněními a nedaly se vyléčit. Vždy jim na chvíli zabrala antibiotika a za pár týdnů už zase kýchaly. To, co lítalo z jejich nosů, se neslučovalo s žádnými hygienickými standardy. Nemohly žít v bytě, to jsem zjistila velice brzy. S Ivetou jsme jim upravily suterén , kde byla prádelna, na kočičí byt. Se Sweetnessem tam obývaly několik kočičích domků
( některé s vyhřívanými destičkami ) a okupovaly pračku a sušičku. Myslím, že se jim tam docela líbilo, měly rozhodně největší pokoj. Když jsem se vracela domů, musela jsem poprosit Donnu, aby si je vzala zpět. Udělala to a jsem jí za to vděčná.

Bylo pro mě těžké opustit nemocnici, jeji osazenstvo i přátele, které jsem potkala mimopracovně, ale byl čas jít dál.

Finální podoby nové nemocnice jsem se nedočkala. Dr. B. svému slibu poslat mi videokazetu nedostál.

Kočičí bába.

2. července 2016 v 21:14 | Iva Kapčiarová
Kočičí bába.
Je to něco jako terminus technicus.
Lidský poddruh, vyskytuje se v několika formách. Pravděpodobně vlivem chromozomální mutace sem někdy patří i příslušníci mužského pohlaví. (Je to ale jev velice zřídkavý, přirovnala bych ho výskytu zdravotních bratrů k poměru zdravotních sester.)
Některé kočičí báby jsou mladé, krásné a upravené, jiné ne. Tečka. Nikdy jsem si z těch, co veškerou energii věnují JEN kočkám, nedělala ošklivou legraci, je snadné někomu se smát. Potkala jsem spousty žen a několik mužů, kterým kočky nebyly lhostejné, a když na ně vzpomínám, přepadá mě zvláštní něha.
Patřím k nim. Miluju kočky.
Kariéru kočičí báby jsem nastoupila jako dítě, chodila jsem asi do druhé třídy a potkala jsem Macka. Na sídlišti v družstevních bytech byl tehdy chov domácích zvířat zapovězen. Pršelo a já Macka nakrmila. Bydleli jsme v prvním patře a on si našel cestu na náš balkon. Odtud už jen krůček dovnitř... Lehával na mém červeném plyšovém houpacím křesle. Přicházel večer a zůstával přes noc. Později jsem se dozvěděla, že chodil i ke dvěma dalším sousedkám. Jenže vybral si mě! No jasně že jo. Jednou jsem mu nakrájela svíčkovou, co měla maminka připravenou na omáčku. Líbilo se mi, jak pro maso vyskakuje do výšky...
Jak už to tak bývá, v našem věžáku nebydleli jen příznivci zvířat a jeden z nich přivedl dokonce i myslivce, ať kocoura zastřelí. Bolelo to, ale Macek putoval na vesnici do domečku mé tety Míly. Tam žil ještě dlouho a spokojeně.
O mnoho let později přišla Nelinka. To už jsem byla na vysoké a zvířata na sídlišti choval každý druhý. Při návštěvě kravína mě vyděsilo, jak kolem pásu odstraňujícího hnůj pobíhá kočičí rodinka a ten obraz jsem nemohla dostat z hlavy. Za týden už jedno z koťátek bydlelo u nás. Mí bratři vtipálci jméno Nelinka nikdy nepřijali a říkali jí různě. KOČKOBOT (kočičí robot). PROFESOR ČIČIMOTO. Japonec. Fantazie mých bratrů se nikdy nenechala svazovat takovými detaily jako je rod ženský a mužský, proto jména obvykle neodpovídala pohlaví a to způsobovalo a způsobuje gramatický bordel!!! Když se naše kočička odmítla rozmnožit s ušlechtilým ruským modrým kocourem, vymysleli si pohádku o tom, jak se spolu pohádali o Kurilské ostrovy. J.R. Tenkrát jsme se společně dívali na Dallas. Sledovala bych s nimi cokoliv. Jejich komentáře povýšily i naprostou hovadinu na skvělou zábavu. J.R. naší kočičce zůstal. Byl to vzdělanec. Učil se se mnou na zkoušky. Seděl nebo ležel na stole v knihách, díval se mi zpříma do očí a shazoval pastelky, kterými jsem si zvýrazňovala důležité pasáže.
Skřítek (taky holčička) byl jedním ze tří koťátek, nalezených bůhvíkde, krmili jsme je lahvičkou a náš jezevčík Benji jim masíroval bříška. Zůstal maličký. Byl tak plachý, že sousedka, která k nám chodila mnoho let, ho nikdy neviděla. Tu plachost jsem mnohokrát ocenila, mohla jsem si ho brát s sebou na kolej, kontroly na pokoji ho nikdy neodhalily. Cesty do Brna byly zajímavé. Skřítek nesnášel přepravku a v pravidelných, velmi krátkých intervalech teskně mňoukal. Jakmile jsem vstoupila do vlaku, bylo nutné v zájmu zachování duševního zdraví ostatních cestujících Skřítka osvobodit - usadil se na mém rameni. Byl mourovaný, ale i tak jsem vídala pobavené úsměvy. Čarodějnice...
Moje maminka říkala našim kočkám "ty kurvy pruhovaný". PROTOŽE kdykoli míjela jejich krmící stanoviště, mňoukaly tak nepříjemně, že je raději nakrmila. PROTOŽE půl dne prospaly a v noci běhaly maraton po bytě a Skřítek obvykle kolem druhé hodiny ranní skočil z vysoké skříně a přistál u maminčiny hlavy. Občas tuto zábavu obměnil a vyděsil ji skokem na prsa či nohy. PROTOŽE příšerně kradly, ve spojení s Benjikem to bylo zločinecké komando. Kuře, rozmrazující se u stropu na horní polici kuchyňské linky, přiměly k poslednímu letu...Skončilo na zemi a když ho maminka objevila, nemělo křidélka ani nožičky. Nebo shodily krabici s mlékem a všichni tři zločinci si na něm pochutnali.
Ale moje maminka byla dobrák a starala se o ně láskyplně.

Nejen maminka trpěla mou afinitou ke kočkám.
Nastoupila jsem své první zaměstnání v Praze a bydlela jsem se dvěma spolužačkami z gymnázia. Jedna z nich měla ten byt pronajatý od svého šéfa, mít tam zvířata bylo až do mého příchodu nemyslitelné. Bohužel hned první nebo druhý den poté, co jsem se nastěhovala, přinesl někdo roztomilé koťátko se zlomenou nohou a chtěl ho utratit. Nedovolila jsem to. Kočička, kterou jsem pojmenovala Číza, dostala dlahu a putovala k nám. Obhájila jsem ji, chudinka kočička, čisťounká, skoro bílá. Všechny jsme ji milovaly. Byla chytrá a uměla si otevírat dveře skokem na kliku. Když se uzdravila, našly jsme někoho, komu neustálé otevírání dveří nevadilo (byl to docela oříšek).
Bohužel asi za dva dny, co jsme se zbavily Čízy, přišlo do ordinace pidikoťátko s rýmou, také k utracení. Navíc neskutečně zablešené. Jak jinak, ujala jsem se ho. Zasypala jsem mu srst protibleším pudrem, tuto variantu odblešení jsem zvolila také proto, aby nebyly vidět miliardy bleších hovínek. Pojmenovala jsem ho Arčí. Když se děvčata vrátila domů, moc se jim to nelíbilo, ale jako hodné křesťanky mě nevystěhovaly na ulici. Když jim Arčí seděl na klíně a hlasitě vrněl, ptaly se, co to má bílého v kožíšku. Odpověděla jsem, že to má takový speciální výživný pudr, aby měl hezkou srst. Neumím lhát, rozesmála jsem se a musela říct pravdu... Chudák Arčí letěl z klína dolů, ale byl vzat na milost poměrně brzy. Blechy se nám v bytě nerozmnožily a Arčí se uzdravil a určitě dal spoustu radosti nové rodině.

Zatím posledním chudákem, který je léta v každodenním kontaktu s mými kočkami, je Zdeněk.
Toleroval J.R. a Skřítka, obě kočičky se dožily vysokého věku. Ještě za jejich života se k nám přistěhoval Artur. Neuvěřitelná drzost. Nevím, jak ho napadlo, že přistěhovat se k někomu, kdo má dva psy (z toho jednoho staforda) a dvě senilní kočky, je moudré. Rozhodl se a basta. Předstírala jsem, že další kočku nechci. Měla jsem dost jedovatých komentářů na adresu svých koček. Kocour vylezl na střechu a mňoukal na nás srdceryvně. Seděli jsme na terase a měkkosrdcatý Zdeněk mě přesvědčil, že ho můžeme na chvíli vzít dovnitř. Vyvěsíme inzeráty a najdeme mu majitele. Artur se skvěle infiltroval, Zdeněk sám přišel na to, že inzerát už není potřeba. Stařenky nás brzy nato opustily, asi v průběhu dvou let. Zůstal jen Artur. Myslím, že se mu to tak líbilo, kamarádil s našimi pejsky.

Ale asi to tak zůstat nemělo.Odváděla jsem syna do školky a tam zmateně pobíhalo kotě, bílé, až na dvě mouraté skvrny a mramorovaný ocásek. Vypadalo divně. Vyzpovídala jsem několik lidí bydlících okolo a nikdo ho neznal. V krámku poblíž jsem koupila konzervu a kotě se na ni okamžitě vrhlo. Stále jsem váhala, ale zásobovací náklaďák, který kotě málem přejel, mě přesvědčil. Doma jsem samozřejmě tvrdila, že koťátko přišlo samo. Na samomluvy typu : Další kočku nechci a tahle je obzvlášť hnusná, jsem nereagovala. Ráno jsem slyšela, jak Zdeněk kotě krmí a hladí. Tři dny a tři noci jen spalo a jedlo. Pocítila jsem takový zvláštní klid, dvě kočky jsou akorát. Můj syn kocourka pojmenoval Ťapka. Byl to úžasný kocour, žil s námi asi tři roky. Říkali jsme mu blonďák, protože princip kočičích vrátek jsem ho učila asi týden. Měl zvláštní koníček. Sedával na patníku u řeky a koukal na vodu, asi kontroloval hladinu, jestli nevyskočí nějaká ryba nebo možná spolupracoval s někým od Povodí Labe a podával pravidelná hlášení. Nevím. Vydržel tam na stráži hodiny a hodiny. V době, kdy u nás bydlel, jsme měli nejvíce kočičích návštěvníků. Ťapka návštěvy miloval, družil se s každým. Jednou jsem ho zahlédla v důvěrném rozhovoru se srnkou. Ťapka se ztratil. Nevíme, co se stalo a dlouho jsme čekávali, že se za oknem objeví jeho bílá silueta. Nikdy jsme se nedozvěděli, co se stalo. Jestli se rozhodl bydlet jinde nebo se stal obětí nějaké nehody. Tajně doufám, že dostal nabídku na plný úvazek u Povodí Vltavy.

Věřím tomu, že kočky posílá Agentura, jak jsem se dočetla v knize Nefalšovaná kočka od Terryho Pratchetta. Prohlásila jsem, že černobílé kočky jsou krásné a já žádnou nemám. Moje sestřenice Lenka mi jednu nabízela, ale odmítla jsem, leda bych ji našla u nás na zahradě. Asi za dva týdny se objevila Ofélie Mráčková, malinká černobílá kočička. Ubytovala se u nás v kůlně. (Ne, sestřenice v tom prsty neměla nebo se nepřiznala...) Bála se našich psů, což Archibalda, našeho staforda, nesmírně těšilo a pořádal na ni hony, které nikdy nevyhrál. Postupně se naučila chodit na krmení do chodby, ale dveře musely zůstat otevřené. Jsem sice zodpovědná osoba, ale tenkrát jsem se rozhodla nebránit přírodě a užít si miminka. Ofélie s početím dost dlouho otálela. Až o pár měsíců později, jako budoucí matka, se rozhodla tolerovat ostatní zvířata a bydlet uvnitř. S lidmi vycházela skvěle od začátku, ale na zvířata zůstala protivná a vypracovala se na největší zlodějku v historii. Kradla a okusovala dokonce i čokolády (nic se jí nestalo). Klidně vytáhla i maso z vařící omáčky. Blížil se porod, připravili jsme teplý pelíšek a našli pro něj klidné místo. Jednou ráno si Zdeněk stěžoval, že se nevyspal, protože " ty kočky pořád mňoukaly". Ani si nevšiml, že na jeho nohách přibyly tři malé černobílé kuličky. Přenesla jsem je do pelíšku. Ofélie je odnesla zpátky. Krabice putovala na postel, stejně bych nevyhrála. Po několika týdnech jsme se odstěhovali do nového bytu, já, Ríša i kočka s koťaty. Zdeněk se zbytkem našich kočičích přátel zůstal. Psi pendlovali sem a tam.
Koťata rostla a demolovala můj nový byt. Stejně mi ale bylo smutno, když jsme se dvou rabiátů zbavili. Jeden s námi zůstal. Nikolas. Tak si ho Ríša pojmenoval. Vyrostl z něj obrovský a tlustý domácí kocour. Připadal mi tak trochu tupý, bez instinktů, ne jako kočky, které posílá Agentura. Zanedlouho mi volal synovec, že za ním šlo kotě několik kilometrů po silnici a maminka mu ho doma nedovolí. Koťátko jsem si vyzvedla, rozhodnutá najít mu novou rodinu. Mramorované, nádherné kotě s roztomilým ksichtíkem, přítulné jako žádné jiné, navíc chytré...odzbrojilo nás všechny, i protivu Ofélii. Hledali jsme nějaké drsné jméno. Tak se zrodil Freddie Krueger. Nová rodina se našla brzy, ta naše. Věděla jsem, že je to šílené a nerozumné řešení, protože můj byt měl asi 30 m2 a v něm tři kočky!!! Byly všude. Nebylo si kam sednout a když už se to náhodou povedlo, skákaly mi při pití kávy nad hlavou, z jednoho konce kuchyňské linky na druhý. To už bylo moc i na mě. (Nechtěla jsem skončit jako Donna, o které se zmíním v závěru.)

Čekala jsem druhého syna a hledala místo, kam vmáčknu dětskou postýlku a začala jsem kočky zvykat spát v kuchyni, nedovolila bych, aby v noci ležely u novorozeněte a třeba ho nechtěně zadusily. Ofélie vytrvale ječela za dveřmi. Zdeněk mě vysvobodil a vzal si ji zpět.
Za rok jsme se stěhovali do společného, většího bytu a Zdeněk měl podmínku, že kočky musí na chatu všechny. Bála jsem se o Nikolase, že nezvládne žít u silnice, ale obavy byly zbytečné. Pochopil, že má k dispozici obrovský výběh, ze tří stran kolem domu les, skály a louky. Kočičí dvířka zvládl stejně bravurně jako chytrý Freddie. Z domácích povalečů se stali svobodní atleti. Zahrada je poseta tělíčky mrtvých hlodavců, máme to ale pracovitá zvířátka...

To je zatím konec příběhu. Kočky žijí spokojeně na chatě a my je navštěvujeme.

Naše kočky jsou milé a přítulné, každá je jedinečná. Máme jich hodně, ale ještě se stačíme radovat z každé z nich. Když je jich už příliš, poznáte tak, že vlastně nevíte, kolik jich máte a všechna ani nemají jména.
Takhle to měla Donna. Poznala jsem ji, když jí bylo asi šedesát. Kočičí bába nejtěžšího kalibru. Vlastnila útulek a ještě jeden měla doma. Žilo s ní asi padesát koček, čtyři fretky, papoušek, deset psů a někdy i další zvířata. Jednotlivé místnosti už dávno neplnily svůj účel. Nebylo kde vařit. Všude byly klece na nemocná zvířata, fretky a velcí psi žili v klecích trvale. V domě bylo asi deset kočičích záchodů. Já a moje kamarádka Iveta jsme pro Donnu pracovaly, Iveta převážně v útulku, já pouze v domě. Mám docela silný žaludek, ale stávalo se, že jsem přišla do práce a za chvíli jsem uviděla svou snídani. Občas jsme našly nějakou kočku mrtvou, třeba za postelí. Ani jsme to Donně už neříkaly, protože vždy hledala vinu v nás, že se špatně staráme. Trvalo celý den vyvenčit několikrát psy, uklidit dům ( v rámci možností), nakrmit a namedikovat zvířata, načipovat a naočkovat nově příchozí. Zařídit nákupy, dovézt nemocná zvířata na veterinu. Také jsme odchovaly pět mývalů. Donna byla náladová, měla ráda zvířata, ale pracovat pro ni bylo peklo. Nemohly jsme odejít, protože jsme cítily odpovědnost za zvířata. 99 procent lidí by takovou práci nedělalo a Donna by to nezvládla. Hledaly jsme své nástupce, jako v pohádce o převozníkovi. Nakonec vysvobození přišlo. Dodnes vzpomínám na některá zvířata - opravdu mi přirostla k srdci. Dodnes také vzpomínám na Donnu a Peggy, její kamarádku. Jediné dvě kočičí báby, které bych už nikdy nechtěla potkat.

Přání k narozeninám.

2. července 2016 v 20:14 | Iva Kapčiarová
Drahý bratranče. Miluju tě už od školky, kdy jsi mi dal přednost před maličkou blondýnkou a chtěl jsi chodit za ruku jen se mnou. Jednou nás rozdělili a ty jsi utekl ze školkové procházky na Parkhotel, kde pracovali naši tatínkové. Ani naše postýlky ti tyrani u sebe nenechali neboť jsme celý odpolední spánek prokecali...A pamatuješ, jak jsme se sestřenkou Gábinkou a jejími dvěma dětmi, příšerně ukecanou Klárkou alias politickou komentátorkou, a miminem Tomáškem, trávili dovolenou na chatě? Já spala 14 dní na křesle, ty na balkoně, Gabča a děti v ložnici. My dvě, tvé nejmilejší sestřenky, DOUFÁM!!!!, jsme ti láskyplně každé ráno balily svačinu do práce - palačinky do prořízlé petlahve. Občas se k nám přidali další Kapčiaři ( ti spali na zahradě v autech) a když už jsme neměli co jíst, Maruška přivezla kotel svíčkové. Pili jsme kávu se sušenou smetanou s příchutí vaječného koňaku, to byla tehdy novinka. A večer jsme vychutnávali Cinzano, Garrone nebo co zrovna bylo. (Každopádně každý jsme měli několik mililitrů, vzhledem k obsahu láhve a množství alkoholuchtivých krků.) Já ten rok skončila školu, byly to mé poslední prázdniny, 1996, moje nejlepší dovolená v životě... A musím ještě zmínit, že díky mým slohům jsi měl ve škole dobrou známku z ČJ..Promiň, nemůžu jinak....Chacha. To bylo v letech 1985-88? Tak nějak?... Hezké narozeniny!!!!
13. 11. 2015

Milánku, děkuji.

2. července 2016 v 20:07 | Iva Kapčiarová
Můj drahý bratranec Milánek mě dnes vytáhl z bryndy. Nenastartovala jsem svůj červený autobus, zaparkovaný od předsilvestrovského večera tak šikovně, že nikdo jiný než kaskadér by si k jeho čumáku netroufl. Jenže to neznáte Milánka. Skočil do svého plechového oře, vypůjčil si startovací kabely, vrhl se do změti klepadel a keřů na zahradě a za chvíli jsem už fičela pro staršího synátora směr Jablonec. Velká rodina se vždycky hodí. Pro jistotu jsem ještě aktivovala dalšího bratrance v Jablonci, kdyby se auto jízdou dostatečně nedobilo. Upozornil mě, že mám inteligentně zaparkovat, často stávám u nich na zahradě a téměř vždy se mé parkovací umění dočká vtipného komentáře. Všechny pochůzky jsem absolvovala úspěšně, pokud nepočítám extempore u lékařky, naštěstí mé kamarádky. Můj malý syn pronesl do prostoru plného lidí, samozřejmě naprosto srozumitelně : "Seš krrrrrrrrretén." Má talent na dramatické příchody.
To mě přimělo více cenzurovat své emotivní projevy při řízení motorového vozidla uprostřed vypjatých dopravních situací. To nevinné dítě je mým nejčastějším spolujezdcem a začíná se to na něm neblaze projevovat.
Dostala jsem se poněkud daleko od svého původního záměru : MILÁNKU, DĚKUJI.
P.S. Oslovujeme se zdrobněle, ale jinak jsme normální.

Vzpomínky na Renatu

2. července 2016 v 19:58 | Iva Kapčiarová
Vzpomínky na Renatu.
Byla o sedm let starší než já, ale dnes je mi o pět víc, než jí kdy stačilo být. Původně pro mě byla jen sousedkou ze třetího patra , která se hodně smála. Když jsem chodila na gympl, měla už dvě děti. ( Kdyby s nimi otálela jako já, nikdy by je nestihla.)
Potřebovala občas hlídání a spřátelily jsme se. Hlídala jsem droboučkou Kačenku, co neuměla říkat K. O mého obrovitého německého ovčáka Britta si řekla : "Tačenta ce taty vodit Bita." Britt uviděl kočku a Kačenka měla letecký den. Vařily jsme spolu a maličká Kačenka sedávala na kuchyňské lince. Hlídala jsem malého Míšu, co brečel s pusinkou do obdélníku. S Brittem si koukali z očí do očí. Britt byl hodný a děti měl rád, jen trochu kradl a Míša pak plakal a stále svíral bílé odkrvené prstíky, ve kterých už dávno nic nebylo. Jednou jsem ho našla u psí misky, jak pije z mého ozdobného hrníčku a náramně si pochutnává.
Renata v té době prožívala první manželskou krizi a povídaly jsme si hodiny a hodiny, někdy až do rána … já se pak jen osprchovala a běžela do školy, Renata vyběhla dvoje schody a byla doma. Ano, tenkrát byla smutná, ale dokázala brát s humorem úplně všechno.
Také jsme se probíraly naší různorodou knihovnou a Renata jednou významně pronesla: "Musím se naučit dát si nohy za krk." Myslely jsme si, jak jsme tajemné. Než se ozval dětský hlásek poblíž: "Myslíš na polohu Indrovej ženy, str. tolik a tolik?" Mí bratři zřejmě také studovali Kámásútru ve slovenštině.
Neprožívaly jsme žádná velká dobrodružství, neskákaly jsme padákem, nepodnikaly jsme žádné vzrušující výlety, většinou jsme jen seděly , procházely se po Tanvaldě nebo jsme chodily běhat. (Obvykle jsme se hádaly, kdo povede Britta, ta, která ho vedla, doběhla vždy první.) Někdy nás běhalo víc. Ony byly ženy, já ještě holka a moc jsem toho neprožila, ale díky nim jsem se dozvěděla hodně.
Základem našich setkání bylo jen prosté povídání. Přesto na ně nikdy nezapomenu. Nepamatuju si obsah, ale tu atmosféru.
Pořád jsme se míjely, naše životy se odvíjely naprosto odlišně. Renata se odstěhovala do nově postaveného paneláku a měla další dceru, Zuzanku. Brzy onemocněla a přes deset let s hnusnou a zákeřnou chorobou bojovala. Já byla dlouho ve škole v Brně, dva roky jsem pracovala v Praze, odjela jsem na tři roky do zahraničí, pak jsem se vrátila a bydlela v jiném městě. Pořád jsme byly v kontaktu, věděly jsme jedna o druhé, navštěvovaly jsme se nebo jsme si volaly a psaly.
Obdivovala jsem, jak z panelákového bytu vytvořila krásný a útulný domov. Skvělá bytová architektka. Naučila mě, jak pověsit obrázky na stěnu tak, aby vypadaly uspořádaně. Naučila mě péct brambory s česnekem, které jsou do dneška jedním z našich nejoblíbenějších jednoduchých jídel.
Chodívala také ráda k nám, do našeho průchoďáku, i když nevypadal tak krásně jako její domov, byla tam legrace.
Když jsme byly spolu, vnímaly jsme čas jinak. Tak nějak jsme ani jedna nedokázaly odejít domů. Netrápily jsme se tím, správné kamarádky si dokážou říct, když už usínají nebo je čekají neodkladné povinnosti. Měly jsme takovou úmluvu - prostě jsme se navzájem vyhodily, hezky samozřejmě.
Jednou slyším zvonek, otevřu dveře, dívám se do míst, kde bych čekala hlavu toho, kdo zvoní…O poznání níž se nacházela Míšova hlavička a ptal se, jestli u nás není jeho maminka. Tenkrát se ale zapomněla na návštěvě někde jinde a já v tom byla nevinně. Zrovna u nás seděla jiná návštěva, pečlivě upravená žena, také ze třetího patra. Na svém vzhledu si hodně zakládala. Míša se na ni podíval a zeptal se mě, jestli je to moje babička.
Takhle by to mohlo vypadat, že Renata nebyla právě zodpovědná matka. Byla. Jen se ráda bavila a její manžel se o děti dokázal také postarat. Nevím, jak se tenkrát Míšovi podařilo proklouznout pečovatelským rodičovským zrakům a seběhnout dlouhou cestu kopcem dolů až do našeho paneláku. Každopádně se nic nestalo. Míša dostal najíst , jako všechny návštěvy, a v pořádku byl vyexpedován domů.
Když jsem odjížděla do Ameriky, slíbily jsme si, že přijede za mnou. Vyřídila si vízum, ale nepřijela. Tenkrát jí znovu propukla rakovina. Dozvěděla jsem se to od své maminky. Když mi to zavolala, strašně dlouho jsem brečela a ječela a přála si, abych to byla já, kdo je nemocný, protože jsem neměla žádné děti a připadala jsem si tak zbytečná v porovnání s ní. Neměla jsem vůbec odvahu jí zavolat. Měsíc jsem se odhodlávala. Telefon proběhl naprosto nenuceně a celou dobu jsem se smála, když mi Renata vyprávěla, jak jí v nemocnici praskla stehenní kost. Slyšela to prasknutí, ale nevěřila tomu. Prostě ji bolela noha a řekla si o Brufen a strašně se divila, že jí nezabírá . Až druhý den jí řekli, proč.
Tohle není vtipná historka, ale v Renatině podání byla.
Ona vůbec uměla podat vážné věci tak, že se na ně nedá zapomenout.
Třeba mi vyprávěla, jak její malý Míša poprvé uviděl dědečka. Renata se svým tatínkem nebyla několik let v kontaktu, byla v tom nějaká uražená mužská ješitnost. Výsledkem bylo, že Míša nevěděl, že ten pán, co jde pár kroků za nimi, je jeho dědeček. Renata mu to řekla, Míša se otočil a ptal se, kterej že to je. Ten s tou taškou? Pro jistotu to zakřičel znovu tak, aby to slyšelo celé sídliště: Mami, ten s tou taškou? Jo? Ten s tou taškou? (Naštěstí se spolu dávno usmířili a dnes mají děti svého milého dědečka.)
Slyšela jsem, jak na třídním srazu mezi svými vychloubajícími se a stěžujícími si spolužáky prohlásila, že má všechno, co od života chtěla. Být brzy v důchodu a mít kudrnaté vlasy ( po chemoterapii se jí zvlnily). Nevím, jestli to bylo přesně takhle, ale řekla bych, že ano. Sedí mi to k ní.
Jen jednou jsem ji zažila na dně. Musela mít strašné bolesti, protože skoro plakala a neměla už žádný optimismus. Já jí nedokázala pomoct. Místo abych byla ta silná, která jí dodá odvahu, seděla jsem na zemi, neúspěšně bojovala se slzami a pořád jsem jen opakovala, že si musí nechat napsat něco silnějšího na bolest, nesmí takhle trpět. Zaskočilo mě, že někdo, kdo se nebojí ničeho a z rakoviny si dělá legraci, je najednou taky jenom člověk. Její malá Zuzanka měla ruce kolem jejího krku, usmívala se a hladila ji. Ten obraz mi navždy zůstane v paměti.
Potom jsme se ještě několikrát viděly. To už zase měla svůj obvyklý humor. Naposledy to bylo na čarodějnice. Přinesla jsem jí Raffaello kuličky, vzala si jen dvě a prohlásila, že musí v Semilech (je tam krematorium) vypadat dobře, víc si jich raději nedá. Seděla jsem u její postele asi do dvou do rána, až se se mnou rozloučila, že má druhý den chemoterapii a musí si trochu odpočinout.
Byla jsem pracovně vytížená, těhotná s typickými nevolnostmi a šílenou únavou, tak se stalo, že jsem nepochopila poslední SMS, kterou mi poslala. Psala, že na mě a mé dítě bude dávat pozor shora. Nenapadlo mě, že to je poslední sbohem, nepřipouštěla jsem si to a odepsala jsem něco hloupého, v tom smyslu, že ji potřebujeme tady.
Bohužel, když jsem ji pak, bylo to v pátek, chtěla k telefonu, její maminka mi řekla, že Renatka spí. Toho dne umřela. Doma. Já se s ní nerozloučila.
Vyčítala jsem si, že jsem si neudělala čas a nebyla s ní víc. Vlastně jsem si to nikdy neodpustila.
Naštěstí měla kolem sebe spoustu lidí, protože ji všichni milovali. Věděli proč. Byla tak veselá a vtipná a zářivá. A člověk se s ní vždycky cítil jako že je někdo naprosto výjimečný. Uměla totiž i naslouchat. Každý by ji asi popsal jinak, jinak její děti, jinak každá její kamarádka, její manžel… Všichni bychom to ale asi uzavřeli stejně. Renata byla svá. Samorost. Někdy praštěná, to jsem na ní měla nejradši.
Dlouho jsem si při každých narozeninách říkala, tak teď je mi tolik a tolik. Kdybych byla Renata, zbývalo by mi už jen tolik let.
Už si to pět let neříkám.
Díky Renatě si uvědomuju, že zdraví není samozřejmost a že někdy ti nejlepší a nejmilejší lidé umírají mladí.

Euthymol

1. července 2016 v 0:31 | Iva Kapčiarová
Euthymol.
Před několika lety mi bratr Michal přivezl z Anglie zubní pastu bez fluoru.
Obyčejnou, buclatou kovovou tubu s jednoduchým retro designem. Na bílém podkladu kombinace zelené a červené.
Při prvním čištění zubů jsem nechápala, co se děje. Něco tak hnusného jsem v puse nikdy neměla. Neumím popsat, jakou chuť ta pasta má.....je to prostě Euthymol. Jenže když si vyčistíte zuby Euthymolem, jsou čisté zuby i celá dutina ústní. Nemusíte ztrácet čas jogínskými technikami a čistit si jazyk, nemusíte pět minut kloktat ústní vodu a riskovat, že explodujete. Cítite se skvěle.
Euthymol je návykový. Michal přestal jezdit do Anglie a já ztratila zdroj. Před měsícem jsem u něj byla na návštěvě a o jednu pastu jsem ho pumpla. Viděla jsem ten vnitřní boj, měl posledních pět kusů...Michale, jak tě chápu. Já i Ríša v tom zase jedeme a tuba už je celá zmuchlaná, skoro nepřečtu nápisy. Zmocňuje se mě panika.....Budeme zase na suchu. Euthymol je jen jeden a chceme mu být věrni až do smrti.
P.S. Prodává se v Tescu. Mají vždy jen pár kousků. Kdo tam jedete, prosím, vezměte i pro nás. Děkuji.

Brýle

1. července 2016 v 0:13 | Iva Kapčiarová


Celý život jsem viděla skvěle. Jako první v autě jsem věděla, které město je před námi, mohla jsem se kochat vzdálenými i blízkými detaily, které jiní neviděli, přečetla jsem také všechny etikety na výrobcích. Před třemi lety jsem začala pozorovat, že návody a složení se píší čím dál menším písmem. Byl to plíživý proces a… velice bolestivý. Nejdřív stačilo jen trošku natáhnout ruku, jenže pak už nebylo kam. Syndrom krátké ruky se nevyhnul ani mně. Jehly z Lidlu už nenavléknu (je faktem, že některé nemají žádný otvor, ale nenavléknu ani ty s otvory). Obsah sms-ek už spíš jen tuším. Možná to ještě není tak hrozné…nebo mám bujnou fantazii, většinou se smyslu doberu.
Vzpomněla jsem si na maminku. Jak měla několikatery brýle, ty ze supermarketu, jedny doma, jedny v kabelce. Nenáviděla jsem brýle ze supermarketu. Na hromádkách se povalují desítky brýlí, na každých nálepka s označením dioptrií. Levné spotřební zboží. Myslím, že k očnímu lékaři nikdy nešla. Štvalo mě, že si sama sebe tak málo váží, že si ordinuje brýle, ty nejlevnější. A když si je nasadila, přišla mi taková….babičkovatá.
To je asi ten důvod, proč jsem tak dlouho bojovala a vytrvale četla rozmazané texty. Pořád šlo je číst.
Nedávno jsem jednu knihu vzdala, písmenka stávkovala, odmítala mi prozradit osudy románových hrdinů. Tu hnusnou neposlušnou knihu jsem vrátila do knihovny, pokořím ji jindy, až….podlehnu. Minulý týden se to stalo. Už mě to nebavilo. Seběhla jsem schody, vtrhla do auta a vytáhla něco, čím jsem vždy pohrdala. Brýle ze supermarketu. Věděla jsem, jaké potřebuji (oční lékařka mi to řekla) a před půl rokem jsem si je koupila. Čekaly na mě v autě. Jsou pěkné, jednoduché, mají zdobené nožičky (říká se tomu tak nebo ne?) a stály 199,- Vypadám v nich trochu přísně, ale to nevadí, uvidí mě v nich jen mé děti a pes.
Byl to úžasný pocit zase vidět písmenka ostře. Když člověk opravdu čte a nehádá, co čte, je to mnohem rychlejší…
Vzpomněla jsem si na vyprávění kamarádky Marcely, jak se cítila, když si poprvé nasadila brýle. Netušila, že vidí špatně, dokud ji její všímavá sousedka neposlala na oční. Najednou byl svět tak krásný, hluboko pod ní (bydlela v paneláku) se skvrny zhmotnily, chodili tam lidé a jezdily autobusy..."To vy opravdu takhle vidíte?" Její maminku ta věta rozplakala. Plakala, protože si nikdy nevšimla, že její dcera je skoro slepá.
Také se mi chce brečet. Uvědomila jsem si, že brzy budu nucena vylézt z ilegality a přejít do fáze dvě. Druhé brýle ze supermarketu v kabelce. Už mě nebaví mžourat na etikety a můj syn se mnou na nákupy chodí jen někdy. Nebo fázi dvě přeskočím a zařadím se rovnou mezi důchodce, kteří s sebou nosí lupu?
Heleďte, já vím, že jsem vám, co nosíte brýle léta, vždycky říkala, že vám sluší. Myslela jsem to vážně. Ten intelektuální vzhled... ( Vždycky jsem taky letěla na brýlaté chlapy.) Od vás se soucitu nedočkám… Ale vím, že vy, bývalí ostříži, to taky řešíte a rozumíte mi, protože někteří jste možná ještě hysteričtější než já!
16.2.2016

Čtení

1. července 2016 v 0:02 | Iva Kapčiarová
Čtení
Nevím, proč jiní lidé čtou. Nezajímají mě žádné statistiky a studie, které se tím zabývají. Pro mě čtení není součástí denní rutiny, nečtu si, abych se uspala, nečtu, když se nudím, protože se nenudím. Pro mě je to odměna, někdy ji potřebuju půl roku každý den, za den zdolám třeba celou knihu, čtu každou volnou minutu. Jindy celé měsíce abstinuju a luštím zběsile SUDOKU, každou volnou minutu, celé měsíce. Momentálně jsem čtenářsky abstinovala, na podzim jsem náhle téměř přestala vidět na levé oko a zaostřit na malá písmenka pro mě bylo obtížné. Navíc jsme si pořídili televizní anténu a po čtyřech letech odříkání jsem podlehla. Nedovolila jsem si žádné seriály, ale dívám se na filmy.
Můj zrak se zase záhadně zlepšil a já si koupila pár nových knih. Čtu už druhou od Pavla Brycze. Bydlí v podstatě za rohem a já od něj dosud nic neznala. Malá domů splnila má očekávání. Našla jsem tam všechny druhy emocí, zasmála jsem se (vlastně jsem se chechtala jako blázen), cítila se divně, smutně, okouzleně...takhle přesně si to představuju, když se chci odměnit. Malá domů se mi líbila. Teď čtu Sloni mlčí a taky se mi líbí. Jednou z hlavních postav je učitelka Karolína. :)
Pavel Brycz je manžel třídní učitelky mého syna - jmenuje se.... Karolína. Ríša je naštěstí chytrý, nemusím předstírat zájem o něčí knihy, abych mu vylepšila známky. Tím nechci říct, že to někdo dělá ani že by to zabralo. :)
Pravděpodobně uvidím svého nově oblíbeného autora na akcích školy.
Řeknu mu odvážně :" Dobrý den."
9.1.2016