Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Kdo si myslí, že učitelky mají snadný život?

19. ledna 2017 v 23:02 | Iva Kapčiarova

Kdo si myslí, že učitelky mají snadný život?

Vidím paní učitelku, jak s bystrými dětmi utíká kupředu, na konci první třídy budou číst a psát a brilantně počítat.
O tom se mně může jen zdát. Jsem asistentka a jsem přidělena na dvě hodiny denně dvěma konkrétním dětem a těm věnuji čas rovným dílem. Jsem "jejich", kreslí mi obrázky, objímají mě. Jejich pokroky jsou ale maličké a moje snaha je obrovská. Na konci roku, možná nikdy, nebudou perfektně číst ani počítat.
Moje kolegyně, druhá asistentka (nebo spíš první, protože je služebně starší), pracuje s dětmi, které nestíhají. Příčiny jsou různé. Některým těmto dětem shůry dáno bylo, ale často chybí, pár dní každý týden nebo několik týdnů za sebou…Sněží. Nebo prší. Nebo je zima. Existuje nejméně tisíc dalších důvodů, proč není možné poslat děti do školy. (Ovšem většina populace je ochotná a schopná tyto těžkosti překonávat, a to, světe div se, každý den!)
Některé děti byly talentem obdařeny jen tak zlehka. Musí dřít. Doma s nimi ale nikdo nedře.
Jiřinka si ošklivě zlomila ruku a chybí. Není tu nikdo, kdo by s dětmi dohonil, co je potřeba.
Začala jsem to dělat já. Pracuji více hodin. Poznávám, jaké to je učit "Jiřinčiny svěřence", děti v mezích "normálu" - děti, co chodí do školy sporadicky i ty méné nadané.
Ty první děti mají jiskru v oku, ihned pochopí, co jejich spolužáci ve škole zvládli za jejich nepřítomnosti. Tohle je radost! (Jenže vyhráno není, zase bude mráz a bude pršet a přijdou také vedra… a budeme zase dohánět! A takhle pořád dokola!)
Druhá skupina dětí látku většinou také pochopí, ale je za tím spousta práce.
Do toho za mnou neustále běhají "ti mí dva", žárlí, že "je asi už nemám ráda", nechápou, proč nejsem jen s nimi.
Jsem vyčerpaná. Písmenka mi před očima poskakují a já mám jen jednu touhu, vypnout, lehnout si někde v temnu a nemyslet na nic.
Jestli někdo z vás učitelkám závidí prázdniny a krátkou pracovní dobu, běžte do školy a zkuste si to.
Baví mě to, ale od mládí až do důchodu bych tohle nevydržela! Učitelky, máte můj obdiv!
Raději se zase vrátím ke svému a budu zápasit deset, dvanáct hodin denně s padesátikilovými psy a divokými kočkami! To unaví méně!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama