Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Jsem amatérský odchytávač psů.

3. června 2017 v 10:23 | Iva Kapčiarová
Jsem amatérský odchytávač psů.
Jedu si takhle včera ze zkoušky a vidím bígla.
Šněroval si to mezi pruhy, běhal sem a tam, ocáskem radostně mrskal. Pospíchala jsem, ale ten potrhlý psí floutek mě přiměl zastavit. Viděla jsem, že k nikomu nepatří a že se mu na krku houpe známka. Vstoupila jsem mezi auta a zastavila dopravu. Bez problémů jsem psa odchytila a nacpala do auta. Zavolala jsem třikrát na číslo uvedené na Teddyho známce a nic. Odvezla jsem ho na nejbližší veterinu a v evidenci nebyl. Než přijeli liberečtí měšťáci, slušně jsme se skamarádili. Měšťáci moc manipulovat se psy asi neuměli. Tak jsem zase sehla svá bolavá záda a naložila ho i do jejich auta. Ještě že to nebyl rotvajler.
Všechna moje auta vezla nějakého psího uprchlíka, i ta firemní.
Vozím si odchytové pomůcky. Vodítko a košík se do auta vejdou.
Pamatuju se, jak jsem jela na setkání se šéfem, jedu si tak na poslední chvíli a z mlhy najednou vyskočí labrador. Okamžitě jsem zastavila a chytila ho. Čekám půl hodiny než si pro něj přijedou. Jakmile psa už chytíte, je policie vstřícnější. Jinak se moc neobtěžují, alespoň ti jablonečtí. U Prahy byla po ránu naštěstí zácpa, se šéfem jsme se setkali tak, že ani jeden z nás nečekal. Uf.
Vezu dítě do školy a zmatený retrívr se motá mezi auty. Dohoním ho, dítě přijede do školy holt pozdě. Dokonce jsem si i tipla, čí pes je a vyložila jsem jim ho u dveří. Ani nepoděkovali.
Dobrá spolupráce je s městskou policií v Janově. Tenkrát jsem tam bydlela a byla jsem první den nezaměstnaná a bez auta. U školky se potuloval kříženec novofunlanďáka. Vrátila jsem se domů pro vodítko, misku, granule a pamlsky. Tak připravená, abych měla všechno i v kabelce, ještě nejsem. Pes tam lelkoval stále, dobýval se do popelnic a vypadal hladově. Nasypala jsem mu trochu do misky a nalákala ho na piškotky. Byl hodně bázlivý, ale brzy se přiblížil a hltavě najedl. Chytit se nedal. Janovský strážník přijel okamžitě, byl to zkušený pejskař, ale pes se ho hrozně bál, neměl důvěru k mužům...Takhle to nepůjde. Poslala jsem ho k někomu pro foukačku. Než se vrátil s foukačkou, pes byl odchycen a mašíroval a cvičil mi u nohy. Do kufru auta jsme ho ale nedostali. Na klín na sedačku se nechal přemluvit. Nohy jsem měla po cestě do Liberce dřevěné, ale stálo to za to.
Jednou jsem odchytila nějakého ohaře, byl tak plachý, milý a nádherný, že jsem zcela vážně koketovala s myšlenkou, že budeme mít v posteli tři psy. Věděla jsem, že zástěrka typu : tenhle bude opravdu jen na zahradě, neprojde nikdy naším domácím parlamentem, tak jsem si to raději rozmyslela. V naší posteli už místo opravdu nebylo. Ještě několikrát jsem volala do útulku a po třech týdnech si ho někdo adoptoval. Naštěstí.
Pamatuju si, jak jsem odchytla nějakého jiného ohaře na procházce. Břichem jsem tlačila kočárek a v každě ruce jsem vedla jednoho psa, v levé Archibalda, v pravé uprchlíka, Nechtěli se spolu kamarádit. Bobina běhala volně.
Na ty ostatní případy si pamatuju už jen matně. Bylo jich moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama