Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Dětská fantazie.

2. července 2016 v 21:47 | Iva Kapčiarová
Dětská fantazie.
Pamatuju se na doby, kdy jsem jako malá usínala a nalézala obličeje a různé výjevy v nerovnostech omítky nebo kresbě dřevěného stropu. Některé jsem měla ráda, jiné mě děsily.
Fredík také vidí obličeje všude a už hodně dlouho. Jednou jsem otevřela lednici, to ještě moc nemluvil a znal jen pár slov, uviděl celer s uřezanými výhonky a vykřikl radostně: "Pán." Připadalo mu naprosto normální, že mám hlavu nějakého pána v lednici.
I kousek hovínka, které sklouzlo při sprchování pokaděného zadečku na kanálek, probudil jeho obrazotvornost. "Hele mami, krteček..." Když jsem se podívala blíž, také jsem rozeznala siluetu krtečka na hromádce. Zamířila jsem na něj sprchu. "Podívej, mami. Jablíčko!" Bylo tam. I s lístečkem. :)
Nebo se zhlíží v zrcadle, na hlavě svou milovanou dečku, bavlněnou, s háčkovaným vzhledem, bez které nedá ani ránu…. a hlásí, kdo právě je. Na jeho oholené hlavičce drží jeho malá dečka jako na suchý zip. Volně přehozená….najednou tu je princezna Locika nebo Elsa. Tyhle okamžiky mě trošku zarážejí. Za chvilku má ale deku na způsob turbanu a promlouvá k sobě hlubokým hlasem: "Seš bojovník, hustý." Jsem klidná. To jen fantazie nemá hranice, jak je známe my.
(Taky si vzpomínám, jak jsem si s oblibou hrála na vojáka Ivana. Znala jsem ho z filmů a připadalo mi trapné být holka, když můžu zažívat vojenská dobrodružství. To mi bylo asi pět nebo šest.)
Nebo drží v každé ruce příborák a ječí : "Šeš ašasin, ano." (Vliv staršího bráchy není vždy jen pozitivní….)
Dost často je beruška. Beruška leze. Všude. I venku…
Někdy je smrk. Smrk stojí. To ho zase nikam nedostanu…
Nebo ty dětské hry. Jak si povídají různé předměty, občas i hračky. Někdy to jsou jen monology. Třeba : "Deko, deko, co se děje? Děláš kraviny?" Deka poskakuje v dětských ručičkách a neříká nic.
Je to milé sledovat a poslouchat.

Když byl malý Ríša, nakupovali jsme spolu a chtěl si vynutit nějakou blbost. Nepovolila jsem. Řekl, že si to koupí sám. Už jsme byli u kasy a já mu odpověděla, že nemá peníze. Natahoval ke mně prázdnou ruku: "Mám…… tady…., ty imaginární." Prodavačce málem vypadly oči.
Taky se mě jednou zeptal, jestli jsem ho snědla, když byl malý. Jak jinak by se mohl dostat do mého bříška? Odpověděla jsem adekvátně jeho věku :"Ne, nesnědla, to jen když se tatínek a maminka mají rádi, pak je v bříšku miminko." Překvapeně : "Tatínek tě má rád?"(Zvláštní….dovedl si představit, jak ho jím…na detaily jsem se tenkrát bohužel nezeptala…..ale zarazilo ho, že mě má tatínek rád…) "A máš v bříšku miminko?" Neměla jsem. Byl zmaten.
Mrzí mě, že jsem většinu těch skvělých okamžiků s Ríšou zapomněla. Nikam jsem si je nezapsala.
Tuhle chybu už nezopakuju.
P.S. Nutno podotknout, že někteří šťastlivci fantazii neztratí ani v dospělém věku. Třeba moje sestřenice Lenka. Na tu smutně koukal vozíček z hromady šrotu. Chtěl k ní. Jen promluvit. Dobře udělal. Co je z nechtěného kusu šrotu teď, je skoro neuvěřitelné! Snad je vozíček spokojený...
18.5.2016
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama