Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Kočičí bába.

2. července 2016 v 21:14 | Iva Kapčiarová
Kočičí bába.
Je to něco jako terminus technicus.
Lidský poddruh, vyskytuje se v několika formách. Pravděpodobně vlivem chromozomální mutace sem někdy patří i příslušníci mužského pohlaví. (Je to ale jev velice zřídkavý, přirovnala bych ho výskytu zdravotních bratrů k poměru zdravotních sester.)
Některé kočičí báby jsou mladé, krásné a upravené, jiné ne. Tečka. Nikdy jsem si z těch, co veškerou energii věnují JEN kočkám, nedělala ošklivou legraci, je snadné někomu se smát. Potkala jsem spousty žen a několik mužů, kterým kočky nebyly lhostejné, a když na ně vzpomínám, přepadá mě zvláštní něha.
Patřím k nim. Miluju kočky.
Kariéru kočičí báby jsem nastoupila jako dítě, chodila jsem asi do druhé třídy a potkala jsem Macka. Na sídlišti v družstevních bytech byl tehdy chov domácích zvířat zapovězen. Pršelo a já Macka nakrmila. Bydleli jsme v prvním patře a on si našel cestu na náš balkon. Odtud už jen krůček dovnitř... Lehával na mém červeném plyšovém houpacím křesle. Přicházel večer a zůstával přes noc. Později jsem se dozvěděla, že chodil i ke dvěma dalším sousedkám. Jenže vybral si mě! No jasně že jo. Jednou jsem mu nakrájela svíčkovou, co měla maminka připravenou na omáčku. Líbilo se mi, jak pro maso vyskakuje do výšky...
Jak už to tak bývá, v našem věžáku nebydleli jen příznivci zvířat a jeden z nich přivedl dokonce i myslivce, ať kocoura zastřelí. Bolelo to, ale Macek putoval na vesnici do domečku mé tety Míly. Tam žil ještě dlouho a spokojeně.
O mnoho let později přišla Nelinka. To už jsem byla na vysoké a zvířata na sídlišti choval každý druhý. Při návštěvě kravína mě vyděsilo, jak kolem pásu odstraňujícího hnůj pobíhá kočičí rodinka a ten obraz jsem nemohla dostat z hlavy. Za týden už jedno z koťátek bydlelo u nás. Mí bratři vtipálci jméno Nelinka nikdy nepřijali a říkali jí různě. KOČKOBOT (kočičí robot). PROFESOR ČIČIMOTO. Japonec. Fantazie mých bratrů se nikdy nenechala svazovat takovými detaily jako je rod ženský a mužský, proto jména obvykle neodpovídala pohlaví a to způsobovalo a způsobuje gramatický bordel!!! Když se naše kočička odmítla rozmnožit s ušlechtilým ruským modrým kocourem, vymysleli si pohádku o tom, jak se spolu pohádali o Kurilské ostrovy. J.R. Tenkrát jsme se společně dívali na Dallas. Sledovala bych s nimi cokoliv. Jejich komentáře povýšily i naprostou hovadinu na skvělou zábavu. J.R. naší kočičce zůstal. Byl to vzdělanec. Učil se se mnou na zkoušky. Seděl nebo ležel na stole v knihách, díval se mi zpříma do očí a shazoval pastelky, kterými jsem si zvýrazňovala důležité pasáže.
Skřítek (taky holčička) byl jedním ze tří koťátek, nalezených bůhvíkde, krmili jsme je lahvičkou a náš jezevčík Benji jim masíroval bříška. Zůstal maličký. Byl tak plachý, že sousedka, která k nám chodila mnoho let, ho nikdy neviděla. Tu plachost jsem mnohokrát ocenila, mohla jsem si ho brát s sebou na kolej, kontroly na pokoji ho nikdy neodhalily. Cesty do Brna byly zajímavé. Skřítek nesnášel přepravku a v pravidelných, velmi krátkých intervalech teskně mňoukal. Jakmile jsem vstoupila do vlaku, bylo nutné v zájmu zachování duševního zdraví ostatních cestujících Skřítka osvobodit - usadil se na mém rameni. Byl mourovaný, ale i tak jsem vídala pobavené úsměvy. Čarodějnice...
Moje maminka říkala našim kočkám "ty kurvy pruhovaný". PROTOŽE kdykoli míjela jejich krmící stanoviště, mňoukaly tak nepříjemně, že je raději nakrmila. PROTOŽE půl dne prospaly a v noci běhaly maraton po bytě a Skřítek obvykle kolem druhé hodiny ranní skočil z vysoké skříně a přistál u maminčiny hlavy. Občas tuto zábavu obměnil a vyděsil ji skokem na prsa či nohy. PROTOŽE příšerně kradly, ve spojení s Benjikem to bylo zločinecké komando. Kuře, rozmrazující se u stropu na horní polici kuchyňské linky, přiměly k poslednímu letu...Skončilo na zemi a když ho maminka objevila, nemělo křidélka ani nožičky. Nebo shodily krabici s mlékem a všichni tři zločinci si na něm pochutnali.
Ale moje maminka byla dobrák a starala se o ně láskyplně.

Nejen maminka trpěla mou afinitou ke kočkám.
Nastoupila jsem své první zaměstnání v Praze a bydlela jsem se dvěma spolužačkami z gymnázia. Jedna z nich měla ten byt pronajatý od svého šéfa, mít tam zvířata bylo až do mého příchodu nemyslitelné. Bohužel hned první nebo druhý den poté, co jsem se nastěhovala, přinesl někdo roztomilé koťátko se zlomenou nohou a chtěl ho utratit. Nedovolila jsem to. Kočička, kterou jsem pojmenovala Číza, dostala dlahu a putovala k nám. Obhájila jsem ji, chudinka kočička, čisťounká, skoro bílá. Všechny jsme ji milovaly. Byla chytrá a uměla si otevírat dveře skokem na kliku. Když se uzdravila, našly jsme někoho, komu neustálé otevírání dveří nevadilo (byl to docela oříšek).
Bohužel asi za dva dny, co jsme se zbavily Čízy, přišlo do ordinace pidikoťátko s rýmou, také k utracení. Navíc neskutečně zablešené. Jak jinak, ujala jsem se ho. Zasypala jsem mu srst protibleším pudrem, tuto variantu odblešení jsem zvolila také proto, aby nebyly vidět miliardy bleších hovínek. Pojmenovala jsem ho Arčí. Když se děvčata vrátila domů, moc se jim to nelíbilo, ale jako hodné křesťanky mě nevystěhovaly na ulici. Když jim Arčí seděl na klíně a hlasitě vrněl, ptaly se, co to má bílého v kožíšku. Odpověděla jsem, že to má takový speciální výživný pudr, aby měl hezkou srst. Neumím lhát, rozesmála jsem se a musela říct pravdu... Chudák Arčí letěl z klína dolů, ale byl vzat na milost poměrně brzy. Blechy se nám v bytě nerozmnožily a Arčí se uzdravil a určitě dal spoustu radosti nové rodině.

Zatím posledním chudákem, který je léta v každodenním kontaktu s mými kočkami, je Zdeněk.
Toleroval J.R. a Skřítka, obě kočičky se dožily vysokého věku. Ještě za jejich života se k nám přistěhoval Artur. Neuvěřitelná drzost. Nevím, jak ho napadlo, že přistěhovat se k někomu, kdo má dva psy (z toho jednoho staforda) a dvě senilní kočky, je moudré. Rozhodl se a basta. Předstírala jsem, že další kočku nechci. Měla jsem dost jedovatých komentářů na adresu svých koček. Kocour vylezl na střechu a mňoukal na nás srdceryvně. Seděli jsme na terase a měkkosrdcatý Zdeněk mě přesvědčil, že ho můžeme na chvíli vzít dovnitř. Vyvěsíme inzeráty a najdeme mu majitele. Artur se skvěle infiltroval, Zdeněk sám přišel na to, že inzerát už není potřeba. Stařenky nás brzy nato opustily, asi v průběhu dvou let. Zůstal jen Artur. Myslím, že se mu to tak líbilo, kamarádil s našimi pejsky.

Ale asi to tak zůstat nemělo.Odváděla jsem syna do školky a tam zmateně pobíhalo kotě, bílé, až na dvě mouraté skvrny a mramorovaný ocásek. Vypadalo divně. Vyzpovídala jsem několik lidí bydlících okolo a nikdo ho neznal. V krámku poblíž jsem koupila konzervu a kotě se na ni okamžitě vrhlo. Stále jsem váhala, ale zásobovací náklaďák, který kotě málem přejel, mě přesvědčil. Doma jsem samozřejmě tvrdila, že koťátko přišlo samo. Na samomluvy typu : Další kočku nechci a tahle je obzvlášť hnusná, jsem nereagovala. Ráno jsem slyšela, jak Zdeněk kotě krmí a hladí. Tři dny a tři noci jen spalo a jedlo. Pocítila jsem takový zvláštní klid, dvě kočky jsou akorát. Můj syn kocourka pojmenoval Ťapka. Byl to úžasný kocour, žil s námi asi tři roky. Říkali jsme mu blonďák, protože princip kočičích vrátek jsem ho učila asi týden. Měl zvláštní koníček. Sedával na patníku u řeky a koukal na vodu, asi kontroloval hladinu, jestli nevyskočí nějaká ryba nebo možná spolupracoval s někým od Povodí Labe a podával pravidelná hlášení. Nevím. Vydržel tam na stráži hodiny a hodiny. V době, kdy u nás bydlel, jsme měli nejvíce kočičích návštěvníků. Ťapka návštěvy miloval, družil se s každým. Jednou jsem ho zahlédla v důvěrném rozhovoru se srnkou. Ťapka se ztratil. Nevíme, co se stalo a dlouho jsme čekávali, že se za oknem objeví jeho bílá silueta. Nikdy jsme se nedozvěděli, co se stalo. Jestli se rozhodl bydlet jinde nebo se stal obětí nějaké nehody. Tajně doufám, že dostal nabídku na plný úvazek u Povodí Vltavy.

Věřím tomu, že kočky posílá Agentura, jak jsem se dočetla v knize Nefalšovaná kočka od Terryho Pratchetta. Prohlásila jsem, že černobílé kočky jsou krásné a já žádnou nemám. Moje sestřenice Lenka mi jednu nabízela, ale odmítla jsem, leda bych ji našla u nás na zahradě. Asi za dva týdny se objevila Ofélie Mráčková, malinká černobílá kočička. Ubytovala se u nás v kůlně. (Ne, sestřenice v tom prsty neměla nebo se nepřiznala...) Bála se našich psů, což Archibalda, našeho staforda, nesmírně těšilo a pořádal na ni hony, které nikdy nevyhrál. Postupně se naučila chodit na krmení do chodby, ale dveře musely zůstat otevřené. Jsem sice zodpovědná osoba, ale tenkrát jsem se rozhodla nebránit přírodě a užít si miminka. Ofélie s početím dost dlouho otálela. Až o pár měsíců později, jako budoucí matka, se rozhodla tolerovat ostatní zvířata a bydlet uvnitř. S lidmi vycházela skvěle od začátku, ale na zvířata zůstala protivná a vypracovala se na největší zlodějku v historii. Kradla a okusovala dokonce i čokolády (nic se jí nestalo). Klidně vytáhla i maso z vařící omáčky. Blížil se porod, připravili jsme teplý pelíšek a našli pro něj klidné místo. Jednou ráno si Zdeněk stěžoval, že se nevyspal, protože " ty kočky pořád mňoukaly". Ani si nevšiml, že na jeho nohách přibyly tři malé černobílé kuličky. Přenesla jsem je do pelíšku. Ofélie je odnesla zpátky. Krabice putovala na postel, stejně bych nevyhrála. Po několika týdnech jsme se odstěhovali do nového bytu, já, Ríša i kočka s koťaty. Zdeněk se zbytkem našich kočičích přátel zůstal. Psi pendlovali sem a tam.
Koťata rostla a demolovala můj nový byt. Stejně mi ale bylo smutno, když jsme se dvou rabiátů zbavili. Jeden s námi zůstal. Nikolas. Tak si ho Ríša pojmenoval. Vyrostl z něj obrovský a tlustý domácí kocour. Připadal mi tak trochu tupý, bez instinktů, ne jako kočky, které posílá Agentura. Zanedlouho mi volal synovec, že za ním šlo kotě několik kilometrů po silnici a maminka mu ho doma nedovolí. Koťátko jsem si vyzvedla, rozhodnutá najít mu novou rodinu. Mramorované, nádherné kotě s roztomilým ksichtíkem, přítulné jako žádné jiné, navíc chytré...odzbrojilo nás všechny, i protivu Ofélii. Hledali jsme nějaké drsné jméno. Tak se zrodil Freddie Krueger. Nová rodina se našla brzy, ta naše. Věděla jsem, že je to šílené a nerozumné řešení, protože můj byt měl asi 30 m2 a v něm tři kočky!!! Byly všude. Nebylo si kam sednout a když už se to náhodou povedlo, skákaly mi při pití kávy nad hlavou, z jednoho konce kuchyňské linky na druhý. To už bylo moc i na mě. (Nechtěla jsem skončit jako Donna, o které se zmíním v závěru.)

Čekala jsem druhého syna a hledala místo, kam vmáčknu dětskou postýlku a začala jsem kočky zvykat spát v kuchyni, nedovolila bych, aby v noci ležely u novorozeněte a třeba ho nechtěně zadusily. Ofélie vytrvale ječela za dveřmi. Zdeněk mě vysvobodil a vzal si ji zpět.
Za rok jsme se stěhovali do společného, většího bytu a Zdeněk měl podmínku, že kočky musí na chatu všechny. Bála jsem se o Nikolase, že nezvládne žít u silnice, ale obavy byly zbytečné. Pochopil, že má k dispozici obrovský výběh, ze tří stran kolem domu les, skály a louky. Kočičí dvířka zvládl stejně bravurně jako chytrý Freddie. Z domácích povalečů se stali svobodní atleti. Zahrada je poseta tělíčky mrtvých hlodavců, máme to ale pracovitá zvířátka...

To je zatím konec příběhu. Kočky žijí spokojeně na chatě a my je navštěvujeme.

Naše kočky jsou milé a přítulné, každá je jedinečná. Máme jich hodně, ale ještě se stačíme radovat z každé z nich. Když je jich už příliš, poznáte tak, že vlastně nevíte, kolik jich máte a všechna ani nemají jména.
Takhle to měla Donna. Poznala jsem ji, když jí bylo asi šedesát. Kočičí bába nejtěžšího kalibru. Vlastnila útulek a ještě jeden měla doma. Žilo s ní asi padesát koček, čtyři fretky, papoušek, deset psů a někdy i další zvířata. Jednotlivé místnosti už dávno neplnily svůj účel. Nebylo kde vařit. Všude byly klece na nemocná zvířata, fretky a velcí psi žili v klecích trvale. V domě bylo asi deset kočičích záchodů. Já a moje kamarádka Iveta jsme pro Donnu pracovaly, Iveta převážně v útulku, já pouze v domě. Mám docela silný žaludek, ale stávalo se, že jsem přišla do práce a za chvíli jsem uviděla svou snídani. Občas jsme našly nějakou kočku mrtvou, třeba za postelí. Ani jsme to Donně už neříkaly, protože vždy hledala vinu v nás, že se špatně staráme. Trvalo celý den vyvenčit několikrát psy, uklidit dům ( v rámci možností), nakrmit a namedikovat zvířata, načipovat a naočkovat nově příchozí. Zařídit nákupy, dovézt nemocná zvířata na veterinu. Také jsme odchovaly pět mývalů. Donna byla náladová, měla ráda zvířata, ale pracovat pro ni bylo peklo. Nemohly jsme odejít, protože jsme cítily odpovědnost za zvířata. 99 procent lidí by takovou práci nedělalo a Donna by to nezvládla. Hledaly jsme své nástupce, jako v pohádce o převozníkovi. Nakonec vysvobození přišlo. Dodnes vzpomínám na některá zvířata - opravdu mi přirostla k srdci. Dodnes také vzpomínám na Donnu a Peggy, její kamarádku. Jediné dvě kočičí báby, které bych už nikdy nechtěla potkat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama