Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Vzpomínky na Renatu

2. července 2016 v 19:58 | Iva Kapčiarová
Vzpomínky na Renatu.
Byla o sedm let starší než já, ale dnes je mi o pět víc, než jí kdy stačilo být. Původně pro mě byla jen sousedkou ze třetího patra , která se hodně smála. Když jsem chodila na gympl, měla už dvě děti. ( Kdyby s nimi otálela jako já, nikdy by je nestihla.)
Potřebovala občas hlídání a spřátelily jsme se. Hlídala jsem droboučkou Kačenku, co neuměla říkat K. O mého obrovitého německého ovčáka Britta si řekla : "Tačenta ce taty vodit Bita." Britt uviděl kočku a Kačenka měla letecký den. Vařily jsme spolu a maličká Kačenka sedávala na kuchyňské lince. Hlídala jsem malého Míšu, co brečel s pusinkou do obdélníku. S Brittem si koukali z očí do očí. Britt byl hodný a děti měl rád, jen trochu kradl a Míša pak plakal a stále svíral bílé odkrvené prstíky, ve kterých už dávno nic nebylo. Jednou jsem ho našla u psí misky, jak pije z mého ozdobného hrníčku a náramně si pochutnává.
Renata v té době prožívala první manželskou krizi a povídaly jsme si hodiny a hodiny, někdy až do rána … já se pak jen osprchovala a běžela do školy, Renata vyběhla dvoje schody a byla doma. Ano, tenkrát byla smutná, ale dokázala brát s humorem úplně všechno.
Také jsme se probíraly naší různorodou knihovnou a Renata jednou významně pronesla: "Musím se naučit dát si nohy za krk." Myslely jsme si, jak jsme tajemné. Než se ozval dětský hlásek poblíž: "Myslíš na polohu Indrovej ženy, str. tolik a tolik?" Mí bratři zřejmě také studovali Kámásútru ve slovenštině.
Neprožívaly jsme žádná velká dobrodružství, neskákaly jsme padákem, nepodnikaly jsme žádné vzrušující výlety, většinou jsme jen seděly , procházely se po Tanvaldě nebo jsme chodily běhat. (Obvykle jsme se hádaly, kdo povede Britta, ta, která ho vedla, doběhla vždy první.) Někdy nás běhalo víc. Ony byly ženy, já ještě holka a moc jsem toho neprožila, ale díky nim jsem se dozvěděla hodně.
Základem našich setkání bylo jen prosté povídání. Přesto na ně nikdy nezapomenu. Nepamatuju si obsah, ale tu atmosféru.
Pořád jsme se míjely, naše životy se odvíjely naprosto odlišně. Renata se odstěhovala do nově postaveného paneláku a měla další dceru, Zuzanku. Brzy onemocněla a přes deset let s hnusnou a zákeřnou chorobou bojovala. Já byla dlouho ve škole v Brně, dva roky jsem pracovala v Praze, odjela jsem na tři roky do zahraničí, pak jsem se vrátila a bydlela v jiném městě. Pořád jsme byly v kontaktu, věděly jsme jedna o druhé, navštěvovaly jsme se nebo jsme si volaly a psaly.
Obdivovala jsem, jak z panelákového bytu vytvořila krásný a útulný domov. Skvělá bytová architektka. Naučila mě, jak pověsit obrázky na stěnu tak, aby vypadaly uspořádaně. Naučila mě péct brambory s česnekem, které jsou do dneška jedním z našich nejoblíbenějších jednoduchých jídel.
Chodívala také ráda k nám, do našeho průchoďáku, i když nevypadal tak krásně jako její domov, byla tam legrace.
Když jsme byly spolu, vnímaly jsme čas jinak. Tak nějak jsme ani jedna nedokázaly odejít domů. Netrápily jsme se tím, správné kamarádky si dokážou říct, když už usínají nebo je čekají neodkladné povinnosti. Měly jsme takovou úmluvu - prostě jsme se navzájem vyhodily, hezky samozřejmě.
Jednou slyším zvonek, otevřu dveře, dívám se do míst, kde bych čekala hlavu toho, kdo zvoní…O poznání níž se nacházela Míšova hlavička a ptal se, jestli u nás není jeho maminka. Tenkrát se ale zapomněla na návštěvě někde jinde a já v tom byla nevinně. Zrovna u nás seděla jiná návštěva, pečlivě upravená žena, také ze třetího patra. Na svém vzhledu si hodně zakládala. Míša se na ni podíval a zeptal se mě, jestli je to moje babička.
Takhle by to mohlo vypadat, že Renata nebyla právě zodpovědná matka. Byla. Jen se ráda bavila a její manžel se o děti dokázal také postarat. Nevím, jak se tenkrát Míšovi podařilo proklouznout pečovatelským rodičovským zrakům a seběhnout dlouhou cestu kopcem dolů až do našeho paneláku. Každopádně se nic nestalo. Míša dostal najíst , jako všechny návštěvy, a v pořádku byl vyexpedován domů.
Když jsem odjížděla do Ameriky, slíbily jsme si, že přijede za mnou. Vyřídila si vízum, ale nepřijela. Tenkrát jí znovu propukla rakovina. Dozvěděla jsem se to od své maminky. Když mi to zavolala, strašně dlouho jsem brečela a ječela a přála si, abych to byla já, kdo je nemocný, protože jsem neměla žádné děti a připadala jsem si tak zbytečná v porovnání s ní. Neměla jsem vůbec odvahu jí zavolat. Měsíc jsem se odhodlávala. Telefon proběhl naprosto nenuceně a celou dobu jsem se smála, když mi Renata vyprávěla, jak jí v nemocnici praskla stehenní kost. Slyšela to prasknutí, ale nevěřila tomu. Prostě ji bolela noha a řekla si o Brufen a strašně se divila, že jí nezabírá . Až druhý den jí řekli, proč.
Tohle není vtipná historka, ale v Renatině podání byla.
Ona vůbec uměla podat vážné věci tak, že se na ně nedá zapomenout.
Třeba mi vyprávěla, jak její malý Míša poprvé uviděl dědečka. Renata se svým tatínkem nebyla několik let v kontaktu, byla v tom nějaká uražená mužská ješitnost. Výsledkem bylo, že Míša nevěděl, že ten pán, co jde pár kroků za nimi, je jeho dědeček. Renata mu to řekla, Míša se otočil a ptal se, kterej že to je. Ten s tou taškou? Pro jistotu to zakřičel znovu tak, aby to slyšelo celé sídliště: Mami, ten s tou taškou? Jo? Ten s tou taškou? (Naštěstí se spolu dávno usmířili a dnes mají děti svého milého dědečka.)
Slyšela jsem, jak na třídním srazu mezi svými vychloubajícími se a stěžujícími si spolužáky prohlásila, že má všechno, co od života chtěla. Být brzy v důchodu a mít kudrnaté vlasy ( po chemoterapii se jí zvlnily). Nevím, jestli to bylo přesně takhle, ale řekla bych, že ano. Sedí mi to k ní.
Jen jednou jsem ji zažila na dně. Musela mít strašné bolesti, protože skoro plakala a neměla už žádný optimismus. Já jí nedokázala pomoct. Místo abych byla ta silná, která jí dodá odvahu, seděla jsem na zemi, neúspěšně bojovala se slzami a pořád jsem jen opakovala, že si musí nechat napsat něco silnějšího na bolest, nesmí takhle trpět. Zaskočilo mě, že někdo, kdo se nebojí ničeho a z rakoviny si dělá legraci, je najednou taky jenom člověk. Její malá Zuzanka měla ruce kolem jejího krku, usmívala se a hladila ji. Ten obraz mi navždy zůstane v paměti.
Potom jsme se ještě několikrát viděly. To už zase měla svůj obvyklý humor. Naposledy to bylo na čarodějnice. Přinesla jsem jí Raffaello kuličky, vzala si jen dvě a prohlásila, že musí v Semilech (je tam krematorium) vypadat dobře, víc si jich raději nedá. Seděla jsem u její postele asi do dvou do rána, až se se mnou rozloučila, že má druhý den chemoterapii a musí si trochu odpočinout.
Byla jsem pracovně vytížená, těhotná s typickými nevolnostmi a šílenou únavou, tak se stalo, že jsem nepochopila poslední SMS, kterou mi poslala. Psala, že na mě a mé dítě bude dávat pozor shora. Nenapadlo mě, že to je poslední sbohem, nepřipouštěla jsem si to a odepsala jsem něco hloupého, v tom smyslu, že ji potřebujeme tady.
Bohužel, když jsem ji pak, bylo to v pátek, chtěla k telefonu, její maminka mi řekla, že Renatka spí. Toho dne umřela. Doma. Já se s ní nerozloučila.
Vyčítala jsem si, že jsem si neudělala čas a nebyla s ní víc. Vlastně jsem si to nikdy neodpustila.
Naštěstí měla kolem sebe spoustu lidí, protože ji všichni milovali. Věděli proč. Byla tak veselá a vtipná a zářivá. A člověk se s ní vždycky cítil jako že je někdo naprosto výjimečný. Uměla totiž i naslouchat. Každý by ji asi popsal jinak, jinak její děti, jinak každá její kamarádka, její manžel… Všichni bychom to ale asi uzavřeli stejně. Renata byla svá. Samorost. Někdy praštěná, to jsem na ní měla nejradši.
Dlouho jsem si při každých narozeninách říkala, tak teď je mi tolik a tolik. Kdybych byla Renata, zbývalo by mi už jen tolik let.
Už si to pět let neříkám.
Díky Renatě si uvědomuju, že zdraví není samozřejmost a že někdy ti nejlepší a nejmilejší lidé umírají mladí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama