Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Kompromis.

30. června 2017 v 20:41 | Iva Kapčiarová
Vím jistě, že jsem se narodila, abych žila ve vile, krásné a postavené před mnooooha lety. (Asi bych si to měla napsat na tričko, viděla jsem jen Born to wear diamonds.) Miluju staré domy s duší, provokují mou fantazii - můžu si tam představovat krásné ženy z černobílých filmů, v kostýmcích nebo róbách, ladně opřené o designové kousky nábytku, a taky ulíznuté elegány, hovořící květnatou češtinou.
Paneláky pro mě nejsou. Tam je leda tak duch obézních chlupáčů s příliš krátkým tílkem, válejících se ve vydojených teplácích nebo kostkovaných trenkách na gauči, s lahváčem v ruce. Možná také duch zklamaných a utahaných matek, ronících slzy u nekonečných seriálů, zatímco jejich polovičky hlasitě chrápou nebo odešly do hospody. Takhle si představuju lidi, kteří se právě odstěhovali. (No tak jo, není to fantazie, taky jsem to viděla v televizi, jenže už barevně.)
Ne, ne, tam bydlet prostě nemůžu.
Jakmile se ocitnu tváří v tvář nějaké secesní nebo třeba funkcionalistické nádheře, ožiju. Ten prostor uvnitř, vysoké stropy, nepřehlédnutelné dveře a futra, někde fantastické zdobné prvky, výklenky, nádherné detaily, nad kterými architekti opravdu přemýšleli....Projíždím-li nebo procházím vilovou čtvrtí, kochám se alespoň zvenčí a cítím zvláštní klid. Potřebuju krásu kolem sebe.
Pak se vrátím na autobusák.
Naštěstí máme světlíky a klenuté stropy, žulové schodiště a prostor, obývák jako tančírnu...Ten dům má něco do sebe, ať je kde je. Není to vila, ale nestěžuju si.
Je mi tu hezky.
Ale prosím, v příštím životě už žádný kompromis!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama