Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Obstarožní matky

7. září 2016 v 17:09 | Iva Kapčiarová
Obstarožní matky.
Můj příběh.
Kolem čtyřicítky jsem začala mnohem více zvažovat narážky mé kamarádky, že to přeci synovi neudělám, aby zůstal jedináčkem. Mnoho let vyhrával zdravý rozum a pocit zodpovědnosti, partnerský vztah není ideální, už jsme se od sebe dokonce odstěhovali a jen se navštěvujeme, nadání k výchově dětí evidentně nemáme ani jeden… Najednou ale zvítězily hormony. Já to druhé dítě chtěla. Moc jsem ho chtěla. Svěřila jsem se jiné kamarádce, Ivě, a ta, sama matka tří kluků, mi na větu "Už mám nejvyšší čas" odpověděla nemilosrdně "Holčičko, ten jsi měla tak před dvěma lety. Už to nezvládneš. Nedělej to."
Můj partnerský vztah se náhle vzkřísil, oba jsme najednou strašně chtěli druhé dítě. Tušila jsem, že to je takový epileptický záchvat, poslední záchvěv vztahu před smrtí, ale bylo mi to jedno.
Zašla jsem ke svým gynekoložkám, matce a dceři, na poradu. Dcera mi počít nedoporučovala, vzhledem k užívání Warfarinu, věku…. kombinace příšerná, navíc se po nízkomolekulárním heparinu, který si budu píchat místo Warfarinu celé těhotenství do břicha, osypávám… Odvětila jsem, že dítě stejně chci. Pokrčila rameny. Za pár týdnů jsem byla na konferenci gynekologů a zeptala jsem se na názor své oblíbenkyně. (Ten den mi moje kamarádka Iva, která vidí víc než ostatní , podle očí diagnostikovala, že něco ve mně už klíčí….Smála jsem se a nevěřila.) I moje oblíbená doktorka byla drsná: "Pro nás jste vyřízený případ. Jedno dítě máte, do dalšího se nepouštějte. Jasná adeptka na sterilizaci. Ale….možná je už pozdě Vám tohle říkat. Průserářko." Koupila jsem si test a byl opravdu pozitivní. Ty dvě holky jsou skoro "čarodějnice", poznaly to dřív než já a jen tak "od oka."
Brzy jsem navštívila svou gynekoložku, tentokrát matku. Byla milá a stála při mně. No co mohla dělat?
Malý Alfred si tam už spokojeně rostl. Poslala mě na několik vyšetření, v určitém týdnu odběr krve na Karláku v Praze a ultrazvuk u Apolináře za 21 dní. Tak nějak. Příšerně jsem se bála. Všechno v pořádku!!! Hurá. O pár měsíců a prohlídek později se mé lékařce nezdály mozkové komory, vypadaly asymetricky. Paní doktorka byla natolik úžasná, že mi domluvila ultrazvuk u kolegyně v nemocnici hned na druhý den, i když to byla sobota. Ač jsem si slíbila, že na internet ani nepomyslím, vrhla jsem se k počítači a pak jsem až do rána plakala. Věděla jsem, že ať se bude dít cokoliv, dítě zůstane, kde je. Nemůžu se ho "zbavit" jen proto, že by nebylo takové, jaké jsem si přála. Cítím jeho pohyby, mám ho ráda, je to živý tvor. (Tohle byl můj názor a nechci se pouštět do debat o tom, co je větší sobectví, nechci nikoho odsuzovat za jiné rozhodnutí, v tomhle je každý sám a je to boj, těžký boj a nikdo není vítěz.) Já žádné zásadní rozhodnutí naštěstí dělat nemusela, tenhle sofistikovaný ultrazvuk ukázal úplně zdravé miminko.
V osmém měsíci si tak zvesela jdu na echo a najednou panika. Paní doktorka, dcera, mě poslala do nemocnice, ať se na to podívají. Tepová frekvence mého chlapečka byla nízká. Hodně nízká.
Byla už docela zima, listopad v plném proudu, já v autě dva psy, z toho jednoho senilního kardiaka. V nemocnici si mě nechali. Zmobilizovala jsem tetu, aby vyzvedla dítě ze školy a psy v autě. Zavolala jsem Zdeňkovi. Byl otrávený. Má starosti navíc a já si budu válet šunky v nemocnici, zatímco na jeho bedrech bude péče o naše společné svěřence. Dvakrát tolik práce!
Já si "užívala" na lůžku…Několikrát denně mi změřili tepovou frekvenci dítěte a jinak se nic nedělo. Připadalo mi to asi tak efektivní jako hlídání dvouletého dítěte tak, že ho vypustíte na ulici mezi auta a dvakrát do hodiny mrknete z okna, jestli je v pořádku. To moje někdy bylo a někdy ne. Po pár dnech už jsem na lékaře tlačila, ať kluka vyndají. Dle nějakých měření má 3 kila, dokončený osmý měsíc….Prosíííííím! Naplánovali císařský řez za několik dní, ale za půl hodiny jsem už byla na sále. Ani jsem nestačila informovat Zdeňka, byl nedostupný a na služební cestě. (Zvládnu to i bez něj, stejně mi minule moc nepomohl, četl si Betty Mc Donaldovou, sprdnul mě, že jsem nebyla milá na sestřičky, když jsem poznamenala, že psa na kapačkách kontroluju častěji než ony rodičku….byl Štědrý den a zdáli jsem slyšela cinkání kávových hrníčků, ochutnávku cukroví a smích…nikdo se neukázal třičtvrtě hodiny…partner mi nepomohl v ničem, jen se mě, když už bylo po všem, plaše zeptal, jestli jsem "ho" viděla, vypadá prý jako Conehead….ano, byl šestnáct hodin natlačený v porodních cestách, určitá podobnost s "šišouny" tu byla.)
Nestihla jsem se vůbec bát. Profíci v jablonecké nemocnici operaci sfoukli za chvilku. Anesteziolog si mě pamatoval z gymnázia (má asi hodně fantazie, když si mě dokázal spojit s tou holkou, kterou jsem byla kdysi….nebo má paměť na jména..), byl moc milý a vyblejsknul mě s ječícím miminkem právě vytaženým a poslal mi pak fotku. Alfred měl 2,60 a neměl zadek, jen kostnaté cosi a hubené hůlky místo nožiček. Nikdy jsem nic tak malého neviděla.( Můj první syn vážil 3,90 a i tak mi připadal jako miniaturní veverka. )
Každopádně Alfred vypadal zdravě. Jestli bude mít poškozený mozek z nedostatku kyslíku, se dozvím až za pár měsíců. Bylo to napínavé. Dva měsíce kamenná maska, žádný úsměv. Pak zase několik měsíců jen usmívání, žádný pohyb. Následovalo období neustálého pohybu, neustálého mluvení a rafinovaných pokusů o sebevraždu a vraždu mého duševního zdraví. To trvá dodnes.
Je to zdravý kluk. Jeho mozek nedostatkem kyslíku jistě netrpěl. Asi se jen v břiše nudil a tak si jen tak hrál….s pupeční šňůrou. Možná ho bavilo, jak se všichni kolem smekají a děsí.
Příběh mé kamarádky.
Stejné kamarádky, která mě tlačila do dalšího těhotenství. Sama měla už dvě děti. Dost odrostlé, na druhém stupni ve škole. Jednoho dne hlídali s manželem ročního synovce a mlčky se na sebe podívali. Cítili to stejně. Už by tohle nechtěli. Mají svůj klid. Někdy v té době se zárodek jejich třetího potomka snažil najít v děloze příhodné místečko k nidaci. Jeho rodiče mají smůlu, klid nebude! Moje kamarádka chodí ke stejné lékařce jako já. Také už léta polyká denně hrsti prášků, které jistě neprospívají buněčným shlukům potomků, ani těm, co už vypadají jako děti. Naše doktorka zůstala nad věcí :"Dítě vydrží hodně." I další odborní lékaři to potvrdili. Všichni byli milí. A tak je z jedné malé "nehody", skvělý mladý muž, Vojta.
Příběh další kamarádky.
Lékařka ji vyděsila tím, že má nádor. Samé strašlivé vyhlídky. Z nádoru se vyklubalo miminko. Radost netrvala dlouho. Vzhledem k věku byla matka odeslána do genetického zařízení. Lékařka, specialistka, se zřejmě minula povoláním. Nechovala se mile, ba ani profesionálně. Už ve dveřích se zeptala :"Kolik Vám je, že si myslíte, že můžete mít zdravé dítě?" Na ultrazvuku našla hned několik závažných vývojových poruch a doporučila zvážit potrat. Bez dovolení provedla nečekaně odběr plodové vody. Další vyšetření nic z jejích "nálezů" nepotvrdila.
Ta paní měla pracovat na pitevně, tam už pacientům nemůže nijak ublížit. Ani fyzicky, ani psychicky.
Asi neví, co prožívá matka napumpovaná těhotenskými hormony. Neví, že tohle je nejzranitelnější období. Neví, že dítě je pro většinu žen to nejcitlivější téma v životě. Je jedno, jestli bylo počato záměrně nebo náhodou.
Jsem vděčná, že jsem nemusela prožívat tohle. Jsem ráda, že jsem se tomu věhlasnému zařízení vyhnula a tuhle specialistku jsem nepotkala.
Závěr: Jsme tři matky, co porodily pár let po čtyříctce, máme všechny zdravé kluky. Naše vrstevnice budou s hůlkami posedávat v cukrárnách a my budeme běhat po třídních schůzkách. Lidé se po nás budou otáčet, až nás naši potomci osloví "mami". Na pubertu svých dětí nebudeme mít sílu. Budeme nosit pletené čepice a dělat synkům ostudu. Možná si už ani nebudeme pamatovat jejich jména. Ale nám je to jedno. Stojí to za to. 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama