Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Obyčejné vyprávění, trochu dlouhé...

2. července 2016 v 21:27 | Iva Kapčiarová
Obyčejné vyprávění o tom, jak jsem se přes pračky a ledničky dostala k veterině.

Přijela jsem do Ameriky se sestřenicí Lucií a dostaly jsme se do bytu, kde žily dva páry. Andy s Jindrou a Pavla s Bobem. Pavlíně přezdívali Žirafa, ale já ji viděla spíš jako Jamie Lee Curtis za mlada. Na Andy si vzpomenu, když někde zahlédnu Jill Hennessy. Pro kluky jsem mužské herecké ekvivalenty nenašla. Naši hostitelé pocházeli snad všichni ze stejného města. Nabídli nám svou pohostinnost jen tak. Půjčili nám svůj obývák a poskytli telefon, abychom mohly obvolat inzeráty s nabídkami práce. Našla jsem jeden, který se mi líbil. Hledali ošetřovatele do útulku. Jenže chtěli někoho s autem. Přesto jsem zavolala a šéfka útulku mi navrhla, abych se ozvala, až budu mít auto.

Brzy jsme měly vlastní bydlení, u Poláků v suterénu. Ze zdí koukaly trubky, ale jinak jsme se tam cítily příjemně. Byl to začátek.

Nedařilo se mi za měsíc šílených a nemotivujících prací na auto našetřit , protože byly i mizerně placené. Prováděli je většinou lidé, kteří anglicky ani nepípli, já na tom nebyla taky nijak skvěle, ale domluvila jsem se. Čištění ledniček, sporáků a jiných spotřebičů určených k reklamaci. Příležitostné práce, např.čištění toalet v jednom obrovském komplexu, myslím, hlavně kanceláří - běhala jsem s vysílačkou a leštila hajzlíky, kde bylo třeba , pak jsem s vysokým a muskulatorním černochem vynesla odpadky a předstírala, že mu žeru historku, že je bratrancem Michaela Jordana a seznámí mě s ním….Další a další úklidy. Rozhodla jsem se znovu konat a zavolat majitelce útulku, že na auto nenašetřím nikdy a že jsem veterinářka a buď mě chce bez auta nebo mě mít nebude. Majitelka útulku nakonec rezignovala :"Zítra tě vyzvedne tvoje krajanka".

Iveta. Přijela svým malým červeným Fordem, na kterém zářily samolepky Fixed Or Repaired Daily. Odvezla mě do domu hrůzy, místa mého pracoviště. Tolik zvířat v jednom domě jsem nikdy neviděla a už vůbec ne, aby tam mezi tím vším žil člověk. Donna, tak se moje nová šéfka jmenovala, to nevadilo. Nevařila, nebylo kde, zašla si vždy na nějakou mňamku do blízkého bistra ( papala tam často). Spala na posteli mezi psy, kočkami, zvratky, hovínky, vždy dokud jsem jí tu prima postýlku nepřevlékla. Sprchovala se jen občas, její sprchový kout byl vyspraven šedou lesklou páskou a igelitem. Nádherná práce. (To opravdu vyřkla, když jí to tam instalatér vytvořil….)V domě se nacházel jeden pokoj, kde byly na hromadách věci, které by se daly nazvat osobní. Porcelánové panenky a různé další dekorační předměty, asi vzpomínky na mládí, navršené bez ladu a skladu. Vypadalo to tam jako v domech lidí chorobně shromažďujících předměty, lidí, kteří potřebují kouče, aby je těch krámů zbavil. Jinak všude vládla zvířata. Malí psi, velcí psi a hlavně kočky. Asi padesát. Fretky. Jednu dobu pět mývalů. Papoušek. Kanárci…Donna měla jeden oficiální útulek, tam převážně pracovala Iveta a několik litevských kluků. Druhý útulek měla v domě a to bylo moje království.. Donna naštěstí trávila hodně času v kanceláři. Psala časopis, obesílala různé instituce a získávala peníze. Byla manažerka, fyzickou práci neznala. Myslím, že svým zvířátkům ani nepodala čerstvou vodu, ale nerada bych jí křivdila. S Ivetou jsme byly skvělý tým. Když bylo potřeba více rukou, pracovaly jsme společně. Odchyt zaběhlých zvířat, odběry krve, mikročipování, venčení a stěhování mývalů atd. Iveta se nikdy ničeho nebála. Já se bojím rotvajlerů a někdy i jiných psů, pokud se nechovají přátelsky. Bylo dobré pracovat s Ivetou. Vlastně skvělé.

Brzy jsem si pořídila své první auto, automat Hyundai, modré třídvéřové autíčko, stálo 250 dolarů a stovku jsem dala za zabudované rádio s cd přehrávačem. Auto moc dlouho nejezdilo, byl to jen obrovský a předražený obal na ten přehrávač…Koupila jsem si za tři stovky Nissan, manuál. Říkala jsem mu Hnisan. Vypadal jako po mohutné přestřelce, všude spousty vyhnilých dírek. Byl to vrak, ale já ho měla ráda. Zavrhla jsem ho teprve, když už nešly otevírat žádné jiné dveře než pravé zadní, skákat šipky v lodičkách a šatech na místo řidiče bylo krajně nepohodlné. Člověk, který si pro vrak přijel, jistě viděl ledacos, ale když spatřil mého Hnisana, ječel jako pominutý. Poslední mé auto už bylo na splátky, Mazda nevímjaká, nezajímalo mě to, tak si to nepamatuju. Vím jen, že byla šedá a vypadala dobře.

Pracovat pro Donnu nebylo jednoduché. Když jsme to s panovačnou dámou nemohly vydržet, zpestřovaly jsme si vzácné společné obědy v přírodě ( v domě ani před ním se jíst nedalo, pokud jste měli alespoň zbytkový čich) vymýšlením šílených příběhů a obrazů. Třeba jsme si představovaly Mamku, jak jsme ji důvěrně přezdívaly, v krajkovém prádle, s vysokými kozačkami a bičíkem v ruce. Byla ten typ, co nosí neustále velikost M, i když potřebuje XXXL. Musela chodit jako Japonka, protože stehna se jí vůbec nepohybovala, pouze lýtka dělala maličké krůčky. Roztomile špulila rty, když měla dobrou náladu. Její blond, vzadu vyleželé vlasy, trčely do všech stran, okolo obličeje téměř bez vrásek, s jemnými rysy a krásnou pletí, navzdory nulové péči a dost pokročilému věku. Říkaly jsme si, že někde v jejím domě je rudé sametové hnízdo neřesti.

Nebylo od nás hezké, že jsme si z ní dělaly legraci, ale byla zlá a nám to pomáhalo přežít. Také jsme chtěly naučit jejího papouška Nomada neslušné české komentáře, ale vždy se jen nechápavě podíval a falešným Donniným hlasem a tónem se zeptal :Ahoj. Jak se máš? Byl to její spojenec. Jednou jsem pucovala klec fretkám a z klece mi koukalo jen pozadí. Klovl mě do něj, škodolibě se chechtal a ječel : Nomad je zlý….

Jaké bylo mé překvapení, když jsem na půdě našla Donninu starou fotografii. Byla na ní nádherná, štíhlá žena, mohla být klidně modelkou. Zářila v kostýmku letušky. Jednou mi vyprávěla, jak se velmi mladá vdala za krásného muže, ani po svatbě nic nebylo, tak se ho ptala, co se děje. Při rutinním zavazování kravaty ji sdělil, že je gay a nebude nikdy nic. Nevím, jestli její manžel někdy existoval. Nikdy neměla děti, žila sama a scházela se se svou přítelkyní Peggy s českým příjmením. Bylo to veřejné tajemství. Donna mě ze začátku zbožňovala, dokonce mi zaplatila docela drahý seminář akutní péče. Šly jsme všechny tři, Donna, Peggy a já, hozené do gala. Měla jsem krásné červené šaty a holá ramena, tenkrát i malou konfekční velikost. Donna mě pochválila, jaká jsem krasavice. Peggy, o dost větší konfekční velikost, neforemně oblečená, zabrblala něco o tom, že je důležitá vnitřní krása. (Ach ano, Peggy, teď bychom si o tom bezvadně popovídaly, obě v neforemných hábitech.) Donna ji utřela strohým : Iva má obojí. Od té doby jsem byla nepřítel číslo jedna. Já ale s Peggy nechtěla svádět boj o její lásku, měla jsem jiné představy o své budoucnosti. Peggy se ale chtěla pojistit, utrousila tu tohle, tu támhleto, po víkendu jsem našla "Mamku" vždy nenaloženou, s ústy do tenké čárky a ječící, co všechno jsem udělala špatně. Během týdne se lehce uklidnila a pak zase nanovo.

Našla jsem za sebe a Ivetu náhradu, naše nástupkyně. Přijely z Čech a byly to šikovné holky, které se nezalekly ničeho. Jen anglicky neuměly. Zaučila jsem je, Iveta s nimi koupila auto, ubytovaly jsme je v Donnině druhém domku po matce, kde jsem v té době také žila.

Věděla jsem, že holky práci zvládnou, o zvířátka bude postaráno a při dalším Mamčině výbuchu agrese jsem si sbalila věci a odešla z jejího života (jenže ukončením pracovního poměru mi skončilo i ubytování). Iveta to udělala ještě o trochu dřív. Prožívala poslední týdny se svým dlouholetým partnerem, který se rozhodl odjet domů, a plánovali si úžasnou dovolenou, poslední sbohem. Já zatím běhala a sháněla nové místo k bydlení. Našla jsem malý domek, kde ale nechtěli zvířata. Já měla dvě kočky, Jasmine a Zipididůdu a ona jednu, bezzubého Sweetnesse. Lhala jsem -
podepsala jsem, že žádná zvířata nemáme, neměly jsme kam jít. Říkala jsem si, že později majitelům domku vše vysvětlíme, až uvidí, že jsme slušné holky, které platí nájem. Přišli na to dřív, ale omluvu přijali.

Pro mě začal kolotoč přijímacích pohovorů, běhala jsem po veterinách a vyplňovala formuláře. Kolonky, týkající se pracovních povolení, otázky, zda jsem americký občan atd. jsem taktně nechávala prázdné. Jen na dvou veterinách, kam jsme s Ivetou vozily útulková zvířata, jsem řekla pravdu. Buď mě chcete nebo ne. Vzali si telefonní číslo a jistě neplánovali, že někdy zavolají. Poslední přijímací pohovor měl písemnou a ústní formu a dvě hodiny se mi z hlavy jen kouřilo. Volali, že mám místo, nabízeli dobrý plat a chtěli číslo zelené karty. Řekla jsem pravdu, možná chtěli, abych si něco vymyslela, vidět ji nechtěli, ale já to nedokázala. Byla jsem bez práce a veteriny jsem vzdala, nikde mě nevezmou!!!!

Ze zoufalství jsem zamířila do české restaurace, kde pracovaly samé prsaté a blonďaté gazely v minisukních. Nebyla jsem evidentně šéfův typ, ale přijal mě na víkendy, šílené pracovní maratóny. Nosila jsem dlouhé sukně a šaty a spropitné jsem měla skvělé, někdy i sto dolarů za den.

Rozhodla jsem se, že pojedu taky na dovolenou, Iveta s Jirkou měli místo v autě... Už jsem si balila a těšila se na Floridu, když zazvonil telefon. "Ivo, uvolnilo se nám místo v útulkové a hotelové části, jestli máš zájem." Měla jsem. Dovolená se nekonala. Původní pracovnice mě zaučila a já už druhý den pracovala několikrát víc a rychleji než ona a ještě jsem stíhala mezi venčením koupat zvířata v psím holičství. Když se Iveta vrátila z dovolené, měla také práci. Náš nový šéf zabil dvě mouchy jednou ranou, získal dvě výkonné síly a zbavil se Donny. "Holky, vy Češky teda umíte pracovat." Ivetu přijali do holičství a stala se hvězdou první velikosti. Trhala rekordy, nikdy nikdo nevykoupal a nevysušil za směnu tolik zvířat jako ona. Kdyby tam Iveta zůstala dodnes, z holičky je milionářka…:)

Já zatím během dezinfekce kotců přemýšlela, jak sdělím vedení, že chci být sestrou, trošku vadila má angličtina, nechtěla jsem mluvit do telefonu. Zkuste si povídat s někým, kdo má třeba indický akcent…nebo s některými černochy, když je nevidíte. Nemáte co odezírat. Vyřešilo se to samo. Přišla manažerka Alison a nejistě se mě ptala, jestli bych nechtěla zkusit práci odpolední sestřičky, že jim jedna odchází, bude to ale méně hodin. Chtěla jsem vyskočit radostí, ale tvářila jsem se vážně a ustaraně a že to teda zkusím, ale nechci zvedat telefony a volat majitelům.

Nemusela jsem. Ani když se ze mě stala hlavní sestra. Byla jsem k ruce doktorům, ale spousty věcí jsem dělala sama nebo jsem si zjednala pomoc lidí z útulku. Odebírala jsem krve, připravovala jsem zvířata na operace, monitorovala jsem je na přístrojích, prováděla zubní ošetření, uklízela sál, připravovala operační sady, zajišťovala pooperační péči a …psala na tabule připravované operace. Když byla operace hotová, smazala jsem ji. Když si doktoři odskočili na oběd, všechny útulkové operace koček, kocourů a psů jsem …..smazala. Mívali čím dál delší obědy.

Pak mě začalo štvát, že lidé nechávají zvířata v nemocnici ráno a nikdo se na ně nepodívá při příjmu. Jen jim recepční podstrčí formulář, napíše, proč je zvíře zde a jestli chtějí majitelé ještě další péči, předoperační vyšetření, zubní ošetření nebo odstranění nějakého výrůstku či nádoru při jedné narkóze…

Když jsem zvířata připravovala , vyšetřila jsem je a našla spousty bulek a hnusný zubní kámen a museli jsme volat majitelům o dovolení. Dr. Boyle mi jednoho dne řekl, že jsem zbabělec, že mluvím dobře a ať koukám tentokrát zavolat já. Tak jsem se pochlapila a žoviálně jsem začala :"Dobrý den, jsem Iva z veterinární nemocnice a máme tu vaši Jess na kastraci, ale všimla jsem si, že má za lopatkou bouli, chcete ji odstanit, zatím je stále v anestézii." Na druhém konci se ozvalo :" Cóóó? Já nemám žádnýho psa ani kočku." A já se tááák snažila….Dr. Boyle se málem počůral smíchy.

Nabídla jsem se, že budu chodit ráno dřív a všechna zvířata osobně přijmu, vyšetřím a promluvím s majiteli.

Najednou bylo mnohem více úkonů, všechno v klidu předem naplánované a organizované.

Jen jednou se vyskytl problém. Takový milý pán mi všechno odkýval, naobjednal si úkony za spoustu peněz a vyzvednout zvíře přišel s manželkou-generálem a ta to nechtěla zaplatit. Pán řekl, že té dívce nic nerozuměl, měla hrozný akcent. Tenkrát jsem brečela. Všichni věděli, jak to je a byli na mě milí, pán, zbabělý podpantoflák, hodil všechno na mě.

Iveta se posunula na místo odpolední sestry, společně jsme pokřtily naše doktory přezdívkami.

Náš nejoblíbenější byl Dr. Vtipálek, dr. Boyle. Málokdy ve špatné náladě, dobrý operatér a srandista. Navíc týmový hráč.

Dr. B. Takhle zkráceně říkali budoucímu jedinému majiteli nové kliniky, čtyřicátníkovi. My mu tu zkratku jména, dr. B., nechaly jako přezdívku, jako že je béčkové kvality. Měl Lexuse a litevské předky…jenže litevský šarm úplně překryly jiné geny, asi americké. Býval nerozhodný a takový kam vítr, tam plášť. Tenkrát jsem si myslela, že bych všechno zvládla líp. Protože jsem neměla na bedrech žádnou zodpovědnost. Z pozice sestry se to skvěle kritizuje a radí coby kdyby. Sestra nestojí tváří v tvář majiteli mrtvého zvířete. Tohle dělá doktor, je to jeho povinnost to ustát. Teď už se na nebohého dr. B. tak kriticky nedívám.

Dr. C. Tomu jsme říkali Dr. Miláček. Odstupující stará garnitura. Šarmantní starší pán, tak 60, v civilu v černých brýlích a kožené bundě. Okouzlující společník. Jezdil myslím v Cadillacu a chodil do golfového klubu. Měl nádhernou manželku svého věku. Když přijel z dovolené, byl vždy opálený a někdy po plastické operaci. Co mi vadilo, bál se rentgenových paprsků. My, sotva třicetileté ženy, budoucí matky, prováděly denně deset rentgenů a on, již lehce za zenitem, za několikaterými dveřmi četl odbornou literaturu. Nikdy nepomohl. Když nám utekl obrovitý divoký kocour určený ke kastraci a kousl ho, nechal mě s ním v místnosti samotnou, s odchytovou tyčí, klecí a injekcemi….holka, poraď si.

Když utekl kocour při směně s dr. Boylem, byla z toho slušná estráda, kterou jsme si užili my i lidé za dveřmi. Sprosťárny létaly ve dvou jazycích, my byli podrápaní a pohryzaní, ale byli jsme na to dva.

Poslední rok nastoupil i mladý dr. D, David. Ten přezdívku neměl. Byl to takový frajírek, ale líbilo se mi, jak šetřil na prsten pro svou vyvolenou. Chtěl bombastický a mluvil o tom nadšeně.

Iveta pracovala na pozici sestry, než se rozhodla, že chce domů a navždy.

Já zůstala ještě asi půl roku.

Budova se dočkala konečně plánované rekonstrukce. Vše probíhalo za provozu. Podél celého křídla budovy vybagrovali obrovskou díru, přípravili místo na novou kliniku. Jednoho večera si tak v klidu rentgenuju psa krásnýho českýho chlapa, oba máme těžké zástěry a najednou šílená rána. Blesklo mi hlavou, jak ti Američani neúnavně pracují, to jsou dělníci… Jenže najednou se v rohu místnosti objevila obrovská trhlina, podlaha mi mizela pod nohama a rentgen, pes a krásnej chlap se potápěli v kráteru. Já se po pohyblivém písku vyšplhala nahoru, podala ruku krajanovi a napumpovaná adrenalinem jsem ho vytáhla nahoru, úplně vyletěl, a to nebyl žádný sušinka.

Poté jsem začala hystericky ječet a vběhla jsem na chodbu do recepce. Doktor Boyle nechápal, co to do mě zase vjelo a vůbec mi nerozuměl, poklidně otevřel dveře…..a za nimi nebylo nic, jen kráter. Dvě místnosti zmizely v něm. Střecha ještě částečně držela. Já a můj krajan jsme budovu oběhli a začali jsme vytahovat zvířata, nejdřív to jeho, za chvíli přijeli hasiči a naši záchrannou akci zatrhli. Pak už si jen pamatuju, jak jsme rozváželi zvířata po okolních zařízeních, všude novináři a davy a já myslela na své spodní prádlo, které zůstalo v sušičce v zapečetěné budově.

V práci mě nepotřebovali, tak jsem konečně vyrazila na pořádnou dovolenou. To byla světlá stránka celého incidentu.

V nemocnici jsem také poznala Bobinu. Jmenovala se původně Daisy a byla to maličká fenka amerického ratteriéra z obchodu se zvířaty, neměla žádný průkaz původu. V sedmi týdnech jí někdo z nové rodiny šlápl na nožku a zlomil ji. Já nikdy nebyla na malé psy, ale tahle holka mě okouzlila. Byla tak statečná. Majitelům jsem řekla, že je zvyklá na pravidelné pusinkování a že ji nosím v šátku. Líbilo se jim to, Daisy vždy na kontrolách vyváděla, jak mě milovala. Nakonec mi ji dali. Zaplatili pár tisíc dolarů a pak ji za půl roku nechtěli a já si ji vzala. Musela dostat české jméno. Bobina. Sedívala mi na klíně, když jsem řídila. Ve dne se mnou byla v práci. Měla své místečko, ale rána trávila s Alison, protože snídala. Doprovázela ji všude jako stín. Asi sbírala drobečky, které z Alison padaly. V době oběda se také vždy záhadně ztratila. Měla své oblíbence i mezi zákazníky. Paní Doranová vodila denně své dva Jack Russell teriéry na ubytování po dobu své pracovní doby, jako do školky. Ti dva psi si šli po krku a několikrát se vzájemně skalpovali. Byli vždy ustájeni co nejdále od sebe, nesměli se ani koutkem oka zahlédnout. Paní Doranová mou Bobinu milovala, protože ji vítala jako rodinnou přítelkyni a měla ráda i její psy. Oba. Když jsem se chystala domů, paní Doranová šířila poplašné zprávy, jak bude chudáček Bobinka půl roku v karanténě a jestli ji tomu opravdu chci vystavit. Ona by se obětovala a nechala by si ji. To věřím...:)

Bobina byla maskotem naší nemocnice. Ta potvora sedávala dr. Boylovi na klíně, když studoval a šmajchlovala se i s ostatním personálem. Když jsem vyrážela na svačinu a vrzly za mnou dveře, po dlouhé chodbě se ozývalo klapání jejích drápků. Průser byl, když jsem si něco zapomněla. Hned skočila do nějakých dveří, abych ji v chodbě nenačapala. Tak byla chytrá.

Bobina se mnou odletěla domů, ztratila svou dvojjazyčnost a dožila se 14 let.

Moje kočky, Jasmine a Zipidůda, zůstaly v Americe. Žily tak dlouho v Donnině domě, že byly prolezlé respiračními onemocněními a nedaly se vyléčit. Vždy jim na chvíli zabrala antibiotika a za pár týdnů už zase kýchaly. To, co lítalo z jejich nosů, se neslučovalo s žádnými hygienickými standardy. Nemohly žít v bytě, to jsem zjistila velice brzy. S Ivetou jsme jim upravily suterén , kde byla prádelna, na kočičí byt. Se Sweetnessem tam obývaly několik kočičích domků
( některé s vyhřívanými destičkami ) a okupovaly pračku a sušičku. Myslím, že se jim tam docela líbilo, měly rozhodně největší pokoj. Když jsem se vracela domů, musela jsem poprosit Donnu, aby si je vzala zpět. Udělala to a jsem jí za to vděčná.

Bylo pro mě těžké opustit nemocnici, jeji osazenstvo i přátele, které jsem potkala mimopracovně, ale byl čas jít dál.

Finální podoby nové nemocnice jsem se nedočkala. Dr. B. svému slibu poslat mi videokazetu nedostál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama