Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Květen 2017

Určitě je kreativní. To každopádně.

27. května 2017 v 13:23 | Iva Kapčiarová
  1. Určitě je kreativní. To každopádně.
    Ve školce byla besídka pro maminky. Po vánočním fiasku jsem se opatrně ptala učitelky, zda bude Fredík vystupovat nebo si ho mám vyzvednout po o a na besídku se neobtěžovat. Prý občas tančí, tak to zkusíme. V autoservisu jsem se zdržela trochu moc dlouho a přišla jsem asi o pět minut později. Již zvenčí jsem slyšela klavír. Protlačila jsem se mezi maminkami a marně hledala svou ratolest na pódiu. Jeden hodný tatínek prohlásil, že už je tam baví. (Raději jsem nepátrala, JAK.) Jediný můj synáček stál vedle paní učitelky u klavíru. Jakmile mě uviděl, jal se otravovat mě. Měla jsem plné ruce práce zacpáváním jeho užvaněné pusy. Nikdo asi nebyl zvědavý na hlášky typu Jsem maximální Maximus, když jejich dítko zrovna poctivě odříkávalo básničky. Konečně tanec. Paní učitelka si pro toho zločince přišla. Tančil se šátkem a skoro jsem uronila slzu. První veřejné vystoupení. (Doma jich máme několik denně, ale jiného charakteru, dle Fredova scénáře.)
    Paní učitelka také tančila. Paní učitelka je mladá a krásná. Myslím, že nikdo z přítomných tatínků. dědečků a bratrů nesledoval při tanci děti.....a...nedivím se jim.
    Dnes jsme měli návštěvu. Fredík seděl u stolu, povídal si s meruňkou, stopka byla hlava, meruňka měla oranžovou bundu, pak už hlavu neměla. Následovaly klíče. Takové klíče mívají zajímavé konverzace.
    Pospíchali jsme všichni ven a moje dítě si vzalo každou botu jinou. Trošku mě namíchl :" Jsi normální? Kde máš druhou béžovou botu?"
    Moje návštěva prohlásila, že neví, jestli je normální, ale zcela jistě je kreativní. To je pravda!
    Nečekám, že moje dítě bude zrovna normální. Nemá po kom být.
    Tak to je a mně se to tak líbí.

Gé jako ....

10. května 2017 v 20:20 | Iva Kapčiarová
Gé jako....
Fredíkovi se včera dostala do ruky po dlouhé době taková ta elektronická hračka, jsou na ní písmenka a obrázky a mluví to.
Fredíka písmenka nezajímají, jen vykřičník a malé tiskací i, protože je obrácený vykřičník. Vykřičník miluje a občas spouští hlavu z gauče a hraje si na něj.
Chvilku si na té zapomenuté hračce něco mačkal a pak mě oslnil výroky : "Cé jako cirkus, čé jako čepice, bé jako balón, ó jako opice " a pár dalšími.
Dnes jsem si říkala, že zkusím, jestli si to pamatuje.
Několik jich střelil okamžitě a pak mě odboural : "Gé jako tatínek". Ríša, jeho starší bratr, mu totiž jednou nakukal, že ta gorila na fotce je tatínek. Tak ta na hračce musí být asi taky tatínek nebo ne? Co řekne Ríša, to platí!

Vetešnice.

9. května 2017 v 10:42 | Iva Kapčiarová
  1. Vetešnice.
    Moje sestřenice Lenka vyrostla v umělecké rodině fotografů a sklářů. Umělci vidí krásno i tam, kde my ostatní nevidíme nic. Jako dítě objížděla s tatínkem a strýcem sběrny kovů a jiných pokladů a oni je objevovali a přiváděli zpět "k životu". To Lence zůstalo. Umí hledat, nakupovat, restaurovat. A má taky nápady a doma více než jedny výkonné a ochotné ruce, které úpravy hravě zrealizují.
    Kořeny mého vetešnictví se datují asi do dob, kdy můj otec začal vozit starý ...masivní nábytek. A kdy jsem si jako studentka koupila prvních pár bavlněných svetrů v second handu.
    V Americe jsme si museli zařídit náš pronajatý domeček na Garden Ave. Za nové věci nám bylo líto utrácet, raději jsme si večer ugrilovali masíčko a namixovali si mraženou Margaritu nebo si dali dobře vychlazeného Jagermeistera či Jacka Danielse. Na vybavení jsme museli ušetřit. Na čem jiném?
    V předvečer dne svozu odpadků (Garbage day) jsme skočili do auta, stylově jsme si pustili cédéčko ženské skupiny Garbage a vyrazili jsme na lov. Na předměstí můžete na ulici najít opravdové skvosty. "Koupili" jsme rotoped, masivní komody, gauč, nějaké lampy….
    A co nebylo na ulici zdarma, to jsme levně pořídili v Garage sale - lidé si před domy vynesli krámy, které nechtěli a za pár dolarů se jich zbavili. Takhle jsme získali stůl a židle a …kamaráda Kamrana.
    (Ten nám zůstal. Je za oceánem a dělí nás několik časových pásem, ale jsme ve spojení. Když u jeho jména na FB svítí zelený puntík, vždycky ho svedu k nějaké vtipné konverzaci.)
    Vetešení jako hobby mi zůstalo i po mém návratu domů. Na chatu, kde jsme dlouho bydleli, se starý masivní nábytek hodil víc než moderní a po zkušenosti s jednou přestěhovanou dřevotřískovou skříní….jsem, upřímně, v tento druh nábytku ztratila důvěru.
    Můj vkus se lety trochu změnil, byl formován mnoha lidmi, kteří ho mají vrozený. Masivní tmavý nábytek pro mě ztratil kouzlo. Světlé vzdušné věci mě oslovují více. Byť je to někdy na úkor kvality. Člověk prostě nemůže mít všechno.
    Dělá mi radost, že jsem si svůj byt zařídila s minimálními náklady a líbí se mi tak mnohem víc. Každý kousek má svou historii. Byla to zábava brouzdat po bazarech a těšit se, jestli něco ulovím. Dobrodružství. Toho bych se vzdát nechtěla!
    Proto mi nevadí, že nikdy nebudu bohatá a byt od designéra mě mine. Nebavil by mě. Tady přesně vím, kdo mi pomáhal v tomhle koutě, kdo přidělal tuhle polici, kde jsem ji vyhrabala...je to osobní a milé.

Jak dobře vařím.

7. května 2017 v 0:49 | Iva Kapčiarová
Jak dobře vařím.
Jsem nemocná. Asi jsem včera měla horečku, nebyla jsem schopná vůbec ničeho. Horečnaté sny, jak běhám po obvodovém schodišti ve vysoké budově, která se náhle začíná hroutit.....nebo lezu na komín a nevím, jak se dostanu dolů, protože trpím závratěmi..... se nekonaly, usnout by bylo nebezpečné.
Nešla jsem do práce, zrušila jsem Fredovo plavání, Ríšovu schůzku.
Fred zůstal se mnou doma. Jediné, co jsem zvládla - uvařit. Fredíkovi mé rychlé italské risoto nechutnalo. Ríša ho povzbuzoval slovy : "Mně od maminky nechutná nic, co uvaří, ale podívej, sním to. Trpaslíci to jedí." Dokáže ho výborně zmanipulovat k čemukoliv, když prohlásí, že trpaslíci by to udělali. Tentokrát nepomohli ani trpaslíci.
Ríša mi nedávno vymyslel titul "the most average cook".
Můj bratr Adam mi před skoro třiceti lety, když jsem mu vařívala obědy, taky dával najevo, že můj kuchařský um není příliš na výši. Jednou se mě ptal, jestli bych mu mohla říci, co právě jedl....kdyby na to ve škole přišla řeč....podle vzhledu ani chuti to nepoznal. Když jsem poprvé udělala kynutou pizzu, poznamenal : "Ivo, jak ty to děláš, samý dobrý věci do toho dáš a je to nakonec tak hnusný!" Jindy mě ale pochválil :"Ivo, už vaříš líp než Jiří Tupec." Polichocena jsem se zeptala, kdo to je. To jméno jsem už někde zaslechla.... "Deratizátor." Jeho letáček visel u nás ve vestibulu.
Dle reakcí svých dětí vidím, že ani po třiceti letech jsem se nezlepšila. A firma zmiňovaného pána stále existuje, možná ho oslovím, jestli nepotřebuje posilu....

Fredovy sociální interakce.

4. května 2017 v 17:04 | Iva Kapčiarová
  1. Fredovy sociální interakce.
    Fredík nikdy nemluví o kamarádech a kamarádkách ve školce. Nikdy ani neodpověděl na otázku, jestli nějaké má. Tedy....on všeobecně neodpovídá na otázky, které se mu nezdají být dost zajímavé, ani když je opakujete pořád dokola. Zatvrzele dělá, že je neslyší.
    Myslím, že ve školce spíše pozoruje. Pozoruje a "nahrává".
    O dění tam si můžeme udělat obrázek jen z jeho náhlých prezentací "nahrávek".
    "Gabrieli, proč jsi kousnul Martínka?"...
    "Na-tál-ko! Na-tál-ko! Na-tál-ko! Fre-dy! Fre-dy!" , skanduje. Asi šlo o nějaký závod nebo soutěž, nevím.
    "Fredy, jdeš domů!"
    "Adam jde po o!"
    Všechny děti ale zná jménem a ony ho vždycky nadšeně zdraví.
    Na plavání je to také zajímavé. Vzdali jsme plavecký trénink, který byl možná vhodný pro jiné děti jeho věku. ale pro Freda ne. Dril nějak nemusí. Zapsala jsem ho zpět k jeho oblíbené trenérce Zuzce. Tyčí se tam mezi dvouletými caparty a užívá si svobody. Než ostatní skočí jednu šipku, on jich udělá deset, mezitím tančí ve vodě, rotuje, dělá blbosti, ale hlavně se raduje a plave.
    Minule si všiml, že jedna holčička se bojí skákat šipky a pláče. Oblíbil si ji. V šatně jí řekl, že ji má rád. "Máš mě taky ráda?" Přikývla. Vyprávěl jí o dvou vrtulnících. Ona řekla:"Ne,ne."
    Fred dostal záchvat. Dětem se to líbilo a začaly se s ním hádat všechny. Plakal. Potom mu začaly brát hračky.
    Saďouři malí, oči jim svítily radostí, že ho mohou zlobit.
    Vždy se jen rozpláče. Učím ho, aby si o hračky hezky řekl, někdy to zvládne, někdy ne. A otázka je, jak se zachovají jeho protivníci.
    Na hřišti chtěl na klouzačku, ale dva kluci, co byli nahoře, ho strčili a nepustili ho tam. Moc chtěl, ale bál se. Šla jsem s ním, ale ani tak se neodvážil.
    Ríšu to naštvalo. Je to puberťák, který všechno řeší sprostými nadávkami a pěstmi. Poradil mu obojí (ta nadávka je naprosto nepublikovatelná a mimořádně hnusná) a tím naštval mě.
    Nechci, aby se Fred nechal šikanovat, ale ani nechci, aby mlátil ostatní a mluvil jako dlaždič.
    Chci, aby si poradil - a s grácií.
    Pracujeme na tom intenzivně, máme ještě nejméně tři roky čas!

Poslední dubnová neděle.

2. května 2017 v 15:54 | Iva Kapčiarová
  1. Můj malý syn by přežil kdekoliv.
    Možná i na poušti.
    V neděli jsem potřebovala vygruntovat a vymést autíčka, kuličky, rytíře a drobečky ze všech koutů domácnosti a vytřít pořádně podlahu. Vyexpedovala jsem syny ven na louku. Za chvíli mi to nedalo a vydala jsem se na kontrolu. Fred seděl se sousedy v družném hovoru u grilu a cpal se.
    Na pálení čarodějnic se prý také přifařil k nějaké skupince lidí, rozprávěl a hrabal jim do pytlíků s brambůrkami a jinými dobrotami.
    Zdeněk asi raději předstíral, že k němu nepatří.
  2. Jak jsme si užili čarodějnice.
    Já jsem přišla později, čarodějnice už byla upálena, ohňostroj jsem také propásla. Přišla jsem, aby mé nebohé děťátko nebylo bez kontroly, až pivo, zakoupené u stánku, začne mít v krevním řečišti jeho tatínka převahu.
    Jen tak v teplákách a trepkách, s šíleným domácím drdůlkem, jsem odběhla z domova, že popadnu unaveného Freda za ruku a pofičíme zpátky. Již z dálky jsem přesně věděla, které dítě je moje. Ostatní tančily nebo se normálně pohybovaly. To moje skoro nebylo možné okem zachytit, jak tam freneticky pobíhalo a mizelo v černém okolním lese.
    Bylo jasné, že únava se nekoná. Nemusela jsem tolik pospíchat. Domluvila jsem se se starším synkem a jeho doprovodem, že půjdeme všichni společně, ve 22:30. Můj menší, zřejmě cukrem naspeedovaný synek, v pohybu pokračoval se stejnou intenzitou. Zastavil se náhle a definitivně, ve 22:25. Představila jsem si, jak jeho bezvládné tělíčko, asi patnáctikilové, vláčím černočerným terénem, místy prosvětleným jen měsíčním svitem....Tohle v trepkách nezvládnu! Vyšli jsme ihned. Malý syn cestu vydržel, v polospánku statečně pochodoval.... a s bonusem naprosté němoty. Nemusela jsem poslouchat nic. Jaká krása!
    Starší syn nám svítil mobilem, než se úplně vybil. Od té doby ho nikdo z naší rodiny nespatřil. Byl to celkem kvalitní model, zakoupený před třemi týdny. Že telefon dělá radost někomu jinému, jsem se dozvěděla dnes ráno, už ani nemělo smysl jít se po něm podívat.
    Čarodějnice se letos vydařily.
  3. P.S.Před necelým měsícem Ríša někoho potěšil svou ADIDAS (jak jinak?) peněženkou s úsporami, dvěma tisíci korunami. (Nutně si je musel nosit s sebou do školy.) Ríša je opravdu hodný kluk, tolik myslí na ostatní!

Na naší domácí scéně.

2. května 2017 v 15:52 | Iva Kapčiarová
  1. Už měsíce máme rozdané role. Jsem Quintus. Zdeněk je Proximo. Fred je Maximus Decimus Meridius, samozřejmě.
    "Proximo, dej mi, prosím, pití."
    V sobotu ráno jsem jela do školy, dělám si kurz pro asistenty.. Zavírala jsem dveře a z postele slyším :
    "Kde je Quintus?" Rozesmálo mě to na cestu.
    Doma driluju češtinu. Třeba mi říká: "Mám tě rád a ty mě máš rád." "Ne Fredíku, mám tě ráda, jsem holka." "Ne, ty jsi Quintus a máš mě rád."...
    "Jedeme do Quintusova Tanvaldu?"(ten nesprávný tvar trpím, protože mě baví )
    "Jedeme do ProximoTanvaldu?"(tenhle je taky roztomilej)
    Tak je jasně řečeno, že ví, do kterého našeho bytu jedeme.
    Gladiátora jsem viděla nejméně šedesátkrát, proto mi nedělá problém chytat se správných textů.
    "Free my men."
    "Free the prisoners! Go!"
    Tuhle scénu někdy hrajeme anglicky.
    Sekunduju ale i ve scénách, kde Quintus nevystupuje. Je třeba někoho obsadit do vedlejší role? Jsem k dispozici.
    Občas hrajeme podle Fredova vlastního scénáře. Nejen Gladiátora, Hobbita, ale i vymyšlené příběhy, reperetoár je dost pestrý.
    Pro jistotu mi vždy řekne přesně text, uvedený slovy Musíš říct.....
    Většinou je Fred - scénárista/režisér spokojen. Stává se, že mě opraví, intonace není přesná, ale jen zřídka.
    Jako herečka jsem asi slušná.
    Horší je to se zpěvem. Oba mí synové milovali můj zpěv zhruba do dvou let svého života. Pak mi ho zakázali.
    Dnes jsem taky slyšela jasné :"Mami, nezpívej. Budeme šeptat, ty a já!"