Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Červen 2017

Fred chodí do školy.

30. června 2017 v 20:43 | Iva Kapčiarová
Fred chodí do školy.
Poslední školní týden je volný, neučíme se, výletujeme a jen tak jsme. Fred chodí se mnou, mezi děti zapadne výborně. Má staršího bratra, proto poznal i Trevora na tričku jednoho kluka. Máme rádi animáky, komentoval Annu a Elsu na tričku jedné holčičky. Staví komíny, pouštějí si autíčka, jeho blonďatá hlavička svítí mezi našimi báječnými kluky a holčičkami, většinou tmavými.
Hned první den po škole, když jsme přišli k autu, vyžadoval, že bude řídit : "Jsem už velkej. Chodím do školy. Můžu řídit."
Už dva dny mě otravuje neustálým vyptáváním:
"A co je jako gladiátor?" "Gé jako gladiátor." "A co je jako pindík?" "Pé jako pindík." "A co je jako lampa? trpaslík? ztratit se? (tady jsem trochu váhala, mám-li to vysvětlovat) atd.
Podobu písmen nezná, ale zajímá ho, čím které slovo začíná.
Tvrdí, že je mu deset, tak má co dohánět!
Je zatím negramotný! Ale už aspoň ví, že jeho pindík začíná na pé.

Kompromis.

30. června 2017 v 20:41 | Iva Kapčiarová
Vím jistě, že jsem se narodila, abych žila ve vile, krásné a postavené před mnooooha lety. (Asi bych si to měla napsat na tričko, viděla jsem jen Born to wear diamonds.) Miluju staré domy s duší, provokují mou fantazii - můžu si tam představovat krásné ženy z černobílých filmů, v kostýmcích nebo róbách, ladně opřené o designové kousky nábytku, a taky ulíznuté elegány, hovořící květnatou češtinou.
Paneláky pro mě nejsou. Tam je leda tak duch obézních chlupáčů s příliš krátkým tílkem, válejících se ve vydojených teplácích nebo kostkovaných trenkách na gauči, s lahváčem v ruce. Možná také duch zklamaných a utahaných matek, ronících slzy u nekonečných seriálů, zatímco jejich polovičky hlasitě chrápou nebo odešly do hospody. Takhle si představuju lidi, kteří se právě odstěhovali. (No tak jo, není to fantazie, taky jsem to viděla v televizi, jenže už barevně.)
Ne, ne, tam bydlet prostě nemůžu.
Jakmile se ocitnu tváří v tvář nějaké secesní nebo třeba funkcionalistické nádheře, ožiju. Ten prostor uvnitř, vysoké stropy, nepřehlédnutelné dveře a futra, někde fantastické zdobné prvky, výklenky, nádherné detaily, nad kterými architekti opravdu přemýšleli....Projíždím-li nebo procházím vilovou čtvrtí, kochám se alespoň zvenčí a cítím zvláštní klid. Potřebuju krásu kolem sebe.
Pak se vrátím na autobusák.
Naštěstí máme světlíky a klenuté stropy, žulové schodiště a prostor, obývák jako tančírnu...Ten dům má něco do sebe, ať je kde je. Není to vila, ale nestěžuju si.
Je mi tu hezky.
Ale prosím, v příštím životě už žádný kompromis!

Bohnice.

22. června 2017 v 20:29 | Iva Kapčiarová
Bohnice.
Nechci používat jména, učila jsem stejné žáčky jako včera. Úspěch se dny v týdnu, víkendem atd. jako včera. Experty Boženku a Cyrila, jak jim budu dnes říkat, jsem nechala napospas samostatné práci. Boženka seděla pod lavicí s vyplazeným jazykem a štěkala a Cyril bulel u okna, že nemá žádné kamarády, protože Boženka ho pořád líbá. Začala jsem s žačkou, říkejme jí třeba Anička, číst příběh Hrnečku, vař. O vdově a její dceři, co bydlely ve vsi. Anička vykulila oči :"So to je?" Prokousaly jsme se "dcerou" a "vdovou" a chtěla jsem vysvětlit "ves". Anička mi skočila do řeči :"My mame kaky psa a je to tepil." Zachovala jsem vážnou tvář a vysvětlila "ves". Hned v další větě bylo slovo "také". Aničku nikdo doma asi neposlouchá a neopravuje, jen my ve škole. Pro mě "kaké" není dost dobré, vysvětluju : "T, také, jako když říkáš táta." Anička řekla "také" a pokračovala :"Tata se oslal a museli sme volat sanitku." To už jsem nevydržela a s hlavou v dlaních jsem rezignovala. Smáli jsme se a smáli, každý něčemu jinému, ale to nevadí....
Ohlédla jsem se, jestli za mnou nečíhá zřízenec se svěrací kazajkou. Nebyl tam....
Tohle je normální škola! Inkluze v praxi.

P.S. Ty děti mám opravdu ráda a nesměju se jim. Ony k smíchu nejsou.

Mé pedagogické úspěchy.

22. června 2017 v 20:12 | Iva Kapčiarová
Mé pedagogické úspěchy.
Asi pět týdnů děláme roční období, dny v týdnu, co je víkend, měsíce v roce. Asi tři týdny už měsíce v roce zpíváme, tři měsíce vysoko, tři měsíce basem a znovu.
Dnes po matematickém záhulu, jako každý den, vsunu krátké zpěvné opakování. Měla jsem tři děti. Nebudu adresná, kdo co.
Ale vypadalo to asi takto:
"Tak čtyři roční období!" Ozve se zpěv. "Ne, ne. Roční období, jsou čtyři." "Pondělí, úterý....." Nakonec jsme se horko těžko dopracovali k správné odpovědi, ale za pět minut zase nic.
"Kdy si čistíte zuby?" "V pátek?" "Ráno a večer přece!"
"Které dny v týdnu nechodíte do školy?" "V srpnu?"
"Měsíce v roce?" "Leden, únor, březen", ozve se vysokým hláskem a následuje pokus o bas:"říjen, listopad, prosinec!"
Pomoc!
Chci zpátky na veterinu!!!!

včera se mi nedařilo.

22. června 2017 v 18:02 | Iva Kapčiarová
Včera se mi nedařilo. Nic.
Měla jsem se už začít učit na zkoušku, kterou dělám v pátek. Jenže jak tak koukám, nutně musím umýt okna a vyprat záclony. Jenže ty záclony jsem neobroubila a v pračce se mi vypářou. Musím vytáhnout šicí stroj a vrhnout se na šití. Ke stroji jsme během svého četného stěhování ztratila návod. Nejsem zrovna švadlenka, naposledy jse ho použila....už je to dlouho. Před půl rokem jsem ho ale dala k seřízení a zaplatila za něj dva tisíce. Snad bude šít. Spodní nit se cuckovala, že mi tam vznikaly kopce a kopečky. S pláčem volám kamarádce Vlastě, známé to šikulce a švadlence. Staví se po práci a mrkne mi na to.
To mi vlilo nový optimismus do žil. V zápalu mytí oken jsem zahlédla dveře do koupelny a rozhodla jsem se, že je rychle potapetuju. Stejným dekorem jako ty vchodové. Odmontovala jsem věšák na ručníky a otapetovala pravou půlku dveří. Jdu najisto pro další roli tapety a ...uvědomím si, že jsem tenkrát před mnoha měsíci....zrovna tuhle koupila jen jednu. Mám dvoubarevné dveře. Nezbývá mi než doufat, že Lidl bude mít brzy v nabídce stejné vzory. Přimontovala jsem věšák zpět. S ručníkem to nevypadá nejhůř....skoro to není vidět....když se dívám jen tak napůl...
Přišla Vlasta, zprovoznila mi stroj a já docela slušně ušila závěs i záclony. Druhá a třetí záclona jsou ušité už skoro rovně. Do butiku bych je neprodala, ale i tak jsem na sebe pyšná.
Uspím Fredíka a začnu se konečně učit.
Uspala jsem především sebe.
Vzbudila jsem se před sedmou, napěchovala jsem do džezvy kávu a těšila se na ranní probuzení. Ucítila jsem známou vůni, s potěšením jsem nadzvihla víčko a sledovala tmavý proud kávy. Sliny se mi sbíhaly. Beru konvičku a uvědomím si, že je něco špatně. Jako ve zpomaleném záběru sleduju, jak mi plastový držák zůstal v ruce a rozžhavená hliníková bomba s vroucí tekutinou se řítí k zemi. Jen tak tak jsem stihla uskočit, kocour také, ale jak se lekl, zaryl mi drápy do lýtka. Káva se rozprskla po světlé kuchyni a já vztekle vložila kapsli do kávovaru.
Po cestě z práce jsem v úzkých uličkách Horního Tanvaldu potkala traktor. Vynořil se ze zatáčky a já musela do kopce vycouvat asi padesát metrů. Z toho, že jsem nesjela do pangejtu, soudím, že smůla mě opustila. Dobrou noc. Učit se začnu zítra.

Jak se Fredík uspává.

3. června 2017 v 10:27 | Iva Kapčiarová
Jak se Fredík uspává.
Když se můj akční a usměvavý malý muž Alfred přetáhne, je to náročné. Není možné ho utišit, není možné udělat nebo říct něco, co by ho potěšilo.
Včera po plavání a celodenním řádění to večer vypadalo takto:
Plačtivě :"Jsem zlobivej a zlej! Jsem votravnej a nemorální!"
"Ne, nejsi, Fredíku, jsi hodný kluk."
"Nejsem! Jsem zlej! Nechci spinkat! Chci sedět!"
"No tak si hezky seď, mně je to jedno."
"Nechci hezky sedět! Chci hnusně sedět!"
"No tak seď hnusně, já budu ale spát!"
Již jsem mu do jeho sebehanícího a ječícího monologu nevstupovala. Za chvíli se mu zavřely oči. Zakašlala jsem. Ozvalo se : "Ticho! Nejdu do školky!Je ráno! Budu sedět!" Nějaké neartikulované zvuky a zase ticho.
Nádherné ticho. Dobrou noc!

Jsem naprosto neschopná.

3. června 2017 v 10:25 | Iva Kapčiarová
Jsem naprosto neschopná.
Je to tak otravné, když se člověk nemůže hýbat a závistivě sleduje čiperné důchodce, jak řádí na zahrádce, s holemi zdolávají vrcholy, sprintem dobíhají autobus.
Moje zahrádka je taková...ehm, zvláštní. Dominuje tam vlaštovičník větší a pampelišky. Obojí jsou velmi krásné a léčivé byliny...se utěšuju.
Já se ploužím. Chodit a běhat moc nejde. Vhřezlá plotýnka mi tlačí na nerv. Všechno mě bolí. Nemůžu stát. Můžu jen sedět. Když se podívám dolů, nevěřím svým očím. Co to je???? Myslím, že jsem už porodila...bude to tak zhruba tři roky. Fredíkovi se nedávno ztratil pěnový míč EMOJI. Nakukala jsem mu, že jsem ho snědla. Věřil mi to. Velikost i konzistence by odpovídala. Ty nohy...určitě nejsou moje. Jsou nějaký hnusný tlustý starý báby. Dozadu si naštěstí nevidím. Tam se to taky boulí.
Po dlouhé době jsem se podívala i do zrcadla. (Nedělám to, protože bych neopustila byt.) Někde se stala chyba. V zrcadle taky nejsem já. Kdo to je, nevím, ale nechci ho tam. Ať mi tam neleze! Nemá krk a jeho, vlastně její (no možná to ani není poznat) rysy jsou podivně rozplizlé.
Tak jo. Zahajuju režim. Nevím kolikátý (ta řadová číslovka by byla tak dlouhá, že by se za ní na stránce ani nevešla tečka!). Jestli teď ale nevydržím, zabte mě. Stejně by to dříve nebo později udělala mrtvice nebo infarkt, tak ať se zbytečně netrápím!
P.S. Když si to teď čtu, bylo by to dobré vyznání do klubu AŽ (anonymní žrouti). Jen bych měla začít : Jsem Iva, je mi 46 a jsem.....

Jsem amatérský odchytávač psů.

3. června 2017 v 10:23 | Iva Kapčiarová
Jsem amatérský odchytávač psů.
Jedu si takhle včera ze zkoušky a vidím bígla.
Šněroval si to mezi pruhy, běhal sem a tam, ocáskem radostně mrskal. Pospíchala jsem, ale ten potrhlý psí floutek mě přiměl zastavit. Viděla jsem, že k nikomu nepatří a že se mu na krku houpe známka. Vstoupila jsem mezi auta a zastavila dopravu. Bez problémů jsem psa odchytila a nacpala do auta. Zavolala jsem třikrát na číslo uvedené na Teddyho známce a nic. Odvezla jsem ho na nejbližší veterinu a v evidenci nebyl. Než přijeli liberečtí měšťáci, slušně jsme se skamarádili. Měšťáci moc manipulovat se psy asi neuměli. Tak jsem zase sehla svá bolavá záda a naložila ho i do jejich auta. Ještě že to nebyl rotvajler.
Všechna moje auta vezla nějakého psího uprchlíka, i ta firemní.
Vozím si odchytové pomůcky. Vodítko a košík se do auta vejdou.
Pamatuju se, jak jsem jela na setkání se šéfem, jedu si tak na poslední chvíli a z mlhy najednou vyskočí labrador. Okamžitě jsem zastavila a chytila ho. Čekám půl hodiny než si pro něj přijedou. Jakmile psa už chytíte, je policie vstřícnější. Jinak se moc neobtěžují, alespoň ti jablonečtí. U Prahy byla po ránu naštěstí zácpa, se šéfem jsme se setkali tak, že ani jeden z nás nečekal. Uf.
Vezu dítě do školy a zmatený retrívr se motá mezi auty. Dohoním ho, dítě přijede do školy holt pozdě. Dokonce jsem si i tipla, čí pes je a vyložila jsem jim ho u dveří. Ani nepoděkovali.
Dobrá spolupráce je s městskou policií v Janově. Tenkrát jsem tam bydlela a byla jsem první den nezaměstnaná a bez auta. U školky se potuloval kříženec novofunlanďáka. Vrátila jsem se domů pro vodítko, misku, granule a pamlsky. Tak připravená, abych měla všechno i v kabelce, ještě nejsem. Pes tam lelkoval stále, dobýval se do popelnic a vypadal hladově. Nasypala jsem mu trochu do misky a nalákala ho na piškotky. Byl hodně bázlivý, ale brzy se přiblížil a hltavě najedl. Chytit se nedal. Janovský strážník přijel okamžitě, byl to zkušený pejskař, ale pes se ho hrozně bál, neměl důvěru k mužům...Takhle to nepůjde. Poslala jsem ho k někomu pro foukačku. Než se vrátil s foukačkou, pes byl odchycen a mašíroval a cvičil mi u nohy. Do kufru auta jsme ho ale nedostali. Na klín na sedačku se nechal přemluvit. Nohy jsem měla po cestě do Liberce dřevěné, ale stálo to za to.
Jednou jsem odchytila nějakého ohaře, byl tak plachý, milý a nádherný, že jsem zcela vážně koketovala s myšlenkou, že budeme mít v posteli tři psy. Věděla jsem, že zástěrka typu : tenhle bude opravdu jen na zahradě, neprojde nikdy naším domácím parlamentem, tak jsem si to raději rozmyslela. V naší posteli už místo opravdu nebylo. Ještě několikrát jsem volala do útulku a po třech týdnech si ho někdo adoptoval. Naštěstí.
Pamatuju si, jak jsem odchytla nějakého jiného ohaře na procházce. Břichem jsem tlačila kočárek a v každě ruce jsem vedla jednoho psa, v levé Archibalda, v pravé uprchlíka, Nechtěli se spolu kamarádit. Bobina běhala volně.
Na ty ostatní případy si pamatuju už jen matně. Bylo jich moc.