Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Bohnice.

22. června 2017 v 20:29 | Iva Kapčiarová
Bohnice.
Nechci používat jména, učila jsem stejné žáčky jako včera. Úspěch se dny v týdnu, víkendem atd. jako včera. Experty Boženku a Cyrila, jak jim budu dnes říkat, jsem nechala napospas samostatné práci. Boženka seděla pod lavicí s vyplazeným jazykem a štěkala a Cyril bulel u okna, že nemá žádné kamarády, protože Boženka ho pořád líbá. Začala jsem s žačkou, říkejme jí třeba Anička, číst příběh Hrnečku, vař. O vdově a její dceři, co bydlely ve vsi. Anička vykulila oči :"So to je?" Prokousaly jsme se "dcerou" a "vdovou" a chtěla jsem vysvětlit "ves". Anička mi skočila do řeči :"My mame kaky psa a je to tepil." Zachovala jsem vážnou tvář a vysvětlila "ves". Hned v další větě bylo slovo "také". Aničku nikdo doma asi neposlouchá a neopravuje, jen my ve škole. Pro mě "kaké" není dost dobré, vysvětluju : "T, také, jako když říkáš táta." Anička řekla "také" a pokračovala :"Tata se oslal a museli sme volat sanitku." To už jsem nevydržela a s hlavou v dlaních jsem rezignovala. Smáli jsme se a smáli, každý něčemu jinému, ale to nevadí....
Ohlédla jsem se, jestli za mnou nečíhá zřízenec se svěrací kazajkou. Nebyl tam....
Tohle je normální škola! Inkluze v praxi.

P.S. Ty děti mám opravdu ráda a nesměju se jim. Ony k smíchu nejsou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama