Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Prosinec 2016

Hajání na plínku.

10. prosince 2016 v 18:33 | Iva Kapčiarová
Hajání na plínku aneb za tohle mě za pár let zabije....
Fredík má vývoj skokem. Pohybově na tom jako miminko moc dobře nebyl. Už už to vypadalo, že se otočí ze zad na bříško…ale neotočil se ještě mnoho týdnů. V deseti měsících vůbec netušil, že má nohy a může se o ně opřít. Nelezl, ale plazil se jako raněný voják pod elektrickým vedením. Cvičili jsme Vojtovu metodu. Pak se jednoho dne rozhodl a nebyl k zastavení, lezl, najednou i seděl a za chvíli chodil. Následovaly kruté měsíce, kdy jen běhal, vypadalo to spíš jako zrychlené záběry než reálný život. Nostalgicky jsem vzpomínala na období, kdy se můj malý synek nehýbal a jen se na mě usmíval.
Stejně to měl s řečí. Na roce je norma deset slov. Neplnil normu. (Zdeněk, jako vedoucí pracovník v továrně, z toho byl značně znepokojen.) O měsíc později ale uměl slov padesát a pak už pusu nezavřel. Mluví nonstop. Jeho slovní zásoba je skvělá, poradí si i s dlouhými cizími slovy, málokdy něco zkomolí.
Nechtěl sám jíst. Jeho vrstevníci dávno jedli bez nehod i polévku a Fredík nic. Držel vidličku nebo lžíci a hystericky ječel, že "to nejde". Už mu byly skoro tři, přihlásila jsem ho do školky a nahlásila, že se sám nenají. On si ale sedl způsobně ke stolečku a vzorně se najedl. Protože se tak rozhodl.
Nic s ním neuspěchám, musí chtít.
Plíny…taky horor. Už jsem se bála, že ho budu chodit přebalovat o velké přestávce i na gympl.
Jednoho dne začal používat nočník a plíny zůstávaly suché i v noci.
Horší to bylo s ….kakáním. Ze začátku jsme mu dávali na spaní plínku, tak si slušně řekl, že je moc unavený a chce spinkat. Běžel ale pod stůl a …..tam to udělal. Přemlouvání a sliby nejrůznějších odměn nepomohly. (Výsledkem bylo jen, že i u přírodopisných filmů radostně vykřikoval "dostane karamelku" u jakéhokoliv vyměšování. ) Nedostal plínu, nekakal.
Nechtěla jsem, aby skončil v nemocnici, vždy jsem tak po dvou dnech rezignovala. Popis své nepřekonatelné únavy a nutnosti si jít okamžitě lehnout zkrátil na poetický výraz "hajání na plínku".
Sice rozhořčeně komentoval situaci "sedí pod stolem a kadí tam" , ale používal třetí osobu, tak vlastně o nic nešlo. To byl přeci někdo jiný, ne on.
Úderem třetího roku (před dvěma týdny) se rozhodl, že plíny nechce, ale na nočníku i WC byl naprosto zoufalý, začal TO dělat do kalhot. Hrůza. Slýchám děsivé příběhy matek, zejména chlapečků, že toto období trvalo třeba do čtyř let. Mít kyblíky s namočeným prádlem ještě rok? No to ne!!!!
Včera si Fred usmyslel, že se polepší. Zatím se daří.
Zn. Koupím obří balení polských karamel. Nabízím několik metráků plínek.

Veterinární koleje.

9. prosince 2016 v 17:20 | Iva Kapčiarová
Veterinární koleje.
I na veterinárních kolejích platila přísná pravidla. Zejména zákaz chovu zvířat. Nikomu zákaz nevadil,
Zvířat tam žily desítky - od různých hlodavců, přes kočky až po psy.
Koleje se ve 22 hodin zamykaly. Kolem 21.30 probíhalo poslední večerní venčení.
Začaly proudit davy studentů s taškami, velikostí a tvarů dle plemene psa. Některé tašky vypadaly docela přirozeně a staticky. Jiné měly podivný tvar nebo se mrskaly. Těsně před zavírací hodinou se všichni vraceli.
Já sama jsem v Brně psy mívala jen někdy. Nejdříve Berušku, křížence knírače. Z nádherného plyšáčka vyrostlo šeredné stvoření s dlouhýma nohama. Jednu dobu "díky" hormonální poruše skoro holé. Beruška byla milé a mazlivé zvířátko, které se v momentě vypuštění do přírody proměnilo v poťouchlou nezbedu a u nohy způsobně zasedla až poté, co mé nervy byly nadranc a zkusila jsem zoufale i několik šipek (dopadla jsem pár centimetrů od ní a chytit se mi ji nepodařilo).
Díky Berušce jsem získala sympatie se všemi majiteli ošklivců a oškliváků, vždycky jsem na jejich miláčcích našla něco, co jsem pochválila. Když je pes osobnost, nemusí přece být krásný!
Beruška se do normální tašky srovnat neuměla, kvůli těm štaflíkovitým nohám jsem ji pronášela v obrovité brašně a její napjaté tělo se přes ni naprosto zřetelně rýsovalo.
To Benjik byl jiný kabrňák. Úplně nenápadný. Jezevčík z asi páté ruky. Maminka mi ho "sehnala" hned den poté, co Beruška umřela. Benjik jel do Brna na odtučňovací kúru. V té době jsem bydlela v přízemí. Ven jsem ho vynášela v malé kabele, dovnitř jsem ho cpala oknem. Musela jsem trochu zatlačit, sotva se vešel mezi mříže. Benjik měl totiž v Jablonci svou zajetou trasu. Bydlel u číšníka Jirky, kterému se ho zželelo - nechtěl ho nechat na ulici, ale stále hledal někoho, kdo by ho opravdu chtěl. Svobodomyslný jezevčík si hned po ránu začal své pochůzky, zaběhl do řeznictví a do několika hospod, všude pobyl a něco dostal. I v Brně na odtučňovacím zájezdu se neomylně vrhal do dveří všech restauračních zařízení. Jenže já byla s ním, tak měl smůlu. Po měsíci odjížděl domů krásně štíhlý.
Jednou přišla do pokoje neočekávaně kontrola. Pes ležel jak dlouhý tak široký na mé posteli a ani nezvedl hlavu. Začala jsem něco koktat, ale paní mě zarazila, zkontrolovala čísla postelí, stolků a skříní a odešla. Žádnou dohru to nemělo. Celkem by mě zajímalo, kolik zvířat tenkrát našla….vlastně jim také mohla přidělit inventární čísla.

Výhradní dodavatel.

4. prosince 2016 v 18:27 | Iva Kapčiarová
Výhradní dodavatel.
Martin a Alena jsou kuchaři. Pracovali s mojí maminkou ve stejné hospodské kuchyni. Byli vždy kočičí, jejich milovaný přítel je právě opustil.
Já studovala pátý ročník veteriny. Na klinice malých zvířat jsme se při cvičení s prof. Knotkem seznámili s Timurem, kocourem, který byl určen k utracení. Byl poleptaný, ale už se zotavoval. Hledal se pro něj nový domov. Okamžitě mě napadli Martin s Alenou. Volala jsem mamince do práce, ti dva se ihned "chytili" a měli spousty otázek, jestli vypadá takhle a takhle. Všechno jsem jim bezostyšně odkývala.
Timur vypadal úplně jinak než jejich zesnulý kocour, ale lhala jsem pro dobro věci. Nechala jsem ho vykastrovat a po operaci putoval na kolej do našeho pokoje. Byl tak skvělý, že jsme se spolubydlící koketovaly s myšlenkou, že si ho necháme. Pro život na koleji byl jako stvořený. Pokud někdo cizí vstoupil, nebylo ho nikde vidět, ihned skočil pod postel, kocour, tajný agent. Znamenitě žebral, vyskakoval všemi čtyřmi najednou. Nastal čas kocoura odvézt. Byly jsme moc smutné. Loučila jsem se s ním celou cestu z Brna do Jablonce. Vrazila jsem novým majitelům do rukou přepravku a utekla jsem. Snad si ho zamilují. Zamilovali. Strávil s nimi dlouhá léta. Jenže kočky nežijí věčně.
Jednoho dne odešel. Zrovna se na klinice řešil případ opuštěné zrzavé kočky, operovali jsme jí nohu. Martin s Alenou byli snadnou obětí. Věděli, že kočky ode mě jsou nejlepší. Prožili společně asi dvanáct let. Je to ještě čerstvé, Zuzanka umřela před pár dny.
Sestra Denisa mi včera několikrát volala, že se jim do baráku snaží infiltrovat mourovaný kocour. Líbí se jim, ale nemůžou si ho nechat, polovina rodiny pšíká jen na kočku pomyslí.
Dnes v noci mrzlo. Kocour spal v krmelci na seně, ale i tak mu byla určitě zima. Rozhodla jsem se pro trochu nečistou hru. Napsala jsem zprávu : Martine a Aleno. SOS. Moje sestra a bratr jsou těžcí alergici. Už týden obléhá jejich dům mouratý mamut, šílené mazlivý, cpe se jim dovnitř, spí v krmelci. Je minus devět. Je to kočka od Agentury. Neví, jak vás kontaktovat.
Odpověď mě odbourala : "Ivo, už jsme na zprávu od tebe čekali Vydrží mamut ještě jednu noc v krmelci?"


Jsem jejich výhradní dodavatel!!!

Klíče.

4. prosince 2016 v 18:20 | Iva Kapčiarová
Klíče.
Vždycky jsem byla roztržitá. Celý život pořád něco hledám. Klíče, mobil, doklady, děti…
Vzpomínám si na jeden velice úspěšný měsíc na gymnáziu. Tenkrát jsem ztratila šestery klíče. Jedny od našeho bytu, jedny tátovy, obrovský svazek - nechala jsem ho na minutku ve dveřích dole na autobusáku…zmizel.Táta musel vyměnit spoustu zámků, trošku jsem se na něj zlobila, že nebyl právě příjemný. Zbytek byly klíče od psího kotce.
V Americe jsem měla klíčenku Keys I haven´t lost yet. Ztratila jsem je samozřejmě několikrát, ale vždycky se nějak záhadně našly. Jednou ne dost brzy, už jsem si nechala odvrtat zámek od auta. Ani nemluvím o tom, kolikrát jsem tam volala policii, aby mi otevřeli auto, když jsem klíče nechala uvnitř.
V práci, na veterině v Jablonci, jsem všechny nakazila, říkali tomu Kapčiarovic nemoc nebo tak nějak.
Jednou jsem jela na výjezd k aljašskému malamutovi, všechno zahrabával. Po návratu do ordinace nikde mé klíče nebyly. Volala jsem majitelům malamuta, jestli jsem je nenechala u nich. Nenašli je.
Představovala jsem si, jak přerývám celou jejich rozlehlou zahradu a hledám velký svazek od dvou ordinací. Nakonec se ukázalo, že mi je ukradla sestřička Šárka, již postižená zhoubnou roztržitostí.
Od té doby jsem se hodně zlepšila. Doma mám speciální košík na klíče a z devadesáti devíti procent je tam i odložím. Horší je mé počínání mimo domov. Pokud se někam přesunuju a pospíchám, často jedu na autopilota, dá mi hodně práce vzpomenout si, kdy a kde jsem je držela v ruce naposledy.
Tento týden byl zvláště výživný. Klíče jsem ztratila dvakrát. Poprvé se našly v mateřské školce, podruhé, podotýkám, že hned další den, jsem je omylem nacpala synovi do školní tašky nebo to udělal on, kdo ví.
Nedávno jsem absolvovala se synem vyšetření v pedagogicko- psychologické poradně. Poslala nás tam škola poté, co mu udělili ředitelskou důtku za zapomínání. Dostal se k psycholožce, která se specializuje na nadané děti. Zmínila jsem jeho slušné výsledky v testování pátých tříd (Já vím, Jano, tvůj Méďa dopadl ještě lépe, ale to je jasné, zvážíme-li , koho má za rodiče!!!). Psycholožka se zprvu tvářila skepticky: " Mohlo to být i nácvikem, když ve škole nějaké sciotesty dělali v rámci přípravy na gympl."
Poté si ho vzala do parády a po dvou hodinách si mě zavolala. Byla nadšená. Prý je velice nadaný.
(Asi ho budu muset nafilmovat, když se snaží drásat mé nervy a vypadá jako že nemá všech pět, co pět, možná ani čtyři!, pohromadě….). Má ale poruchu exekutivních funkcí. Proto nic nedotáhne do konce, má problém stanovit si priority, zapomíná…
Asi nebude těžké zjistit, po kom to má. Tak takhle se TO jmenuje!!!