Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Duben 2017

Nejen dospělí předstírají kvalifikaci.

30. dubna 2017 v 16:38 | Iva Kapčiarová
  1. Nejen dospělí si vymýšlejí kvalifikaci.
    Byli jsme s Fredem dnes plavat. V místnosti, kde po plavání schneme, děti si hrají a dospělí se regenerují, si Fred všiml elektrické skíňky. "Mami, je tam blesk. Tam nemůžu šahat, že?"
    "Ne, nemůžeš, tam může sahat jen pan elektrikář."
    "Jsem elektrikář. Tak můžu?"
    "Ne, nejsi elektrikář, na to se musí člověk učit."...
    "Ale já se učil."
    "To se musíš učit dlouho, o elektrice."
    Ještě mě chvíli zkoušel přechytračit, ale byla jsem neoblomná. Tak si šel přehrávat scény z Gladiátora. Na to, že film neviděl asi dva měsíce, si ho pamatuje dost slušně.
    Když se dostal k tomu, že mu zabili manželku i syna, rychle jsem ho sbalila a jeli jsme domů. Maminky pro dramatický talent mého syna očividně neměly pochopení. Vypadaly jako prvorodičky, které o výchově vědí všechno a nejlíp. Asi by jejich sotva roční miminka mohl pohoršit jako je samé.

Kočky a židle.

23. dubna 2017 v 6:46 | Iva Kapčiarová
Mám ve svém bytě krásné proutěné židle. A gauč. Mám tady taky dva kocoury. Nikki Laudu a Freddieho Kruegera. Jsou naprosto příšerní. Běhají ve všech úrovních bytu, v bylinném, keřovém i stromovém patře. Už jen čekám, kdy se začnou pohybovat jako mouchy po stropě.
Původně měli do obýváku chodit jen když jsem doma. Měli k dispozici chodbu a velký dětský pokoj.
Jenže já ty dva prohnané hajzlíky nikdy nebyla schopná vystrnadit, když jsem se chystala pryč. Asi mají nějaký speciální radar, vmáčkli se někam pod postel a já je nenašla nebo jsem neměla čas je hledat ani dobývat z nedosažitelných míst.
Pokud jsem to náhodou zvládla o chlup dříve, proběhli ladně, jakmile jsem otevřela dveře.
Postrádám tu "přetlakovou komoru", na chatě jsme měli malinkou předsíňku, kde nebylo úniku....tady je předsíň s obývákem a kuchyní spojená průchody bez dveří, proběhnou hladce a není po nich ani památky.
Nezbylo mi než přidělat další kočičí dvířka do hlavní části bytu, aby ti lotři mohli na záchod a k jídlu (obojí sídlí na chodbě, je tam zima a ta svědčí granulím i produktům z nich.)
Mé proutěné vybavení používají zcela bezostyšně jako škrabadlo. Mé luxusní židle se přeměňují na cáry a já se s tím pomalu smiřuju. Tohle a nebo je vyhodit za ocas z okna...

Ve třídě.

22. dubna 2017 v 10:59 | Iva Kapčiarová
Naše děti jsou speciální. Teď mluvím o těch ve třídě.
Jsou speciální tím, že doma asi nikoho nezajímají. Nevědí nic. Třeba jsme četli příběh o zajíčkovi, jak usnul na palouku mezi kořeny pařezu. Jak mají asi přečíst tuto větu, když nevědí, co je palouk, kořeny a pařez. Hned další věta byla podobně výživná. Větvička? Co to je?
Když čteme o Vltavě protékající Prahou, jsou to pro ně také pouhá slova. V Praze nikdo nebyl, nikdo neví, co to je, o Vltavě ani nemluvě.
Včera vzala paní učitelka děti o prvouce ven, aby jim ukázala pupeny a další zázraky jarní přírody.
Chlapec, který neví ani jak vypadá ptáček, chyběl. Ptáčka znají mimina mladší jednoho roku. Jak se pak můžu divit, že nevěděl, co je cvrček. Snažila jsem se ho připodobnit ke kobylce, tu přeci musel vidět skákat na louce. Neviděl…
Možná by nebylo od věci posílat ty děti aspoň pravidelně do školky a do školy, když rodiče nechtějí své děti obohacovat sami. Kde ty děti žijí? Co celý den dělají? Snad i kdyby seděly celý den před televizí, něco by pochytit musely. Dají jim párek (ten znají) a dál na ně nemluví?
"Můj" chlapec opět "zapomněl" vypracovat úkol. Protože se koupal. Nemá doma ani jednu jedinou knihu. Babička, která ho vychovává, mi vždycky vykládá, jak se s ním několik hodin denně učí. Nechce, aby šel do zvláštní školy, i když tam patří. Je mu devět, první třídu dělá podruhé. Pomalinku jsme zvládli kruh, obdélník, trojúhelník, sloupek, řádek, slabiku, co je slovo a věta a nějakou větu složit je nad jeho síly. Ví už, co je první, druhý, třetí. Podpis trénuje denně již tři měsíce. Nejdříve tiskacím, teď už měsíc psacím. Počítáme už skoro do osmi. Do pěti sčítá a odčítá slušně, občas vložím těžší příklad a tiše doufám. Myslí si, že má "rozeniny" a že učivo je "letké", nevysvětlím mu, jak je to správně. Nesměju se mu. Je mi ho jen líto. Ve zvláštní škole by nebyl outsiderem. Tady se se mnou učí dvě hodiny a zbývající čas hnije. Nezvládne poslouchat učivo určené normálním dětem. Nápis koleno nalepí klidně na hlavu, vlasatou. Ale jeho rodina je spokojená, že chlapec navštěvuje normální školu. Ráda mu dávám motivační jedničky, když se mu něco podaří. Jenže doma si pak myslí, že je génius, tak mi bylo přikázáno solit mu ty kule. To nedokážu! Nemůžu mu dávat kule za to, že mu nebylo od přírody dáno a naše zákony umožňují rozhodovat o vzdělávání dětí lidem, kterým bylo dáno někdy ještě méně….(Děti většinou nemívají IQ po sousedovi.)
S jeho kamarádkou jsem trénovala matematiku. Napočítat do dvaceti nezvládla. Třináct, patnáct, dvacet. Tak jsme počítaly. Znovu a znovu. Puntíky. "Tak si doma vem třeba korále a počítej." "Máma mi je vyhodila. Nemám korále." "Počítej hračky!" "My doma žádné nemáme. Máma nám je nekupuje. Už jsem velká.""Fazole?" "Ne." "Sirky?" "Máme zapalovač."
Dnes jsme se od puntíků dostaly na počítání prstů u rukou a nohou. Možná už to trošku pochopila, že dvanáct není sedm a podobně. Dostala domů tři archy papírů s příklady a kresbami prstů na všech končetinách. Vyvedla jsem je barevně včetně nehtů.
Nemyslím si, že by děti měly mít všechno. Ale nemít ani jedinou knihu a žádné hračky?
Kdyby na ně aspoň někdo mluvil. Dětem by bylo rozumět. Měly by fantazii. Pak by ty hračky možná ani nepotřebovaly…
(Můj malý Fredík si také nejraději hraje s obyčejnými věcmi. Najde větvičku. Chvíli je to prut a chytá ryby. Za minutku s nalomenou větvičkou točí nad hlavou a je to palcát. Dá dvě různé kostky na sebe a je to krumpáč. Sedí u stolu, má v ruce dva flakonky a na zmuchlaném ručníku hraje divadlo. Jsou to rytíři a bojují na hradbách. Zmuchlá ručník trošku jinak a rytíři jdou spinkat, mají postýlky.)
Kdyby děti doma viděly, že bez práce nejsou koláče, kdyby jim někdo řekl, že můžou dělat zajímavé povolání, když se budou učit….vypadalo by všechno jinak. Kdyby….
Některé děti jsou chytré a zapálené, ale o ten plamen časem přijdou, protože svou budoucnost vidí po základce na pracáku se spoustou dětí, to první počnou ještě ve škole….budou je vychovávat stejně. Smutný koloběh života.
A nám, zúčastněným v procesu vzdělávání, nezbývá nic jiného než doufat, že se mezi stovkami těchhle "vlčích" dětí najdou nějaké, které tu kletbu zlomí.
Musím přece věřit!
A děkuju, že jsem se narodila tam, kde jsem se narodila. Neměnila bych!

Čeština.

22. dubna 2017 v 10:57 | Iva Kapčiarová
  1. Jak je ta čeština krásná.....a těžká.
    Můj malý synek se už trošku zlepšuje. Už mi neříká "Mám tě ráda", ví, že kluk "má rád."
    Vysavač je ale nadále Luckův.
    A ach ta slovesa a jejich význam! Mluvit a říkat! Zmatek nad zmatek. A stojí si za svým! Rád mě provokuje. Zopakuje ty nesmysly pětkrát po sobě a potutelně se usmívá.
    "Paní učitelka mluvila, že jsem trpaslík."...
    "Ne Fredíku, ŘÍKALA, že jsi trpaslík."
    Tentokrát zvolil jinou taktiku:
    "Povídala!"
    "Máš pravdu, povídala. To je taky dobře. Ale nemůžeš říct MLUVILA, že jsi trpaslík. MLUVILA na tebe, o tobě."
    "Šeptala, že jsem trpaslík."
    "No to je taky dobře." Dmula jsem se pýchou.
    Rozdíl mezi "mluvit" a "říkat" mu jasný asi není, ale vymyslel další dvě použitelná slova.
    Za chvíli z něj bude druhý Čapek.