Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Paní Věra Anderová

12. září 2016 v 12:19 | Iva Kapčiarová
Paní Věra Anderová.
Bydlela kousek od našeho domu a moje první setkání s ní bylo jen letmé, v roli Mikuláše nesla malou křehkou holčičku, Anděla.
Učila na základní škole a měla pověst přísné metrnice, mě neučila. Na hodině ruštiny jsem se s ní setkala až na gymnáziu. Bála jsem se jí, pověst je pověst… a pár týdnů jsem byla vystrašená holka, která měla obavy, že může mít špatné známky a zklamat rodiče.
První hodina proběhla ale příjemně. Nějak jsem tu metrnici neviděla. Druhou hodinu jsem ji začala mít ráda. Dokonce jsem si poctivě dělala úkoly, zčásti proto, že měla autoritu a zčásti, že jsem ji chtěla potěšit. V hodinách jsem se naučila nejen milovat jazyk, který jsem milovat nechtěla, i s jeho krásnou literaturou, ale do paměti se mi vryly věty, které mě provázejí celý život: Úroveň společnosti se pozná podle toho, jak se chová ke slabým jedincům. Vlastnosti, které nejvíc nesnášíme na svých rodičích, pravděpodobně máme také.
Anderka, jak jsme jí říkali, si s námi povídala o spoustě věcí.
Celé čtyři roky jsem se těšila, že po maturitě za ní půjdu, dám jí kytku a poděkuju jí za všechno, co pro mě udělala, za to, jak mě obohacovala. Řeknu jí, že ji mám ráda jako člověka a že je skvělá učitelka.
Zbývala ta maturita. Z ruštiny byla povinná. Z písemky jsem měla jedničku, i když jsem se trochu moc rozepsala a místo čtyř stránek jsem jich vyplodila šest. Ano, šest stránek, o dvě stránky větší potenciál milionů chyb. Měla jsem radost, protože ona měla radost. Ústní maturita se příliš nevydařila, naučila jsem se osmadvacet otázek a vytáhla si devětadvacátou, navíc jsem na sovětskou literaturu chyběla. Nemohla jsem si vylosovat klasickou ruskou literaturu? Tu jsem měla v malíku. Naštěstí jsem znala Bulata Okudžavu, dělala jsem z něj referát. Profesorka Anderová asi měla pocit, že si zasloužím jedničku i tak…záchranná lana jsem asi chytala dobře…. z ruštiny jsem každopádně uměla otázek nejvíc ( o ostatních předmětech bych raději pomlčela, svatý týden byl určitě minimálně o dva dny kratší než jiné týdny a já prostě všechno nestihla!!!)
Po té neslavné zkoušce jsem za ní šla, ale vůbec si nepamatuju, jak to probíhalo.
Pamatuju si ale, že od té doby je součástí mého života. Vídáme se a stíháme se spolu brečet i smát, někdy obojí najednou.
Když něco potřebuju, vždycky mi pomůže. Je prostě taková. Zvládá miliony činností, všechny dobře, a k tomu pomáhá mnoha lidem okolo.
Byla za mnou v porodnici. Pomáhala mi s malým nedonošeným klukem, přijela ráno, když mohla, abych nemusela toho drobečka brát do mrazu- vozila jsem staršího syna do školy. Nežádala jsem ji, ale ona to pro mě a mého syna dělala. Ne jednou, hodněkrát. Kolikrát hlídala mého malého Fredíka od té doby? Hodněkrát. Když jsem napsala, že mi byla v novém bytě zima, přinesla mi péřovou deku a polštář, k tomu flanelové povlečení. (Je mi teplo, jen si na své nové naducané mazlíky pomyslím…)
Mohla bych pokračovat.
Paní Anderová je jedním z nejdůležitějších a nejmilejších lidí, které jsem potkala. Ne proto, že mi pomáhá, ačkoliv jí za to jsem vděčná. Ale hlavně proto, že funguje třicet let jako můj vzor. Vážím si jí a mám ji ráda. Dávno už není jen moje učitelka.
P.S. Mrzí mě jen jedna věc, že mě tahle Paní učitelka nezasvětila i do krás dějepisu…mohla jsem teď své syny oslňovat historickými souvislostmi….místo toho jsem prakticky….historicky negramotná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama