Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Artur.

8. července 2017 v 21:33 | Iva Kapčiarová
Artur.
Artur je kocour, který přivandroval asi před deseti lety a rozhodl se, že bude s námi žít, navzdory dalším čtyřem zvířatům doma - včetně velkého, ale hodného staforda. Nepřemlouvali jsme ho, aby odešel, přemlouvali jsme ho, aby byl domácí, ale nechtěl. Místo ležení na polštáři a šplhání po záclonách se věnoval systematické genocidě drobných obratlovců v okolí. Jednou jsem na poslední chvíli před jistou smrtí zachránila obřího strakapouda tím, že jsem bacila Artura čímsi, co jsem právě měla v ruce, přes hlavu.
Když naše "chata", v níž jsme roky trvale žili , změnila majitele, Artur musel jinam. Zrovna byla zima a všude sníh. Kůlna, jež se nabízela, nedosahovala standardu za všech okolností vytápěného sklepa na chatě. Nedovedla jsem si představit našeho Artura coby kočku domácí. Stalo se. Kupodivu vypadal spokojeně, příležitostně o úplňku ječel přede dveřmi, ale když jsme mu je otevřeli, zůstal.
Až nedávno začal vysedávat na okně a navštěvovat předzahrádku. Výjimečně se pustil trochu dál. Artur nám nějak zestárl, pohybuje se rozvážněji, jeho reflexy už určitě nejsou, co bývaly.
Dnes nám otevřeným oknem vlétla do kuchyně sýkorka. Během zlomku vteřiny náš masový vrah zaútočil a neminul. Celá rodina zachraňovala jednoho malého ptáčka. Artur o opeřenou krmi nakonec přišel. Docela jsme se zapotili, než jsme malého dobrodruha v místnosti lapili. Oddechli jsme si, až když přistál venku na jabloni.
Dnes už víme, že Arturovy reflexy jsou naprosto v pořádku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama