Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Září 2016

Jak jsem v Praze konala dobro.

21. září 2016 v 22:36 | Iva Kapčiarová
Jak jsem v Praze "konala dobro".
Právě jsem nastoupila do nově otevřené veterinární nemocnice.
Zatím jsme byli na všechno sami, já a můj šéf, Zdenál .
Dostala jsem úkol - sehnat vysavač. Veškeré úklidové práce jsem vykonávala já, já jsem asi měla být ta, co výběru vysavače bude rozumět.
Zatím jsme neměli ani kde bydlet, Zdenál spal na karimatce v kumbálu velikosti asi 1.5x2.5m a já si na noc odnášela skládací postel na bíle vykachlíkovaný operační sál. Vařili jsme v kumbálu na dvouplotýnkovém vařiči nebo nám nějakou delikatesu přinesla maminka našeho druhého šéfa, který se v ordinaci odborně neangažoval a jeho maminka bydlela nedaleko.
Na nový vysavač jsme neměli, tenkrát žádný internet nebyl, po staru jsem koupila noviny s inzeráty a usedla k telefonu. Jeden inzerát mě oslovil svou cenou, typ vysavače XXX čísloYYY jsem samozřejmě neznala.
"Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jestli stále nabízíte vysavač za 400 Kč?"
Příjemný hlas mě ujistil, že ano. Měla jsem radost, jak jsem rychlá a šikovná.
Domluvila jsem si schůzku na další den. Po práci jsem sedla na metro a přejela přes celou Prahu. Našla jsem adresu, kde se měl nacházet ten technický zázrak, který mi ulehčí práci. Otevřel mi schlíplý starý mládenec v teplákách s vydojenými koleny. Za ním stála jeho maminka. Přísně si mě měřila. Když došlo k předvedení přístroje, nevěřila jsem svým očím. Jednalo se o předpotopní věc, starou snad několik desetiletí, bohužel neměla historickou ani žádnou jinou hodnotu. Snažila jsem se z koupi vykroutit :"No,víte, představovala jsem si něco…poněkud modernějšího." Starý mládenec se zatvářil smutně. Přejela jsem očima vybavení bytu a jeho plachý pohled. Nabídl snížení ceny na 300. I to byla nehoráznost. Slyšela jsem se, jak nepřirozeným hlasem oznamuji, že teda jo, za 350. To nemůže být pravda!!!
V ordinaci jsme vysavač vyzkoušeli a já se slzami smíchu převyprávěla svému šéfovi nákupní anabázi. Nezlobil se. "Ivo, samozřejmě sis ten vysavač koupila pro sebe. Můžeš poslouchat jeho hučení, až budeš nametat bordel na lopatku."
Udělala jsem ze sebe úplného idiota, ale mně to zase tak moc nevadilo. Přispěla jsem jednomu nešťastníkovi v nouzi ( nebo budižkničemu ? ) na cigarety. No a co? Mám za sebou i horší investice!

Jak jsem se učila lyžovat.

20. září 2016 v 18:38 | Iva Kapčiarová
Jak jsem se učila lyžovat.
Nikdy jsem nebyla právě talent na sporty. Ale dost jsem si věřila, když mi bylo asi šest. Dívala jsem se z okna na děti, jak na pidilyžičkách s patičkovým vázáním zápasí na miniaturním kopečku. Moc jim to nešlo.
To mně by to určitě šlo. Zkusila jsem to….a nešlo.... Už jsem pak nikdy na lyže nechtěla.
Mé rozhodnutí mi překazili na základní škole, na lyžařském výcviku v sedmé třídě. Pak znovu na gymnáziu, na zimním tělocviku a výcviku. Náš třídní učitel a tělocvikář, Zacpal, komentoval můj sjezd na běžkách Ivo, máš nohy jako od klavíru. Tak nevím, jestli to byla pochvala. Asi ne.
Pak jsem se ještě několikrát nechala přemluvit na dvaceti až třicetikilometrové běžkové túry po našich krásných Jizerských horách. Polovinu cesty jsem zmírala, pak jsem požila a po grogu jsem se vznášela až domů.
Tajně jsem toužila po sjezdovkách. Byla jsem děvče stydlivé a nechtěla jsem své klavírní nožky ukazovat i na svahu mezi všemi těmi přeborníky. Tak tenhle sport asi vynechám.
Jako matka jsem se ale chovala zodpovědně. Můj syn je horal a naučí se lyžovat brzy! Stepovala jsem v kvalitních protimrazových botách pod svahem a sledovala, jak lyžařský instruktor mučí mého malého pětiletého synka. Úspěšně. Dělal pokroky. Grog jsem si dát nemohla a čaj nepomáhal. Přestalo mě to bavit.
Zaplatila jsem si také instruktora, na Černé říčce. Na dětském kopečku jsem dělala "letadýlka", malé obloučky a nahoru jsem se držela provazové lanovky. Tyčila jsem se mezi těmi caparty a bylo mi to jedno.
Můj stud se odplavil, když jsem jako těhotná "musela" v každém křoví. Už se nevrátil. Od té doby neřeším, co si o mně kdo myslí a jak vypadám u toho či onoho. Žiju.
Bylo mi jedno, že nemám skvělou výbavu. I to, že jsem na sebe neupasovala lyžáky a lyžovala jsem s rozepnutýma. Smála jsem se, když jsem se vybourala a zůstal po mně obrovský kráter. (Snad se kvůli tomu nějaké dítě dodnes nepohřešuje.) Bez hůlek a s rozepnutýma botama se vstává těžko. Škoda, že to někdo nenatočil. Jistě to bylo k popukání. Ale pan instruktor mě chválil, prý je vidět, že jsem to již v mládí někdy dělala.
Ještě další rok jsem strávila na dětském svahu, pokročila jsem do Hrabětic. Tam je výhoda, že za jednu permanentku je svahů několik a jeden větší byl přijatelný i pro mě. Dostatečně široký a ne příliš prudký. Instruktora jsem nesehnala, tak tuto roli převzal můj syn. Komandoval mě a já dělala letadýlka, dřepy a podobné nesmysly. Moje technika se stejně asi moc nevylepšila. Nevadí.
Užívala jsem si sluníčko a mrazivý vzduch a tu krásu nahoru i dolů.
Jednou jsem se odvážila i na noční lyžování do Příchovic. Musela jsem přejíždět i na vedlější neudržovanou sjezdovku, jedna mi byla málo. V podstatě to nebyl sjezd, byly to velice pomalé přesuny z jednoho konce města do druhého a zase zpět. Se sklonem podobným, jako mají tkaničky od bot. (Už vím, proč se říká "šněrovat". Tento termín jistě vynalezl nějaký lyžař podobné kvality.) Je skoro zázrak, že jsem stihla sjet vícekrát než jednou, než zavřeli.
Před několika lety jsem se dost nehezky vybourala a zranila si rameno.
Ale stejně jsem na sebe pyšná. Tenhle sport si můžu odškrtnout. Zkusila jsem ho. Má lyžařská kariéra dočasně? skončila. Když se mi zahojilo rameno, vypověděla mi službu kolena.
Čekám, jestli se umoudří nebo ne. Zima je přede dveřmi. :)

Káva a jiné tragédie.

18. září 2016 v 15:13 | Iva Kapčiarová
Káva a jiné tragédie.
Představte si téměř hororovou situaci. Kávovar hlásí, že je nutné dosypat kávu. V mrazáku je půl kila zrnkové kávy, ale proboha! Na sáčku není gumička a čtyři! zrnka se vysypala do šuplíku. Jedním slovem tragédie.
Je několik možností, jak Váš partner zareaguje:
Láskyplně: Prosím, dej si příště záležet na tom, abys sáček hermeticky uzavřela. Možná Vás i pohladí.
Věcně nebo podrážděně /pozná se dle intonace/ : Hele, ten sáček není zadělanej a trochu kafe se vysypalo do mrazáku.
Reakce u nás : Jsem vyzvána, abych situaci okamžitě uvedla do pořádku. Jízlivě je komentována snaha o nápravu, jak se mi původní úspora pohybů nevyplatila. Navíc káva jistě ztratila aroma a chytila pach mrazáku. Ještě za hodinu si musím vyslechnout, jestli má na lednici izolepou přilepit návod, jak zacházet s kávou. Čas mezi incidentem a stupidní otázkou jsem strávila za zavřenými dveřmi pokoje, proto jsem možná přišla o další obvyklé a neměnné body:
1."Zeptej se Marcely, vyhledá ti na internetu, jak máš v takových případech postupovat."
Lehká kritika dalších mých přátel.
2. Hanobení celé naší rodiny do několikátého pokolení, naprosto nevadí, že souvislost s řešeným tématem neexistuje.
3. Je nutné zdůraznit, že u člověka s tak nízkou inteligencí, jako je ta moje, a s takovou rodinnou anamnézou, nelze očekávat nic jiného.
Možná mě chrání tlumivý účinek dveří, možná se jen projevuje naše napůl oddělené bydlení. Mé hloubání přeruší náhlý vpád staršího syna s výtkou, že hrnek je opět špinavý, protože dostatečně nekontroluju nádobí z myčky. Možná ho naopak záměrně špiním. Proto se opařil, když inkriminovaný kus nádobí uváděl do stavu, jenž je přijatelný pro tak čistotného člověka.

Po odjezdu protivné části rodiny do školy a do práce jsem zjistila, že při zkoušce, zda sušička funguje, bylo do přístroje vloženo čisté a špinavé prádlo dohromady.
Mám chuť napsat alespoň jízlivou sms, jestli je to nutný postup při testaci přístrojů. Vyhledat v dobových kronikách, jestli se náhodou jeho část rodiny v patnáctém století nedopustila nějakého zločinu. Kontaktovat policii a nechat si prolustrovat jeho kamarády a případně začít neustále připomínat, mají- li nějaké slabiny nebo naopak přednosti, které mě iritují.
Ale….nechám to být. Tohle mi pomohlo.
A dnes nebude na plotně pečené kuře s noky a listovým špenátem, ale při troše dobré vůle bude možné najít několik dní starý chléb v chlebníku a sýry, šunku a zeleninu v lednici.
2.7.2016

Miluju techniku.

12. září 2016 v 14:29 | Iva Kapčiarová
Miluju techniku.
To prohlášení je ironické. Technika je samozřejmě skvělá. Nicméně poslední dobou je problém najít opravdu kvalitní.
Moje teta měla pračku Zanussi dvacet let. Moje maminka měla pračku Tatramat asi dvanáct let, když se objevil nějaký problém, který neuměla vyřešit, poslala ji dál - její známý si ji opravil a fungovala dalších pět let.
Zdeněk koupil před patnácti lety spotřebiče ARDO, ledničku a pračku. Fungovaly deset let.
Od té doby se nám moc nedaří.
Zdeněk se před lety začal chovat trochu Hogo Fogo (snažil se najít na trhu něco, co vydrží). Koupil celkem drahý sklokeramický sporák s horkovzdušnou troubou Gorenje. Spodní šuplík na plechy není úplně dokonale symetricky umístěný, je tak trošku nakřivo. Ale perfektně peče, dobře se udržuje, stále je na chatě. Hned po záruce praskla pružina dveří, nejdou úplně dovřít. Gorenje už ne!
Sušička Electrolux sloužila výborně. Tři roky.
Set pračky a sušičky Siemens nás nadchl. Stojí na sobě, skvěle vypadají….sušička se porouchala ještě v záruce, je spravená a zatím funguje. Tento měsíc vyprší záruka. Jestli se porouchá znovu, bude to hodně k vzteku, pořizovací cena byla vysoká na to, aby po dvou letech letěla do šrotu.
Vestavěná trouba Bosch s padesáti programy, které nevyužívám, neboť mi stačí horkovzduch - upeču v něm výborný rostbíf i cokoli sladkého. Kuře je sice programem na kuře za hodinu, ale nechutná jako to v horkovzduchu za tři. Za mě cena/výkon katastrofa. Navíc mnohastránkový návod je něco, co absolutně nesnáším. Nepotřebuju troubu chytřejší než jsem já. Dnes jsem otírala displej a ten zmetek hlásí E011. Nefunguje. Šunkafleky mi musela zapéct babička.
Přišla mi návštěva a chtěla jsem ji uctít skvělým Cafe Latte. Máme předražený vestavěný kávovar Bosch. Již od začátku tento naprosto nový model vykazuje jisté abnormality, se kterými si servis neví rady. Občas ho nejde rozchodit vůbec, neustále hlásí Vylít odkapávací misku. V takových chvílích, poté, co misku umyju, desetkrát vytřu, vytřu i celý kávovar a hlásí pořád to samé……mám chuť vzít kladivo a ten posranej krám vymlátit (ano, probouzejí se ve mně agresivní sklony). Zvláště když mám ranní abstinenční příznaky nebo návštěvu. Nakonec piju ohavné rozpustné kafe a ten přístroj si tam nečinně "sedí" a určitě se mi vysmívá!!! Je stále v záruce a bylo nám doporučeno reklamovat, až se vychytají všechny mouchy z terénu. Po pár hodinách se většinou umoudří, přestanu se na něj zlobit, začnu mu důvěřovat a pak, když to nečekám, mě zase zradí. Hajzl.
Vysavače ani nekomentuju. Jeden levný můj bratr zničil hned první týden, když vysál stavební prach. Dva drahé bezsáčkové, Electrolux…První jsem milovala, ovšem vydržel pět let. Ten druhý, jeho mladší bratříček, je konstrukční zmetek, jeho výrobce asi moc nepřemýšlel, netušil, že ho bude někdo používat a proto by to mělo být pohodlné… ani jeho výkon není nic moc. Electrolux už nebrat.
Tak co mám dělat? Potřebuju si dovybavit svou druhou domácnost.
Když jsem se zařizovala sama poprvé, snažila jsem se ušetřit. Moje pračka se sušičkou Candy se pokazila během záruky, sušící část. Vrátili mi peníze, tak jsem se nezlobila. Lednice v akci Indesit byla šmejd hned od začátku. Fólie přichycená ve spáře nešla odstranit úplně, brzy se tam objevila rez. Těsnící guma taky k ničemu. Ale zatím chladí i mrazí. Jen vypadá hnusně. Je ve vyhnanství na chatě.
Ve svém bytě mám teď ledničku Electrolux, asi jedenáct let starou, po mamince a bratrovi. Ale ta se se mnou loučí, tuhle vyteklo trochu vody. Mléko mám občas mražené, vajíčka zmrzlá na kost....až se rozloučí navždy, naštěstí můžu povolat do služby již zavržený Indesit. Po bratrovi mám i keramický sporák Mora. Jeho trouba ale vše spálí. (Nebo je to mnou?) Možná nefunguje termostat…tam prostě nepeču, jinak to skončí komplet v popelnici. Potřebuju troubu, pračku, vysavač.
Tak co mám dělat? Miele si dovolit nemůžu.
Mám Volkswagen Multivan. Trošku postarší, ale hezký. Červený. Předchozí majitel ho hýčkal. Já v něm přes tři roky vozím děti a psa. Můj otec jednou popsal mé předešlé auto jako "Yettinec". Tak tohle má k yettinci ještě daleko, ale všechny chlupy zapíchané v čalounění už vysát nelze. Drobečky a papírky od bonbónů zametám pravidelně. Pomalu začínají odpadávat různé krytky a těsnění. Taková Potěmkinova vesnice. Nefunguje mi ovládání okýnek. Jen někdy. Po dešti třeba hodinu poslouchá a pak se zase ani nehne (jak bych uvítala kličky, staré, dobré, jednoduché....). Klimatizaci nesnáším….a tuhle jsem zjistila, že už také vypověděla službu. Když je vedro, všichni uvnitř téměř umíráme nebo tolerujeme imitaci startu letadla (otevřená zadní okna). Občas se ozývají páté dveře. Vypadá to, že jsou otevřené, rozsvítí se kontrolka a rozječí se alarm. Z toho šílím. Musím zastavit a otevřít je a zavřít, někdy se to samo "spraví".
Občas svištím do kopce a najednou……z úúúúúúúúúúúúúúúúúú je u u u u u. Plyn mám u podlahy a jedu stěží dvacet třicet. Musím zastavit a znovu nastartovat. Pak jede zase dobře.
Dnes odjel můj miláček červený do servisu. Můj opravář je ve vězení, tak pozná jiného. Snad mi přijede aspoň trochu polepšený. Myslím auto.( Opravář to má asi na hodně dlouho, na něj už spoléhat nemohu. Jestli se tam polepší, nevím. )
Až se rozsype úplně, další auto nechci. Nejsem dost bohatá ani znalá, umím posoudit jen jestli se mi auto líbí.
Asi si koupím koloběžku, valchu, kamna na dřevo, mlíko strčím za okno nebo za dveře. Smetáček a lopatku mám. S technikou končím!

Paní Věra Anderová

12. září 2016 v 12:19 | Iva Kapčiarová
Paní Věra Anderová.
Bydlela kousek od našeho domu a moje první setkání s ní bylo jen letmé, v roli Mikuláše nesla malou křehkou holčičku, Anděla.
Učila na základní škole a měla pověst přísné metrnice, mě neučila. Na hodině ruštiny jsem se s ní setkala až na gymnáziu. Bála jsem se jí, pověst je pověst… a pár týdnů jsem byla vystrašená holka, která měla obavy, že může mít špatné známky a zklamat rodiče.
První hodina proběhla ale příjemně. Nějak jsem tu metrnici neviděla. Druhou hodinu jsem ji začala mít ráda. Dokonce jsem si poctivě dělala úkoly, zčásti proto, že měla autoritu a zčásti, že jsem ji chtěla potěšit. V hodinách jsem se naučila nejen milovat jazyk, který jsem milovat nechtěla, i s jeho krásnou literaturou, ale do paměti se mi vryly věty, které mě provázejí celý život: Úroveň společnosti se pozná podle toho, jak se chová ke slabým jedincům. Vlastnosti, které nejvíc nesnášíme na svých rodičích, pravděpodobně máme také.
Anderka, jak jsme jí říkali, si s námi povídala o spoustě věcí.
Celé čtyři roky jsem se těšila, že po maturitě za ní půjdu, dám jí kytku a poděkuju jí za všechno, co pro mě udělala, za to, jak mě obohacovala. Řeknu jí, že ji mám ráda jako člověka a že je skvělá učitelka.
Zbývala ta maturita. Z ruštiny byla povinná. Z písemky jsem měla jedničku, i když jsem se trochu moc rozepsala a místo čtyř stránek jsem jich vyplodila šest. Ano, šest stránek, o dvě stránky větší potenciál milionů chyb. Měla jsem radost, protože ona měla radost. Ústní maturita se příliš nevydařila, naučila jsem se osmadvacet otázek a vytáhla si devětadvacátou, navíc jsem na sovětskou literaturu chyběla. Nemohla jsem si vylosovat klasickou ruskou literaturu? Tu jsem měla v malíku. Naštěstí jsem znala Bulata Okudžavu, dělala jsem z něj referát. Profesorka Anderová asi měla pocit, že si zasloužím jedničku i tak…záchranná lana jsem asi chytala dobře…. z ruštiny jsem každopádně uměla otázek nejvíc ( o ostatních předmětech bych raději pomlčela, svatý týden byl určitě minimálně o dva dny kratší než jiné týdny a já prostě všechno nestihla!!!)
Po té neslavné zkoušce jsem za ní šla, ale vůbec si nepamatuju, jak to probíhalo.
Pamatuju si ale, že od té doby je součástí mého života. Vídáme se a stíháme se spolu brečet i smát, někdy obojí najednou.
Když něco potřebuju, vždycky mi pomůže. Je prostě taková. Zvládá miliony činností, všechny dobře, a k tomu pomáhá mnoha lidem okolo.
Byla za mnou v porodnici. Pomáhala mi s malým nedonošeným klukem, přijela ráno, když mohla, abych nemusela toho drobečka brát do mrazu- vozila jsem staršího syna do školy. Nežádala jsem ji, ale ona to pro mě a mého syna dělala. Ne jednou, hodněkrát. Kolikrát hlídala mého malého Fredíka od té doby? Hodněkrát. Když jsem napsala, že mi byla v novém bytě zima, přinesla mi péřovou deku a polštář, k tomu flanelové povlečení. (Je mi teplo, jen si na své nové naducané mazlíky pomyslím…)
Mohla bych pokračovat.
Paní Anderová je jedním z nejdůležitějších a nejmilejších lidí, které jsem potkala. Ne proto, že mi pomáhá, ačkoliv jí za to jsem vděčná. Ale hlavně proto, že funguje třicet let jako můj vzor. Vážím si jí a mám ji ráda. Dávno už není jen moje učitelka.
P.S. Mrzí mě jen jedna věc, že mě tahle Paní učitelka nezasvětila i do krás dějepisu…mohla jsem teď své syny oslňovat historickými souvislostmi….místo toho jsem prakticky….historicky negramotná.

Obstarožní matky

7. září 2016 v 17:09 | Iva Kapčiarová
Obstarožní matky.
Můj příběh.
Kolem čtyřicítky jsem začala mnohem více zvažovat narážky mé kamarádky, že to přeci synovi neudělám, aby zůstal jedináčkem. Mnoho let vyhrával zdravý rozum a pocit zodpovědnosti, partnerský vztah není ideální, už jsme se od sebe dokonce odstěhovali a jen se navštěvujeme, nadání k výchově dětí evidentně nemáme ani jeden… Najednou ale zvítězily hormony. Já to druhé dítě chtěla. Moc jsem ho chtěla. Svěřila jsem se jiné kamarádce, Ivě, a ta, sama matka tří kluků, mi na větu "Už mám nejvyšší čas" odpověděla nemilosrdně "Holčičko, ten jsi měla tak před dvěma lety. Už to nezvládneš. Nedělej to."
Můj partnerský vztah se náhle vzkřísil, oba jsme najednou strašně chtěli druhé dítě. Tušila jsem, že to je takový epileptický záchvat, poslední záchvěv vztahu před smrtí, ale bylo mi to jedno.
Zašla jsem ke svým gynekoložkám, matce a dceři, na poradu. Dcera mi počít nedoporučovala, vzhledem k užívání Warfarinu, věku…. kombinace příšerná, navíc se po nízkomolekulárním heparinu, který si budu píchat místo Warfarinu celé těhotenství do břicha, osypávám… Odvětila jsem, že dítě stejně chci. Pokrčila rameny. Za pár týdnů jsem byla na konferenci gynekologů a zeptala jsem se na názor své oblíbenkyně. (Ten den mi moje kamarádka Iva, která vidí víc než ostatní , podle očí diagnostikovala, že něco ve mně už klíčí….Smála jsem se a nevěřila.) I moje oblíbená doktorka byla drsná: "Pro nás jste vyřízený případ. Jedno dítě máte, do dalšího se nepouštějte. Jasná adeptka na sterilizaci. Ale….možná je už pozdě Vám tohle říkat. Průserářko." Koupila jsem si test a byl opravdu pozitivní. Ty dvě holky jsou skoro "čarodějnice", poznaly to dřív než já a jen tak "od oka."
Brzy jsem navštívila svou gynekoložku, tentokrát matku. Byla milá a stála při mně. No co mohla dělat?
Malý Alfred si tam už spokojeně rostl. Poslala mě na několik vyšetření, v určitém týdnu odběr krve na Karláku v Praze a ultrazvuk u Apolináře za 21 dní. Tak nějak. Příšerně jsem se bála. Všechno v pořádku!!! Hurá. O pár měsíců a prohlídek později se mé lékařce nezdály mozkové komory, vypadaly asymetricky. Paní doktorka byla natolik úžasná, že mi domluvila ultrazvuk u kolegyně v nemocnici hned na druhý den, i když to byla sobota. Ač jsem si slíbila, že na internet ani nepomyslím, vrhla jsem se k počítači a pak jsem až do rána plakala. Věděla jsem, že ať se bude dít cokoliv, dítě zůstane, kde je. Nemůžu se ho "zbavit" jen proto, že by nebylo takové, jaké jsem si přála. Cítím jeho pohyby, mám ho ráda, je to živý tvor. (Tohle byl můj názor a nechci se pouštět do debat o tom, co je větší sobectví, nechci nikoho odsuzovat za jiné rozhodnutí, v tomhle je každý sám a je to boj, těžký boj a nikdo není vítěz.) Já žádné zásadní rozhodnutí naštěstí dělat nemusela, tenhle sofistikovaný ultrazvuk ukázal úplně zdravé miminko.
V osmém měsíci si tak zvesela jdu na echo a najednou panika. Paní doktorka, dcera, mě poslala do nemocnice, ať se na to podívají. Tepová frekvence mého chlapečka byla nízká. Hodně nízká.
Byla už docela zima, listopad v plném proudu, já v autě dva psy, z toho jednoho senilního kardiaka. V nemocnici si mě nechali. Zmobilizovala jsem tetu, aby vyzvedla dítě ze školy a psy v autě. Zavolala jsem Zdeňkovi. Byl otrávený. Má starosti navíc a já si budu válet šunky v nemocnici, zatímco na jeho bedrech bude péče o naše společné svěřence. Dvakrát tolik práce!
Já si "užívala" na lůžku…Několikrát denně mi změřili tepovou frekvenci dítěte a jinak se nic nedělo. Připadalo mi to asi tak efektivní jako hlídání dvouletého dítěte tak, že ho vypustíte na ulici mezi auta a dvakrát do hodiny mrknete z okna, jestli je v pořádku. To moje někdy bylo a někdy ne. Po pár dnech už jsem na lékaře tlačila, ať kluka vyndají. Dle nějakých měření má 3 kila, dokončený osmý měsíc….Prosíííííím! Naplánovali císařský řez za několik dní, ale za půl hodiny jsem už byla na sále. Ani jsem nestačila informovat Zdeňka, byl nedostupný a na služební cestě. (Zvládnu to i bez něj, stejně mi minule moc nepomohl, četl si Betty Mc Donaldovou, sprdnul mě, že jsem nebyla milá na sestřičky, když jsem poznamenala, že psa na kapačkách kontroluju častěji než ony rodičku….byl Štědrý den a zdáli jsem slyšela cinkání kávových hrníčků, ochutnávku cukroví a smích…nikdo se neukázal třičtvrtě hodiny…partner mi nepomohl v ničem, jen se mě, když už bylo po všem, plaše zeptal, jestli jsem "ho" viděla, vypadá prý jako Conehead….ano, byl šestnáct hodin natlačený v porodních cestách, určitá podobnost s "šišouny" tu byla.)
Nestihla jsem se vůbec bát. Profíci v jablonecké nemocnici operaci sfoukli za chvilku. Anesteziolog si mě pamatoval z gymnázia (má asi hodně fantazie, když si mě dokázal spojit s tou holkou, kterou jsem byla kdysi….nebo má paměť na jména..), byl moc milý a vyblejsknul mě s ječícím miminkem právě vytaženým a poslal mi pak fotku. Alfred měl 2,60 a neměl zadek, jen kostnaté cosi a hubené hůlky místo nožiček. Nikdy jsem nic tak malého neviděla.( Můj první syn vážil 3,90 a i tak mi připadal jako miniaturní veverka. )
Každopádně Alfred vypadal zdravě. Jestli bude mít poškozený mozek z nedostatku kyslíku, se dozvím až za pár měsíců. Bylo to napínavé. Dva měsíce kamenná maska, žádný úsměv. Pak zase několik měsíců jen usmívání, žádný pohyb. Následovalo období neustálého pohybu, neustálého mluvení a rafinovaných pokusů o sebevraždu a vraždu mého duševního zdraví. To trvá dodnes.
Je to zdravý kluk. Jeho mozek nedostatkem kyslíku jistě netrpěl. Asi se jen v břiše nudil a tak si jen tak hrál….s pupeční šňůrou. Možná ho bavilo, jak se všichni kolem smekají a děsí.
Příběh mé kamarádky.
Stejné kamarádky, která mě tlačila do dalšího těhotenství. Sama měla už dvě děti. Dost odrostlé, na druhém stupni ve škole. Jednoho dne hlídali s manželem ročního synovce a mlčky se na sebe podívali. Cítili to stejně. Už by tohle nechtěli. Mají svůj klid. Někdy v té době se zárodek jejich třetího potomka snažil najít v děloze příhodné místečko k nidaci. Jeho rodiče mají smůlu, klid nebude! Moje kamarádka chodí ke stejné lékařce jako já. Také už léta polyká denně hrsti prášků, které jistě neprospívají buněčným shlukům potomků, ani těm, co už vypadají jako děti. Naše doktorka zůstala nad věcí :"Dítě vydrží hodně." I další odborní lékaři to potvrdili. Všichni byli milí. A tak je z jedné malé "nehody", skvělý mladý muž, Vojta.
Příběh další kamarádky.
Lékařka ji vyděsila tím, že má nádor. Samé strašlivé vyhlídky. Z nádoru se vyklubalo miminko. Radost netrvala dlouho. Vzhledem k věku byla matka odeslána do genetického zařízení. Lékařka, specialistka, se zřejmě minula povoláním. Nechovala se mile, ba ani profesionálně. Už ve dveřích se zeptala :"Kolik Vám je, že si myslíte, že můžete mít zdravé dítě?" Na ultrazvuku našla hned několik závažných vývojových poruch a doporučila zvážit potrat. Bez dovolení provedla nečekaně odběr plodové vody. Další vyšetření nic z jejích "nálezů" nepotvrdila.
Ta paní měla pracovat na pitevně, tam už pacientům nemůže nijak ublížit. Ani fyzicky, ani psychicky.
Asi neví, co prožívá matka napumpovaná těhotenskými hormony. Neví, že tohle je nejzranitelnější období. Neví, že dítě je pro většinu žen to nejcitlivější téma v životě. Je jedno, jestli bylo počato záměrně nebo náhodou.
Jsem vděčná, že jsem nemusela prožívat tohle. Jsem ráda, že jsem se tomu věhlasnému zařízení vyhnula a tuhle specialistku jsem nepotkala.
Závěr: Jsme tři matky, co porodily pár let po čtyříctce, máme všechny zdravé kluky. Naše vrstevnice budou s hůlkami posedávat v cukrárnách a my budeme běhat po třídních schůzkách. Lidé se po nás budou otáčet, až nás naši potomci osloví "mami". Na pubertu svých dětí nebudeme mít sílu. Budeme nosit pletené čepice a dělat synkům ostudu. Možná si už ani nebudeme pamatovat jejich jména. Ale nám je to jedno. Stojí to za to. 