Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Jak jsem se učila lyžovat.

20. září 2016 v 18:38 | Iva Kapčiarová
Jak jsem se učila lyžovat.
Nikdy jsem nebyla právě talent na sporty. Ale dost jsem si věřila, když mi bylo asi šest. Dívala jsem se z okna na děti, jak na pidilyžičkách s patičkovým vázáním zápasí na miniaturním kopečku. Moc jim to nešlo.
To mně by to určitě šlo. Zkusila jsem to….a nešlo.... Už jsem pak nikdy na lyže nechtěla.
Mé rozhodnutí mi překazili na základní škole, na lyžařském výcviku v sedmé třídě. Pak znovu na gymnáziu, na zimním tělocviku a výcviku. Náš třídní učitel a tělocvikář, Zacpal, komentoval můj sjezd na běžkách Ivo, máš nohy jako od klavíru. Tak nevím, jestli to byla pochvala. Asi ne.
Pak jsem se ještě několikrát nechala přemluvit na dvaceti až třicetikilometrové běžkové túry po našich krásných Jizerských horách. Polovinu cesty jsem zmírala, pak jsem požila a po grogu jsem se vznášela až domů.
Tajně jsem toužila po sjezdovkách. Byla jsem děvče stydlivé a nechtěla jsem své klavírní nožky ukazovat i na svahu mezi všemi těmi přeborníky. Tak tenhle sport asi vynechám.
Jako matka jsem se ale chovala zodpovědně. Můj syn je horal a naučí se lyžovat brzy! Stepovala jsem v kvalitních protimrazových botách pod svahem a sledovala, jak lyžařský instruktor mučí mého malého pětiletého synka. Úspěšně. Dělal pokroky. Grog jsem si dát nemohla a čaj nepomáhal. Přestalo mě to bavit.
Zaplatila jsem si také instruktora, na Černé říčce. Na dětském kopečku jsem dělala "letadýlka", malé obloučky a nahoru jsem se držela provazové lanovky. Tyčila jsem se mezi těmi caparty a bylo mi to jedno.
Můj stud se odplavil, když jsem jako těhotná "musela" v každém křoví. Už se nevrátil. Od té doby neřeším, co si o mně kdo myslí a jak vypadám u toho či onoho. Žiju.
Bylo mi jedno, že nemám skvělou výbavu. I to, že jsem na sebe neupasovala lyžáky a lyžovala jsem s rozepnutýma. Smála jsem se, když jsem se vybourala a zůstal po mně obrovský kráter. (Snad se kvůli tomu nějaké dítě dodnes nepohřešuje.) Bez hůlek a s rozepnutýma botama se vstává těžko. Škoda, že to někdo nenatočil. Jistě to bylo k popukání. Ale pan instruktor mě chválil, prý je vidět, že jsem to již v mládí někdy dělala.
Ještě další rok jsem strávila na dětském svahu, pokročila jsem do Hrabětic. Tam je výhoda, že za jednu permanentku je svahů několik a jeden větší byl přijatelný i pro mě. Dostatečně široký a ne příliš prudký. Instruktora jsem nesehnala, tak tuto roli převzal můj syn. Komandoval mě a já dělala letadýlka, dřepy a podobné nesmysly. Moje technika se stejně asi moc nevylepšila. Nevadí.
Užívala jsem si sluníčko a mrazivý vzduch a tu krásu nahoru i dolů.
Jednou jsem se odvážila i na noční lyžování do Příchovic. Musela jsem přejíždět i na vedlější neudržovanou sjezdovku, jedna mi byla málo. V podstatě to nebyl sjezd, byly to velice pomalé přesuny z jednoho konce města do druhého a zase zpět. Se sklonem podobným, jako mají tkaničky od bot. (Už vím, proč se říká "šněrovat". Tento termín jistě vynalezl nějaký lyžař podobné kvality.) Je skoro zázrak, že jsem stihla sjet vícekrát než jednou, než zavřeli.
Před několika lety jsem se dost nehezky vybourala a zranila si rameno.
Ale stejně jsem na sebe pyšná. Tenhle sport si můžu odškrtnout. Zkusila jsem ho. Má lyžařská kariéra dočasně? skončila. Když se mi zahojilo rameno, vypověděla mi službu kolena.
Čekám, jestli se umoudří nebo ne. Zima je přede dveřmi. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama