Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Srpen 2016

Starý Tanvald II.

27. srpna 2016 v 0:17 | Iva Kapčiarová
Chybí mi primář Mauermann. Vedl oddělení tanvaldské chirurgie. Byl menší postavy a vousatý a uměl se chovat k lidem, protože je měl rád. Jak říká moje teta, všechny babičky ho milovaly, protože je uměl pohladit po ruce a mluvil s nimi. Mě chytil zápal slepého střeva (no tak dobře ....apendicitis) zrovna když jsem se učila na zkoušku. Přidělil mi samotku, abych měla klid. Kromě návštěv, které neustále nutily mou operovanou břišní stěnu k bolestivému smíchu, mě nic nerušilo.
Pan primář měl rád psy. Vždycky se kolem něj motal nějaký kokršpaněl, Top nebo Aida. Někdy jsme se potkali při venčení. Obvykle se kolem něj vznášel cigaretový kouř. Ráda jsem si s ním povídala. Udivilo mě, že si pamatoval čtyřicet let mé prarodiče - žili ve Mšeně, měli osm dětí, koně, ovce, drůbež…Byli to upracovaní lidé, umřeli krátce po šedesátce, ale vypadali jako opravdoví stařečkové. Pan primář si pamatoval, jaké byly tenkrát potíže se zdravotní péčí. Dědeček potřeboval dialýzu, ale tenkrát nebyla tato péče běžná a už vůbec ne pro někoho, kdo nebyl v produktivním věku nebo nepatřil k potentátům.
Doktor byl chvíli i mým sousedem, pořád jsme se chystali, že si u nás dáme dobré kafíčko. V té době bydlel ale už víc v Boleslavi než v Tanvaldě a potkávali jsme se jen na chodbě, když přijížděl nebo byl na odjezdu. Nějak se nám tu společnou kávu nepodařilo uskutečnit. V listopadu jsem našla ve schránce jeho parte. Budu si ho pamatovat pořád. Myslím na něj pokaždé, když míjím bílou budovu za řekou, ve které si chtěl zařídit soukromou chirurgickou kliniku. Stojí tu navzdory něčím neuskutečněným snům. Někdy mi připadá, že se vůbec nestydí.
Vzpomínám i na doktora Slavotínka. Nebyl mým lékařem dlouho, lékaři pro školy se tu tenkrát střídali. Mezi dveřmi na mě zahulákal :"Co to máš na krku, to ses chtěla oběsit?" Do té doby jsem si svých strangulačních rýh na krku nebyla vědoma…. najednou jsem zjistila, že mám na sobě gigantické a nepřehlédnutelné čáry, pan doktor mi otevřel oči…no…nevím, jestli jsem potřebovala zrovna tohle…
Chybí tu profesorka Potužáková. Malá a drobná ženička s vysoce vyčesaným drdolem zrzavých vlasů. Učila francouzštinu. Mě ne, ale byla jsem ji zvyklá vídat, jak vždy upravená a nalíčená sviští sídlištěm.
Zmizel i lékárník Šandera, vysoký a štíhlý bělovlasý pán, hezky se s ním povídalo.
Chybí tady doktor Jeřábek. Rozcuchaný černovlasý veterinář.
Jeho pudl mu sedával na klíně, když řídil, doktor měl tak za volantem dvě kudrnaté hlavy, jednu světlou a jednu tmavou. Pacienty přijímal i v bytě na sídlišti, ve flanelové domácí košili. Všichni jsme ho měli rádi. Jeho manželka ho oslovovala Pepíčku a někdy mu radila.
Chybí mi Luboš. Štíhlý kluk s dlouhými vlnitými blond vlasy a mírnýma modrýma očima. Byl inteligentní a milý a vtipný. V zimě nosil dlouhý černý vlněný kabát a důchodky. Vypadal jako pinzeta. S Petrou jsme ho hrozně milovaly. Potkávaly jsme ho na Ro(c)kování s Jiřím Černým v Desné, na koncertech, byl všude, kde se něco dělo. Abychom náš hluboký cit k němu zlehčily, vymyslely jsme si bodový systém. Jeden bod byl za jeho svítící okno. Nelenila jsem a venčila jsem tak, abych bod měla. Výsledky jsme si zapisovaly do malých notýsků, tzv. lubošovníčků. Dodnes, když jsem na sídlišti, koukám, jestli se u Luboše svítí. Luboš ale už za oknem dlouho není. Umřel mladý. Jsem ráda, že jsem ho stačila naším bodováním alespoň rozesmát...jednou jsme se potkali ve vlaku a já mu všechno vyklopila.
Chybí mi moje babička Emilka. Říkali jsme jí babička Kulička.( Máme podobnou postavu, akorát že jí bylo přes sedmdesát a měla čtyři děti a pohnutý osud.) Někdy o ní napíšu. V mých vzpomínkách stojí za oknem garsonky ve čtvrtém patře, naproti "Bičíkovi". Mává mi. Já jdu k ní a vedu jí jezevčíka Benjika "do školky" (doma vyl jako šakal, když fenka od sousedů měla své dny...než jsme ho o jeho mužství připravili a učinili jsme z něj spořádaného psího občana).
Naposledy jsem babičku viděla, když jsem odjížděla do Ameriky.

Chybí mi starý Tanvald

25. srpna 2016 v 9:41 | Iva Kapčiarová
Chybí mi ten starý Tanvald. Moje dětství.
Chybí mi tanvaldské postavičky. Chybí mi Pavel Procházka. Obrýlený mladík vybírající vratné lahve z popelnic. Byl svůj. (Vypadal jako Saša Vondra.) Kde je mu konec?
Chybí mi profesor Hájek. Učil mě už na základce cvičení z matematiky. Tajemství permutací, kombinací a variací nám odhalil již v páté třídě. Bavilo mě to. Na gymnáziu jsem od něj dostávala "pět vostrejch" pravítkem přes zadek celé čtyři roky. Nadával, že jsem pořád nemocná. Já se přitom otužovala, přesně dle jeho rad. Každé ráno studená sprcha. Nemohla jsem mu říct, že jsem nemocná proto, abych si mohla číst. Každé pololetí jsem se týden hodila marod a v posteli jsem podlehla čtenářským orgiím. Nikým a ničím nerušena jsem si každý den přečetla nějakou skvělou knížku nebo dvě. Nebo jsem snila. Sama doma. Úžasný!!! Abych "onemocněla", dělala jsem příšerné věci. Třeba jsem v zimě venčila psa spoře oděná, zahalená JEN kabátem… když padla tma, vklouzla jsem nahá do sněhových peřin. Jen mě to víc otužilo a pak jsem musela u lékaře improvizovat a sípat a strašlivé zdravotní potíže předstírat.
Hájek byl v dobrém slova smyslu "pošuk". Jakmile se na vzdálených vrcholcích objevily první náznaky sněhu, už hlásil, kolik kilometrů naběhal na běžkách. Koncem zimy to byla závratná čísla. V teplejším počasí kolem vás mohl profrčet na kole nebo se mihl "rychlochůzí".
Myslel rychle, počítal šíleně rychle, mluvil překotně.
Jednou přiběhl do třídy a bylo to hotové představení. Zavolal si na kobereček Martinu. Dal jí nějaký zapeklitý příklad. Stála u tabule a nevěděla, co s ním. Zvolal vítězně : "Aaaaaaha! Šxxxxxxá opisovala. Hádejte od koho!Ode mě!!! Martina s Dášou seděly v první lavici, krásy matematiky tenkrát ještě neobjevily, ale přežít musely….Tak Martina dostala nápad, že opíše Hájkovu písemkovou přípravu. Jenže…..Hájek byl kádr a většinu operací a výpočtů prováděl v hlavě (normální smrtelník něčeho takového nebyl schopen), místo deseti řádků se na jeho papíře modraly řádky dva, tři…
Průser, Martino!!!
(Promiň, Martino, ale když už jsem tě zmínila, jaké jsi byla číslo….odbočím od tématu a budu pokračovat…
Jednou byla Martina zkoušená z biologie, drsná profesorka Hoffmannová se trochu trápila nad jejím výkonem a když jí psala do žákovské knížky čtyřku, přelétla očima pečlivě naondulované vlasy a červenou mikinu s nápisem a poznamenala jízlivě :"To by Nina Ricci neměla radost…"
Martina nám vyprávěla, jak chodila za školu. Vzala si aktovku a vyšla z domu, jako že jde na vlak. Když rodiče odešli do práce, vrátila se domů a hrála si na schovávanou s dědečkem. Byl hluchý, tak zvládala kličkovat po domě tak, aby se nepotkali. Jenže jednou se stalo něco nepředvídatelného….maminka si doma něco zapomněla a vrátila se. Martina rychle skočila do skříně. Maminka potřebovala něco právě v této skříni. Hříšnice se zmohla jen na "Ahoj mami", s taškou v ruce. Já tuhle historku prostě miluju!!!! Promiň, Martino, musela jsem…)
Hájek jednou odhalil i mě. Občas jsem zapomínala udělat domácí úkoly, ten týden to bylo asi podruhé, tak jsem zalhala : "Promiňte, zapomněla jsem si doma sešit." "No tak si pro něj dojdi." Bydlela jsem pár set metrů od školy (stejných pár set metrů, které pro mého bratra byly velice často nepřekonatelné a raději šel místo do školy na houby). Čekala jsem zahanbená přede dveřmi třídy do konce hodiny a když učitel vyšel, přiznala jsem se. Do konce studia jsem byla za lhářku. Bylo mi to líto, lhala jsem zřídka. Měla jsem Hájka ráda. Zemřel dost mladý, už byl asi v důchodu, ale u člověka jeho formátu bych očekávala úmrtí těsně před stovkou, mezi devatenáctým a dvacátým klikem. Vlastně mi připadal nesmrtelný.
V Tanvaldě je po něm obrovská "díra".
Tanvald měl figurek spousty, ale o nich zase příště

Měla jsem syna, který....

22. srpna 2016 v 10:52 | Iva Kapčiarová
Měla jsem syna, který pomáhal cizí paní na tržnici, když jí zboží rozfoukal vítr. Syna, co se choval slušně.
Měla jsem syna, se kterým jsem si mohla o všem povídat.
Měla jsem syna, který plakal nad nespravedlnostmi světa.
Kdo je ten nevychovaný týpek s věčně zachmuřeným obličejem? Neví, že tohle není "cool"?
Kdo je to drzé stvoření, co na mě vyštěkne s nenávistným pohledem : Mámo, co to zase vymýšlíš?,když ho požádám, aby se se mnou a svým bratrem šel projít?
Kdo je ten kluk, co neváhá opakovaně obvinit mou kamarádku, že je zlodějka, protože na mé přání schovala na dovolené ipad, aby netrávil většinu času přilepený k němu?
Kdo je ten vychloubačný puberťák, co si myslí, že i phone 5s není nic nadstandardního, ale je to naprosto běžný telefon, na který má nárok, když už jsme zavrhli iphone 6s+? Nestydí se chtít věc, jejíž pořizovací hodnota převyšuje měsíční rozpočet mnoha rodin?
Kdo je ten kluk, co mi pohrdavě říká, že se za mě stydí, protože nechodím oděná dle poslední módy, nejsem špičková manažerka a nevážím padesát kilo?
Tohle je můj syn? Takhle jsem ho vychovala? Kam se poděly všechny ty rozhovory? Opravdu nezanechaly nějaké stopy?
Nezbývá mi než doufat, že někde hluboko uvnitř je to stále můj Ríša, který mě má rád, protože jsem jeho máma. Který pochopí, že měřítkem kvality člověka není luxusní telefon, značkové oblečení ani vítězství v pěstním souboji. Doufám, že ten můj kluk zjistí, že nejlépe své okolí získá milým chováním, zářivým úsměvem, chytrostí a vtipem. Všechny předpoklady pro to má.
Ne, Ríšo, tohle není nic, co může "zastarat", tohle platí POŘÁD!!!
Ne, nedostaneš drahý telefon, nepotřebuješ ho. Jestli jsi někdy drahou a zbytnou věc dostal, neznamená to, že automaticky dostaneš další. Slušné chování a úcta k ostatním je něco, na čem trvám. Mám tě ráda. Máma

Děti

10. srpna 2016 v 10:55 | Iva Kapčiarová
Děti
Fredík nás pořád otravoval otázkami, jestli prdí tenhle a tamhleten, tak jsem mu řekla, že VŠICHNI prdí. Večer se uspával a začal mezi reálnými lidmi vyjmenovávat kreslené postavičky, že také mají uvedené trávicí potíže. Zastavila jsem ho:"Princ Hans ne, je kreslenej." Dnes mě dostal:"Mami, já neprdím, jsem kreslenej."
Před pár dny s dečkou na hlavě prohlásil vážně :"Jsem legenda." Poté vyslovil přání : "Chci spinkat u trence. "(spát v trenkách, nechci plínu - pozn.překladatele). Plínky jsme téměř eliminovali, měli bychom i na té češtině trochu zapracovat....:)
Neustále řeší Ježíše na kříži. Tuhle si sám povídal:"Pozor Ježíšku na žebíky, ať tě neškýpnou. Tak jo."
Čtyřletá neteř Stázinka mi s vykulenýma očima popisovala Macochu : "Byla to propast veliká jako celej svět. Nebo tak nějak."
Dvouletý syn mé kamarádky komentoval její břicho, zdálo se mu moc velké... Snažila se ho ošálit :"Ne, je malinké." "Mami, je veliký jako bagr....nebo velký auto."

Otevřený dopis přítelkyni.

5. srpna 2016 v 12:17 | Iva Kapčiarová
Otevřený dopis přítelkyni.
Milá přítelkyně.
Vím, že se ti líbilo žít uprostřed svých bližních. Škoda, že se to tak pokazilo. Bylo zvláštní být u toho, když se z dítěte, které jsi milovala, stalo tohle. Pro něj jsi byla jen položka v seznamu:
VYUŽITELNÁ. Využila tě dokonale. Chodila si do tvého bytu jako do banky. Brala si postupně všechny tvé šperky a prodávala je. Všechno, co jsi dostávala od svých rodičů po dlouhá léta. Všechno, co ti zůstalo po mamince. Vím, že jsi ty šperky nenosila.
Ještě jí nebylo osmnáct, tak požádala své kamarádky, aby ty věci prodaly. Za pár korun. Na co je asi potřebovala? Když ses jí zeptala, odpověděla ti podrážděně : Nevim, na nějaký kraviny.
Chtěla jsi, aby jí na policii dali lekci. Jenže tohle policie nedělá. "Paní, můžete vznést obvinění a ona půjde do pasťáku, do devatenácti let. My tu nejsme od strašení." Bylo ti jí líto, v pasťáku se naučí, co ještě neumí… Slíbila, že ti dá alespoň finanční náhradu. Slíbit nic nestojí. Už tam nebydlíš, tudíž ses přesunula do jiného seznamu: NEVYUŽITELNÁ. Už tě nepotřebuje, abys ji odvezla do školy, když zaspí. Ani aby ses s ní učila celou noc. Ani abys ji doprovodila s nějakým jejím zvířetem na veterinu a zaplatila za to. Ví, že už od tebe nikdy nedostane žádné peníze k narozeninám, svátku ani k Vánocům. UŽ TĚ NEPOTŘEBUJE.
Prober se. Finanční náhradu nikdy neuvidíš. Vždycky budou na světě věci, které si MUSÍ koupit. Umělé vlasy, tetování, lak na nehty, značkový hadry, dovolená…. Cítí, že na to má právo. Neví, že závazky jsou něco, co se plní, i když to bolí. Všichni lajkují její selfíčka. Její svět je v pořádku.
Myslíš, že někdy pocítila alespoň záblesk vděku, že jsi ji do toho pasťáku neposlala? Ne, pro ni je to samozřejmost.
Nedojímej se nad tím, kam se ztratila ta milá holčička. Už neexistuje…

UPOZORNĚNÍ: Předlohou jsou všichni teenageři, kteří nevědí, kde jsou hranice. Podobnost s konkrétními osobami je čistě náhodná.

Kalamita

5. srpna 2016 v 10:55 | Iva Kapčiarová
Když jsem se nastěhovala do bytu po svém bratrovi Michalovi, nechala jsem si předělat kuchyňskou linku, včetně dřezu.
Při problémech s vodou volám Jirku, spolužáka ze základky.
Přijel a varoval mě. Ivo, ty hadičky jsou tak na prasknutí. Vodu pokaždé zavři. Ukázal mi všechny tři kohoutky, na teplou a studenou vodu a do myčky. Ani jsem si do skříněk nenastěhovala nádobí, abych se ke kohoutkům snadno dostávala. Prosíla jsem Jirku, ať se v brzké době staví a vymění je. Jenže Jirka je rozlítaný, dělá tisíce věcí najednou a na hadičky zapomněl. Já zatím týdny zapínala a vypínala vodu a občas jsem zapomněla. Pak jsem se narychlo vracela a mučila mě představa kalamity.
Bratrova luxusní dřevěná podlaha podmáčená, zvlněná a časem i plesnivá...Můj krásný nábytek a matrace plavající...Celý barák zatopený. Já lomím rukama a jsem finančně zruinovaná.
Jeden večer se mi nechtělo vstát a vodu zavřít. Říkala jsem si, jestlipak bych slyšela ve spánku, kdyby hadičky praskly. Byl by to hukot? Spím výborně a vzbudí mě jen dítě a pes, když něco potřebují...jinak ať si hřmí a ať si někdo ječí nebo troubí pod okny....já spím. Ani nevím, jestli jsem nakonec vstala nebo jestli jsem kohoutky zavřela bez námahy během snění.
Druhý den si tak odpoledne usrkávám kávičku a najednou hukot. Asi by mě nevzbudil, kdybych spala, ale já naštěstí nespala. Šla jsem najisto. Během třiceti sekund jsem zavřela kohoutek a kalamita se nekonala. Utřela jsem obrovskou louži než stačila ublížit dřevěné podlaze. Jirka přijel ráno a instaloval hadičky, které pro mě měl nachystané v autě. Děkuju, Jirko.
Konečně jsem si nastěhovala hrnce tam, kam patří a nemusím se zatěžovat zavíráním a otevíráním kohoutků.
Hurá!

Gilmorova děvčata aneb Gilmorky.

3. srpna 2016 v 9:12 | Iva Kapčiarová

Můj oblíbený seriál a jediný, na který si dovoluju koukat, protože ho už celý znám. Nehrozí, že bych si kvůli němu překopávala život a musela každý díl za každou cenu stihnout. Moje o polovinu mladší sestra mi ho doporučila, když jsem byla těhotná a já ho celý zkoukla…… když jsem zrovna nespala (spala jsem asi dvacet hodin denně).
Lorelei, hlavní hrdinka, je svérázná, a žije se svou dcerou Rory v městečku plném bláznivých figurek, žijících pospolitě. Kdyby takové městečko existovalo, okamžitě se tam stěhuju, i kdyby bylo na Sibiři.
Lorelei je moje hrdinka, protože 1. neustále jí , nesportuje a zůstává štíhlá, 2. vypije hektolitry kafe, ale nestoupá jí krevní tlak 3. podařilo se jí vychovat dceru, která na ni není drzá, záleží jí na budoucnosti, čte, učí se, ale rozhodně není nudná.
( Ano, zcela jistě jsou obě vymyšlené postavy!)
Kdybych ze svých kluků vychovala dva slušné lidi, mohla jíst a pít kafe bez následků………..asi by mi to stačilo. Nepotřebuju vilu na pobřeží ani závratnou kariéru. Chci jen tohle!!!
Pro mě je ten seriál něco jako Večerníček, rozesměje mě a pohladí.
Mají se natáčet nové díly a já se na ně moc těším. Těším se, jak budou holky vypadat a kam je život postavil. Jen doufám, že zůstaly potrhlé a zajímavé, stejně jako jejich městečko Stars Hollow.