Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Brýle

1. července 2016 v 0:13 | Iva Kapčiarová


Celý život jsem viděla skvěle. Jako první v autě jsem věděla, které město je před námi, mohla jsem se kochat vzdálenými i blízkými detaily, které jiní neviděli, přečetla jsem také všechny etikety na výrobcích. Před třemi lety jsem začala pozorovat, že návody a složení se píší čím dál menším písmem. Byl to plíživý proces a… velice bolestivý. Nejdřív stačilo jen trošku natáhnout ruku, jenže pak už nebylo kam. Syndrom krátké ruky se nevyhnul ani mně. Jehly z Lidlu už nenavléknu (je faktem, že některé nemají žádný otvor, ale nenavléknu ani ty s otvory). Obsah sms-ek už spíš jen tuším. Možná to ještě není tak hrozné…nebo mám bujnou fantazii, většinou se smyslu doberu.
Vzpomněla jsem si na maminku. Jak měla několikatery brýle, ty ze supermarketu, jedny doma, jedny v kabelce. Nenáviděla jsem brýle ze supermarketu. Na hromádkách se povalují desítky brýlí, na každých nálepka s označením dioptrií. Levné spotřební zboží. Myslím, že k očnímu lékaři nikdy nešla. Štvalo mě, že si sama sebe tak málo váží, že si ordinuje brýle, ty nejlevnější. A když si je nasadila, přišla mi taková….babičkovatá.
To je asi ten důvod, proč jsem tak dlouho bojovala a vytrvale četla rozmazané texty. Pořád šlo je číst.
Nedávno jsem jednu knihu vzdala, písmenka stávkovala, odmítala mi prozradit osudy románových hrdinů. Tu hnusnou neposlušnou knihu jsem vrátila do knihovny, pokořím ji jindy, až….podlehnu. Minulý týden se to stalo. Už mě to nebavilo. Seběhla jsem schody, vtrhla do auta a vytáhla něco, čím jsem vždy pohrdala. Brýle ze supermarketu. Věděla jsem, jaké potřebuji (oční lékařka mi to řekla) a před půl rokem jsem si je koupila. Čekaly na mě v autě. Jsou pěkné, jednoduché, mají zdobené nožičky (říká se tomu tak nebo ne?) a stály 199,- Vypadám v nich trochu přísně, ale to nevadí, uvidí mě v nich jen mé děti a pes.
Byl to úžasný pocit zase vidět písmenka ostře. Když člověk opravdu čte a nehádá, co čte, je to mnohem rychlejší…
Vzpomněla jsem si na vyprávění kamarádky Marcely, jak se cítila, když si poprvé nasadila brýle. Netušila, že vidí špatně, dokud ji její všímavá sousedka neposlala na oční. Najednou byl svět tak krásný, hluboko pod ní (bydlela v paneláku) se skvrny zhmotnily, chodili tam lidé a jezdily autobusy..."To vy opravdu takhle vidíte?" Její maminku ta věta rozplakala. Plakala, protože si nikdy nevšimla, že její dcera je skoro slepá.
Také se mi chce brečet. Uvědomila jsem si, že brzy budu nucena vylézt z ilegality a přejít do fáze dvě. Druhé brýle ze supermarketu v kabelce. Už mě nebaví mžourat na etikety a můj syn se mnou na nákupy chodí jen někdy. Nebo fázi dvě přeskočím a zařadím se rovnou mezi důchodce, kteří s sebou nosí lupu?
Heleďte, já vím, že jsem vám, co nosíte brýle léta, vždycky říkala, že vám sluší. Myslela jsem to vážně. Ten intelektuální vzhled... ( Vždycky jsem taky letěla na brýlaté chlapy.) Od vás se soucitu nedočkám… Ale vím, že vy, bývalí ostříži, to taky řešíte a rozumíte mi, protože někteří jste možná ještě hysteričtější než já!
16.2.2016
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama