Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Kalamita

5. srpna 2016 v 10:55 | Iva Kapčiarová
Když jsem se nastěhovala do bytu po svém bratrovi Michalovi, nechala jsem si předělat kuchyňskou linku, včetně dřezu.
Při problémech s vodou volám Jirku, spolužáka ze základky.
Přijel a varoval mě. Ivo, ty hadičky jsou tak na prasknutí. Vodu pokaždé zavři. Ukázal mi všechny tři kohoutky, na teplou a studenou vodu a do myčky. Ani jsem si do skříněk nenastěhovala nádobí, abych se ke kohoutkům snadno dostávala. Prosíla jsem Jirku, ať se v brzké době staví a vymění je. Jenže Jirka je rozlítaný, dělá tisíce věcí najednou a na hadičky zapomněl. Já zatím týdny zapínala a vypínala vodu a občas jsem zapomněla. Pak jsem se narychlo vracela a mučila mě představa kalamity.
Bratrova luxusní dřevěná podlaha podmáčená, zvlněná a časem i plesnivá...Můj krásný nábytek a matrace plavající...Celý barák zatopený. Já lomím rukama a jsem finančně zruinovaná.
Jeden večer se mi nechtělo vstát a vodu zavřít. Říkala jsem si, jestlipak bych slyšela ve spánku, kdyby hadičky praskly. Byl by to hukot? Spím výborně a vzbudí mě jen dítě a pes, když něco potřebují...jinak ať si hřmí a ať si někdo ječí nebo troubí pod okny....já spím. Ani nevím, jestli jsem nakonec vstala nebo jestli jsem kohoutky zavřela bez námahy během snění.
Druhý den si tak odpoledne usrkávám kávičku a najednou hukot. Asi by mě nevzbudil, kdybych spala, ale já naštěstí nespala. Šla jsem najisto. Během třiceti sekund jsem zavřela kohoutek a kalamita se nekonala. Utřela jsem obrovskou louži než stačila ublížit dřevěné podlaze. Jirka přijel ráno a instaloval hadičky, které pro mě měl nachystané v autě. Děkuju, Jirko.
Konečně jsem si nastěhovala hrnce tam, kam patří a nemusím se zatěžovat zavíráním a otevíráním kohoutků.
Hurá!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama