Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Chybí mi starý Tanvald

25. srpna 2016 v 9:41 | Iva Kapčiarová
Chybí mi ten starý Tanvald. Moje dětství.
Chybí mi tanvaldské postavičky. Chybí mi Pavel Procházka. Obrýlený mladík vybírající vratné lahve z popelnic. Byl svůj. (Vypadal jako Saša Vondra.) Kde je mu konec?
Chybí mi profesor Hájek. Učil mě už na základce cvičení z matematiky. Tajemství permutací, kombinací a variací nám odhalil již v páté třídě. Bavilo mě to. Na gymnáziu jsem od něj dostávala "pět vostrejch" pravítkem přes zadek celé čtyři roky. Nadával, že jsem pořád nemocná. Já se přitom otužovala, přesně dle jeho rad. Každé ráno studená sprcha. Nemohla jsem mu říct, že jsem nemocná proto, abych si mohla číst. Každé pololetí jsem se týden hodila marod a v posteli jsem podlehla čtenářským orgiím. Nikým a ničím nerušena jsem si každý den přečetla nějakou skvělou knížku nebo dvě. Nebo jsem snila. Sama doma. Úžasný!!! Abych "onemocněla", dělala jsem příšerné věci. Třeba jsem v zimě venčila psa spoře oděná, zahalená JEN kabátem… když padla tma, vklouzla jsem nahá do sněhových peřin. Jen mě to víc otužilo a pak jsem musela u lékaře improvizovat a sípat a strašlivé zdravotní potíže předstírat.
Hájek byl v dobrém slova smyslu "pošuk". Jakmile se na vzdálených vrcholcích objevily první náznaky sněhu, už hlásil, kolik kilometrů naběhal na běžkách. Koncem zimy to byla závratná čísla. V teplejším počasí kolem vás mohl profrčet na kole nebo se mihl "rychlochůzí".
Myslel rychle, počítal šíleně rychle, mluvil překotně.
Jednou přiběhl do třídy a bylo to hotové představení. Zavolal si na kobereček Martinu. Dal jí nějaký zapeklitý příklad. Stála u tabule a nevěděla, co s ním. Zvolal vítězně : "Aaaaaaha! Šxxxxxxá opisovala. Hádejte od koho!Ode mě!!! Martina s Dášou seděly v první lavici, krásy matematiky tenkrát ještě neobjevily, ale přežít musely….Tak Martina dostala nápad, že opíše Hájkovu písemkovou přípravu. Jenže…..Hájek byl kádr a většinu operací a výpočtů prováděl v hlavě (normální smrtelník něčeho takového nebyl schopen), místo deseti řádků se na jeho papíře modraly řádky dva, tři…
Průser, Martino!!!
(Promiň, Martino, ale když už jsem tě zmínila, jaké jsi byla číslo….odbočím od tématu a budu pokračovat…
Jednou byla Martina zkoušená z biologie, drsná profesorka Hoffmannová se trochu trápila nad jejím výkonem a když jí psala do žákovské knížky čtyřku, přelétla očima pečlivě naondulované vlasy a červenou mikinu s nápisem a poznamenala jízlivě :"To by Nina Ricci neměla radost…"
Martina nám vyprávěla, jak chodila za školu. Vzala si aktovku a vyšla z domu, jako že jde na vlak. Když rodiče odešli do práce, vrátila se domů a hrála si na schovávanou s dědečkem. Byl hluchý, tak zvládala kličkovat po domě tak, aby se nepotkali. Jenže jednou se stalo něco nepředvídatelného….maminka si doma něco zapomněla a vrátila se. Martina rychle skočila do skříně. Maminka potřebovala něco právě v této skříni. Hříšnice se zmohla jen na "Ahoj mami", s taškou v ruce. Já tuhle historku prostě miluju!!!! Promiň, Martino, musela jsem…)
Hájek jednou odhalil i mě. Občas jsem zapomínala udělat domácí úkoly, ten týden to bylo asi podruhé, tak jsem zalhala : "Promiňte, zapomněla jsem si doma sešit." "No tak si pro něj dojdi." Bydlela jsem pár set metrů od školy (stejných pár set metrů, které pro mého bratra byly velice často nepřekonatelné a raději šel místo do školy na houby). Čekala jsem zahanbená přede dveřmi třídy do konce hodiny a když učitel vyšel, přiznala jsem se. Do konce studia jsem byla za lhářku. Bylo mi to líto, lhala jsem zřídka. Měla jsem Hájka ráda. Zemřel dost mladý, už byl asi v důchodu, ale u člověka jeho formátu bych očekávala úmrtí těsně před stovkou, mezi devatenáctým a dvacátým klikem. Vlastně mi připadal nesmrtelný.
V Tanvaldě je po něm obrovská "díra".
Tanvald měl figurek spousty, ale o nich zase příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama