Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Jak stonají dospělí a jak děti.

8. ledna 2017 v 20:10 | Iva Kapčiarová
  1. Jak stonají dospělí a jak děti.
    Jsem ještě stále nemocná. Slupla jsem už spoustu antibiotik a kašel mi pořád rve plíce. Jsem unavená. Posedávám, polehávám, dělám jen to nejnutnější. Můj syn je také nemocný. Kašel mu rve plíce, i on jí antibiotika, ale není unavený. Celý den poskakuje, běhá a mluví.
    Poslouchám, jak si povídá, zatímco lžičkou vyjídá dužinu z rozpůleného grepu. "Určitě nejsem dítě. Jsem gladiátor." Naváže scénkou ze školky : "Paní učitelko, Dameček se poblil, ...támhle na koberec. Už do toho šlápl. Bude to tady smrdět. To říkala Natálka." Mrkne na mě a pokračuje :"Domča mě bouchl do břicha. Paní učitelkoooo, Domča mě šikanuje." Vyzvu ho, aby šel inhalovat. "Nechci inhalovat, nechci čuchat. Je to čuchánek." Ukazuje na přístroj. "Je to čuchanec." Jeho snaha pojmenovávat věci po svém se mi líbí. (Jedno krásné slovo se už u nás doma ujalo - "postelka" = postýlka. )
    Přemluvím ho ke sledování pohádky. Záhy usínám. Fredík nikoli. Z dálky slyším, jak zuřivě prožívá boj s draky. Slyším cinkání zbraní.
    Je čas oběda. Rozmrazím cizrnu na paprice. Mám radost, že ji Fred baští. O chvíli později jsem svědkem toho, jak vytahuje jednotlivé kuličky rukama, spouští je zpět do talíře a promlouvá k nim :"Mám tě rád. Jééé, ty jsi spadla do vody a utopila se." Hned vytahuje jiné kuličky, lítá s nimi nad hlavou a napodobuje zvuk letadla. Ach jo. Konec! Uklízím oranžové skvrny na všem dva metry okolo.
    Fredík si mezitím narazil obrovského kulicha a skáče ze schůdku. Schválně upadne a dá nohy za hlavu. To, za neustálého štěbetání, opakuje snad padesátkrát. Jen sledovat jeho aktivity je únavné.
    A do večera je ještě daleko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama