Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Leden 2017

Narozeniny.

22. ledna 2017 v 22:43 | Iva Kapčiarová
Můj narozeninový den byl skutečně originální a doufám, že poslední takového druhu. Skončili jsme s Fredíkem v nemocnici. Ráno mi nahnal pořádně strach. Laryngitida. Když chce normálně hodně čilé dítě jen spinkat a nemůže dýchat ( dýchá strašně rychle, trochu jako pejsek, když je mu moc teplo.... a navíc lapá po vzduchu a zapojuje do dýchání bříško ), asi to otřese i otrlými a já jsem hysterka. Ani čekání u šraněk mi nepřidalo. Ještě že se mnou byla paní Anderová, která ho měla původně hlídat, zatímco já měla ždímat poslední zbytky své energie při výuce čtení a matematiky . Nakonec jsme popadly dítě a hurá do špitálu. Nebylo kde zaparkovat. Všechna parkoviště okolo nemocnice narvaná. Silnice poblíž také. Sněhová kalamita...tam, kde by se jindy parkovat dalo, překážely hromady sněhu. Auto jsem píchla na sídliště vzdálené asi kilometr. Nějaký chudák mě po dobu hospitalizace jistě proklínal, když byl nucen vykutat si ve ztvrdlém šedém humusu další parkovací místo. Nicméně padesátikorunou mi auto neobtáhl.
V nemocnici synek po inhalaci adrenalinu záhadně ožil a zjistil, že nemá meč. Průšvih! Vydyndal dva dlouhé příboráky a šermoval ostošest. Neodložil je ani při rtg plic, musela jsem je silou držet mimo záběr, aby si rentgenolog nemyslel, že čte snímek polykače nožů.
K večeru mého synka sklátila čtyřicítka horečka.
Mělkému a trhavému dýchání nepomohla ani další inhalace adrenalinu a přišly na řadu kortikoidy.
Další den proběhl docela klidně, kromě toho, že mé svědomité užívání nebulizátoru spustilo požární alarm - houkal asi pět minut, než se přišlo na to, kde "hoří".
Že je mému děťátku dobře, bylo jasné už u snídaně, když mudroval: "Mami, já to kafíčko nechápu. Vychutnávám si ho." Potom si všiml šroubu pod dětskou postýlkou a říkal, že je to oko. "Líbí se ti, jak se na nás dívá?"
Dnes nás pustili.
Narozeninové občerstvení, které jsem připravila na dívčí mejdan, buď už není (šuba aneb sleď v kožichu), nemám na něj chuť (paštika s brusinkami a krémové karamelové řezy) nebo jsem nestihla udělat (pečený salát a sejkory).
Snad příští rok...

Kdo si myslí, že učitelky mají snadný život?

19. ledna 2017 v 23:02 | Iva Kapčiarova

Kdo si myslí, že učitelky mají snadný život?

Vidím paní učitelku, jak s bystrými dětmi utíká kupředu, na konci první třídy budou číst a psát a brilantně počítat.
O tom se mně může jen zdát. Jsem asistentka a jsem přidělena na dvě hodiny denně dvěma konkrétním dětem a těm věnuji čas rovným dílem. Jsem "jejich", kreslí mi obrázky, objímají mě. Jejich pokroky jsou ale maličké a moje snaha je obrovská. Na konci roku, možná nikdy, nebudou perfektně číst ani počítat.
Moje kolegyně, druhá asistentka (nebo spíš první, protože je služebně starší), pracuje s dětmi, které nestíhají. Příčiny jsou různé. Některým těmto dětem shůry dáno bylo, ale často chybí, pár dní každý týden nebo několik týdnů za sebou…Sněží. Nebo prší. Nebo je zima. Existuje nejméně tisíc dalších důvodů, proč není možné poslat děti do školy. (Ovšem většina populace je ochotná a schopná tyto těžkosti překonávat, a to, světe div se, každý den!)
Některé děti byly talentem obdařeny jen tak zlehka. Musí dřít. Doma s nimi ale nikdo nedře.
Jiřinka si ošklivě zlomila ruku a chybí. Není tu nikdo, kdo by s dětmi dohonil, co je potřeba.
Začala jsem to dělat já. Pracuji více hodin. Poznávám, jaké to je učit "Jiřinčiny svěřence", děti v mezích "normálu" - děti, co chodí do školy sporadicky i ty méné nadané.
Ty první děti mají jiskru v oku, ihned pochopí, co jejich spolužáci ve škole zvládli za jejich nepřítomnosti. Tohle je radost! (Jenže vyhráno není, zase bude mráz a bude pršet a přijdou také vedra… a budeme zase dohánět! A takhle pořád dokola!)
Druhá skupina dětí látku většinou také pochopí, ale je za tím spousta práce.
Do toho za mnou neustále běhají "ti mí dva", žárlí, že "je asi už nemám ráda", nechápou, proč nejsem jen s nimi.
Jsem vyčerpaná. Písmenka mi před očima poskakují a já mám jen jednu touhu, vypnout, lehnout si někde v temnu a nemyslet na nic.
Jestli někdo z vás učitelkám závidí prázdniny a krátkou pracovní dobu, běžte do školy a zkuste si to.
Baví mě to, ale od mládí až do důchodu bych tohle nevydržela! Učitelky, máte můj obdiv!
Raději se zase vrátím ke svému a budu zápasit deset, dvanáct hodin denně s padesátikilovými psy a divokými kočkami! To unaví méně!

Vyjmenovaná slova.

14. ledna 2017 v 1:22 | Iva Kapčiarová

Jen zprostředkovávám - opravdovým autorem je můj syn Richard, spoluautorem Myší polévky a strašidelného příběhu je můj synovec Adam

Richard si opakoval češtinu a našli jsme jeho staré úkoly ze třetí třídy Svobodné základní školy. Měli použít vyjmenovaná slova v určených literárních formách.
Tady jsou :
B - POHÁDKA
O klukovi, který zapomínal
a o kouzelné kobyle
Žil byl jednou jeden kluk.
Bydlel v malém příbytku, měl velký dvůr
a na něm měl dobytek - krávu a býka.
Ten kluk měl ještě jeden byt a tam bydlela kobyla.
Ale ta kobyla nebyla obyčejná, byla totiž kouzelná. V bytě měla nádherný krajkový ubrus a bytelný nábytek.
A teď se vrátíme ke klukovi. Kluk šel do školy a zjistil,
že si zapomněl úkol z čj. Kobyla úkol viděla, protože byla bystrá.
Řekla si: "On si ten úkol už zase zapomněl, přece ho nenechám v bryndě." Klapla o stůl kopyty a úkol přistál klukovi
přímo před nosem. Nakonec dostal 1+ a věřte nebo
ne, v dospělosti z něj byl vzorný obyvatel Přibyslavi
a byl zahradník a měl bylin až moc a pelyňku
za milion.
KONEC
L- DOPIS
3.3. 2014
Milá Kájo,
jsme na dovolené v teplých krajích, kde se vůbec nedá lyžovat.
Včera jsme se s rodinou šli podívat na nově zrekonstruovaný větrný mlýn.
Bylo krásné pozorovat, jak nad námi rychle plynuly mraky a slyšet, jak v dálce šumí obilí.
Na pastvině byl kůň s bílou lysinou, který měl poraněné lýtko a byl přivázaný ke kůlu lýkovým provazem. O kus dál jsem slyšel mlynáře, který moc vzlykal , polykal slzy a plýtval kapesníky. Večer jsme usedli ke stolu a pili jsme čaj, který byl hořký jako pelyněk.
V noci mě vzbudilo blýskání, lekl jsem se tak moc, že jsem div neumačkal svého bělomodrého plyšového psa. Moc se mi tu líbí, ale už se těším do školy na tebe a na kamarády.
Ríša
M - RECEPT
MYŠÍ POLÉVKA
Ingredience: 3gramy hmyzu-druh dle chuti
Myš zhruba 28gramů těžkou
4 hlemýždí ulity
bílé chmýří z pampelišky

Příprava:
Najdeme si mýtinu v Litomyšli, na té rozděláme oheň.Oheň řádně rozdmýcháme a přiložíme kotel s půl litrem vody, kterou necháme 20 minut vařit.Mezitím si svlékneme myš z kůže,rozpůlíme ji, zadní část vyhodíme a maso nakrájíme na malinké,stejnoměrné kostky. Nesmíme se zmýlit při výběru myšky- z nemocné myši bychom se mohli nachomýtnout v nemocnici.I myš, se kterou smýkala kočka, je nevhodná.Také ji musíme dobře umýt, protože my nic chytit nechceme.Vezmeme hlemýždě, kterého musíme 2 dny krmit pouze chmýřím, proto si je musíme nachytat dva dny dopředu a někde je pozamykat.Musíme také řádně promyslet volbu druhu hlemýždě.Ulity vydlabeme lžičkou a rozdrtíme na prášek, kterým okořeníme nakrájenou myš. Tu dáme do vody a necháme ještě dvacet minut vařit a poté servírujeme s pečivem.
P - STRAŠIDELNÝ PŘÍBĚH - VYPRÁVĚNÍ
Netopýr na půdě
Jednoho tmavého večera byl Charlie Vafle ,11-ti letý chlapec, alergický na pyl, sám doma. A když zrovna šel koukat na televizi, uslyšel cosi klopýtat .To zní jako čertovo kopyto, řekl si a schoval se do pytle, co měl pod postelí. Izolepou si zalepil pysky, aby neječel a zůstal tam asi dvacet minut. Pak ale uviděl slepýše, co se mu doplazil do pytle. Charlie vyskočil a běžel ven, ale zakopl o pýr. Na zemi zpytoval svědomí a přemýšlel, co udělal tak hrozného, že si pro něho jde čert. "Byl jsem snad moc pyšný?", říkal si "nebo je to kvůli tomu, jak jsem se pýřil a čepýřil, když mě mamka nutila uklízet a dělat si úkoly." Pak se ale Charlie rozhlédl a uviděl, že za ním žádný čert není. Vstal a šel se podívat, co se tam vlastně děje.
V přízemí nic nebylo. Teprve na půdě uviděl příčinu rámusu . V rohu se třpytil orosený netopýr, který uvízl v pavučině a křídly bušil do střechy tak, že to znělo, jako by někdo dupal po schodech.
S - BAJKA
Sytý hladovému nevěří aneb v nouzi poznáš přítele
(ponaučení je : nikdy nepište pomatené bajky)
Jednoho sychravého dne se hladová sýkorka procházela po usychajícím poli a potkala sysla, který si nesl sýr. A sýkora povídá: ,,Sysle, dej mi kousek sýra, prosím, však ty už musíš být docela sytý". Sysel se na ni podíval a zasyčel : ,, Přece nemáš hlad, jdi si do krmítka, tam ti něco určitě nasypali". ,,Mám hlad a jsem tak slabá, že ke krmítku nedoletím. Ale až budeš v nouzi ty, nepomůžu ti zase já," sýčkovala sýkora.
Sýkorka měla naštěstí i jiné kamarády, nakonec se s ní rozdělil o jídlo ten, kdo ho měl sám nejmíň.
Zanedlouho přišel sysel, že má nemocného syna a potřebuje pro něj syrovou rybu.
Jak myslíte, že to dopadlo? Chcete snad, aby mu někdo pomohl?

Doufám, že jste se pobavili jako já.

Rostbíf.

11. ledna 2017 v 12:10 | Iva Kapčiarová
  1. Rostbíf.
    Máme vlastní tradici. Na Vánoce jedině rostbíf. Začínala jsem receptem Venduly Svobodové, nejdříve se orestovaný kus masa pekl na 225 a poté 175 stupňů. Časy si už nepamatuju. Podával se s burgundskou omáčkou a opékanými brambory. Na Vánoce se mi povedl výborně. Sezvala jsem celou rodinu na narozeniny v lednu a výsledkem byla předražená podrážka, ač jsem postupovala naprosto stejně. Asi bylo na vině maso. Přesto jsem se na čas s hovězím na svátky rozloučila. Před lety jsem ve firmě potkala kulinářského specialistu Radka, odborníka na pomalu pečený rostbíf. Pustila jsem se opět do toho s Radkovým receptem a podávala tento skvost s brokolicovým salátem nebo s fazolkami dle Veroniky (na slanince a s balkánským sýrem). Fígl je v tom, že při nízké teplotě jen málokdy něco pokazíte. Obvykle zůstane masíčko růžové a šťavnaté, někdy až příliš růžové. Chce to vypilovat k dokonalosti.
    Protože maso ale nikdy nevážím, nebyla jsem schopná předat recept dál. Pokud nevlastníte teploměr (já ho nemám), ten flák masa nevidím, neznám vaši troubu, neumím poradit, jak dlouho ho péct. Příliš mnoho "proměnných".
    Letos na Štědrý den jsem to trochu přehnala, z obrovského vysokého roštěnce délky celé krávy, jsem odřízla gigantický kousek a naložila ho do lahodné směsi dijonské hořčice, rajského protlaku dvakrát zahuštěného a vydatné porce olivového oleje... a do masa jsem vetřela spousty pepře nahrubo namletého. To "hovado" bylo přes celý pekáč, při opékání na plotně jsem s ním zápasila, připadala jsem si jako toreador, pekáč lítal po plotně, všude hustá rudá omáčka, svaly na rukou namožené ....stejně se mi ale nepodařilo masíčko zatáhnout pěkně do hněda jako jindy. (To to moje velikášství a krmící pudy - aby někdo nehladověl!) Raději jsem toho mazlíka ještě chvilku poškádlila při vysoké teplotě v troubě a poté jsem ho jen lehce šimrala při 90 stupních celých šest hodin. Výsledek byl dobrý, ale ne skvělý. Tak takhle ne!
    Dnes jsem flákotu zvážila. Dvě kila. (No nazdar, ten první kus musel mít tak 3,5 kg!) Parádně se vešla do pánve a opékání proběhlo podle mého gusta. V troubě čtyři hodinky při devadesáti stupních. Dopadlo to na jedničku. Tenké plátky vymáchám ve výpeku a nechám na konzumentovi, jestli použije slánku nebo ne.
    Maso je výborné i studené, ještě tak jeden, dva dny pak nemusím vařit! Hurá!
    Tak příští rok zase takhle! A pro přátele mám alespoň nějakou měřitelnou hodnotu - 2kg masa zhruba 4 hodiny při 80 - 90 stupních, podle trouby. Dobrou chuť!

Jak stonají dospělí a jak děti.

8. ledna 2017 v 20:10 | Iva Kapčiarová
  1. Jak stonají dospělí a jak děti.
    Jsem ještě stále nemocná. Slupla jsem už spoustu antibiotik a kašel mi pořád rve plíce. Jsem unavená. Posedávám, polehávám, dělám jen to nejnutnější. Můj syn je také nemocný. Kašel mu rve plíce, i on jí antibiotika, ale není unavený. Celý den poskakuje, běhá a mluví.
    Poslouchám, jak si povídá, zatímco lžičkou vyjídá dužinu z rozpůleného grepu. "Určitě nejsem dítě. Jsem gladiátor." Naváže scénkou ze školky : "Paní učitelko, Dameček se poblil, ...támhle na koberec. Už do toho šlápl. Bude to tady smrdět. To říkala Natálka." Mrkne na mě a pokračuje :"Domča mě bouchl do břicha. Paní učitelkoooo, Domča mě šikanuje." Vyzvu ho, aby šel inhalovat. "Nechci inhalovat, nechci čuchat. Je to čuchánek." Ukazuje na přístroj. "Je to čuchanec." Jeho snaha pojmenovávat věci po svém se mi líbí. (Jedno krásné slovo se už u nás doma ujalo - "postelka" = postýlka. )
    Přemluvím ho ke sledování pohádky. Záhy usínám. Fredík nikoli. Z dálky slyším, jak zuřivě prožívá boj s draky. Slyším cinkání zbraní.
    Je čas oběda. Rozmrazím cizrnu na paprice. Mám radost, že ji Fred baští. O chvíli později jsem svědkem toho, jak vytahuje jednotlivé kuličky rukama, spouští je zpět do talíře a promlouvá k nim :"Mám tě rád. Jééé, ty jsi spadla do vody a utopila se." Hned vytahuje jiné kuličky, lítá s nimi nad hlavou a napodobuje zvuk letadla. Ach jo. Konec! Uklízím oranžové skvrny na všem dva metry okolo.
    Fredík si mezitím narazil obrovského kulicha a skáče ze schůdku. Schválně upadne a dá nohy za hlavu. To, za neustálého štěbetání, opakuje snad padesátkrát. Jen sledovat jeho aktivity je únavné.
    A do večera je ještě daleko.