Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Červenec 2017

Šortky

26. července 2017 v 14:16 | Iva Kapčiarová
Můj starší syn Richard je v pubertě. Sestřenice říká, že kdyby to šlo, každý rodič by nejraději puberťáka strčil na pár let do babyboxu a vyzvedl si ho, až to pomine. Občas mi toto řešení připadá dost elegantní...
Z mladšího syna někdy lezou věci... Kdo ho to asi učí?
Dnes si mi postěžoval , že je "divnej autista a teplouš". Autistu jsem nekomentovala, ten druhý výraz jsem mu vysvětlila ( a zároveň upozornila, že to není úplně hezké slovo) : teplouš bys byl , kdybys chtěl manžela místo manželky. Zapřemýšlel a rozhodl se pro manželku.
Na Ríšu se často zlobím, jak bratra trápí a jaký mu dává vzor. Stěžovala jsem si kamarádce a ta mě usadila: " Vzpomeň si na papïrový šortky!" Zamrazilo mě. Ano, byla jsem příšerná sestra. Ušila jsem šortky z papíru ( měly ale krásné dvojitě prošité kapsy na zadku) a nakukala jsem bratrům, že je to jejich nový oděv, protože jsme moc chudí. V zimě si pod ně budou oblékat punčocháče. Dala jsem jim každému igelitku a poslala je žebrat po baráku. Plakali. Mě to dost bavilo.
No tak jo, už se na Ríšu nezlobím, byla jsem horší!

Chleba nebo život?

26. července 2017 v 14:13 | Iva Kapčiarová
Mám intoleranci na pšenici.
Protože je ve všem, jsem pořád unavená, vlastně napůl chcíplá.
Několikrát jsem žila bez ní, jednou dokonce půl roku - a bylo mi skvěle. Jen moje snaha nějak vyšuměla - lhala jsem sama sobě, že to nevadí.
Teď mám diagnózu potvrzenou a záleží na mně, jestli budu žít bez energie, utlumená, obézní, ale s vidinou, že chleba s máslem a dortík je možná svačinka... nebo nabitá, brzy hubenější a ....trochu hladová. Určitě je lepší toužit po chlebu než "po životě".
(Je to úpně neuvěřitelné. Po pár dnech se objevila ta zapomenutá energie. V koloběhu útlumu, lenosti a blahobytu jsem ji přestala hledat. Hurá!!! Bejt chcíplá není "normální" a není to trvalý stav!)
Pro jistotu jsem si to napsala!!! Bez pšenice navěky!

Poseroutka

17. července 2017 v 16:26 | Iva Kapčiarová
Tuhle mě Richard (ještě mu není třináct) přemluvil, abych ho nechala samotného přes noc v bytě, jen s kocourem Arturem. Psa jsem měla u sebe. Říkala jsem si, že si to rozmyslí, nezvládne to. Kdo to nezvládl, jsem byla já. Kolem deváté mi volal naposledy, od deseti jsem se mu snažila dovolat já. Nic. Říkala jsem si: Klid, určitě usnul." Moje šílená představivost (jsem totiž posera, dodnes nejdu sama v noci do sklepa ani na půdu, všude vidím masové vrahy a duchy, jako dítě jsem budila bratry, aby se mnou šli na záchod, jejich bosé nožičky zatím mrzly na chodbě před WC) mi ale našeptávala něco jiného : "Určitě nechal otevřené okno do předzahrádky."Do hlavy se mi vkrádaly obrazy z detektivních seriálů, kterými si občas vymývám mozek. "Ale ne, je opatrný, určitě ho zavřel!" V jedenáct už jsem byla na pokraji zhroucení. Vzpomněla jsem si na své kamarádky, jak jejich ratolesti "dost tvrdě" testovaly alkohol. "Ivo, klid, Ríša je rozumný, musíš mu věřit!" Těsně před půlnocí jsem si představila prázdné láhve kolem jeho postele, celou hromadu. Řekla jsem si, že ho pojedu zachránit, aby neskončil jako Jimmy Hendrix, s tím bych žít nemohla. Nakopla jsem červený autobus a za pár minut byla tam. Musela jsem zvonit, měl zavřenou pojistku. Když jsem šeptala, abych nebudila sousedy, asi ho můj hlas ze záhrobí trochu vyděsil. Po alkoholu ani památky, jen měl potichu mobil, jako obvykle. Vyšla jsem z celé situace jako idiot, ale to nevadí, na to jsem už zvyklá. To se matkám stává.

Trpaslíci.

14. července 2017 v 9:26 | Iva Kapčiarová
Fredík má "trpasličí období". Ne snad, že by přestal růst, ale rád sleduje Sněhurku a sedm trpaslíků. Krásně film komentuje a před obrazovkou probíhá paralelní "one man show".
Koupila jsem v hračkárně tři trpaslíky (Doktora alias Prófu, Kejchala a jednoho s krumpáčem, toho jsem neidentifikovala, zas tolik ten film nežeru.) Fred touží po dalších, hlavně po Šmudlovi, ale nejsou v nabídce. (Budu je muset asi objednat ze zahraničí.)
Ke hře nám zatím stačí ti tři. Naštěstí máme Kejchala, ten může své parťáky odkejchnout na druhý konec místnosti a já nemusím vymýšlet duchaplné konverzace, když si hrajeme spolu.
Dnes si trpaslíky strčil za tričko, že je snědl, prý s jogurtovým dipem (dip byl naštěstí imaginární).Jsou multifunkční, je z nich i lehká svačinka...

A zase Fred...

14. července 2017 v 9:19 | Iva Kapčiarová
Opera.
Včera slyšel poprvé operní zpěv. S Ríšou jsme operu poslouchali často, bavilo ho to. Fred ale vykulil oči . " Jak to ta paní zpívá?" "Fredíku, to je operní zpěv. Je to hezký, viď?"ptala jsem se s naději v hlase, že mám dalšího parťáka. Zatvářil se kysele. "Mně se to nelíbí, je to hnusný. Je to fakt blbý!"
Malé ruce.
Zdeněk ho požádal, aby si uklidil míč, už s ním nikdo nekopal, jen tak se válel na louce. Fredík odhalil, že po něm někdo chce práci. Kňouravě odpověděl, že to nezvládne, protože má malé ručičky.
Jsem ráda, že kluk má svůj názor a umí argumentovat!

Artur.

8. července 2017 v 21:33 | Iva Kapčiarová
Artur.
Artur je kocour, který přivandroval asi před deseti lety a rozhodl se, že bude s námi žít, navzdory dalším čtyřem zvířatům doma - včetně velkého, ale hodného staforda. Nepřemlouvali jsme ho, aby odešel, přemlouvali jsme ho, aby byl domácí, ale nechtěl. Místo ležení na polštáři a šplhání po záclonách se věnoval systematické genocidě drobných obratlovců v okolí. Jednou jsem na poslední chvíli před jistou smrtí zachránila obřího strakapouda tím, že jsem bacila Artura čímsi, co jsem právě měla v ruce, přes hlavu.
Když naše "chata", v níž jsme roky trvale žili , změnila majitele, Artur musel jinam. Zrovna byla zima a všude sníh. Kůlna, jež se nabízela, nedosahovala standardu za všech okolností vytápěného sklepa na chatě. Nedovedla jsem si představit našeho Artura coby kočku domácí. Stalo se. Kupodivu vypadal spokojeně, příležitostně o úplňku ječel přede dveřmi, ale když jsme mu je otevřeli, zůstal.
Až nedávno začal vysedávat na okně a navštěvovat předzahrádku. Výjimečně se pustil trochu dál. Artur nám nějak zestárl, pohybuje se rozvážněji, jeho reflexy už určitě nejsou, co bývaly.
Dnes nám otevřeným oknem vlétla do kuchyně sýkorka. Během zlomku vteřiny náš masový vrah zaútočil a neminul. Celá rodina zachraňovala jednoho malého ptáčka. Artur o opeřenou krmi nakonec přišel. Docela jsme se zapotili, než jsme malého dobrodruha v místnosti lapili. Oddechli jsme si, až když přistál venku na jabloni.
Dnes už víme, že Arturovy reflexy jsou naprosto v pořádku.