Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Srpen 2017

Curry a tak

22. srpna 2017 v 9:46 | Iva Kapčiarová
V Albertu mají "krabičku" na indický curry madras, je tam zelenina, kořenící pasta a kokosové mléko - a není to vůbec špatné! Dodáte jen olej, maso a rýži. I desetileté dítě podle návodu připraví. (Možná by přípravu zvládla i moje sestřenice Stáňa, která nevaří. protože jí prý praskne i párek v mikrovlnce. Trošku jí to věřím, asi dvakrát mi v kuchyni pomáhala a bylo vidět, že je to pro ni úplné novum. Pracuje v hotelích a vařit nemusí, delikatesy jí na stůl přistanou bez práce. Doma nemá ani zapnutou ledničku...)
Ač je to lehce pálivé, Fredovi se dělají boule za ušima a vyzývá mě, ať mu přidám. Po několikadenním půstu zapříčiněném vysokou horečkou je pěkně vyhládlý!
Na veterině studovala dívka z Etiopie, doma musela nechat s manželem dvouletou dceru a neviděla ji sedm let, celé studium. My si přítomnost Aster užívali. Skvěle vařila. Nejdříve jsem nebyla schopna její jídla pozřít, skoro jsem omdlévala, jak byla pálivá. Aster si nechávala posílat autentickou papriku z domova a to byl materiál!
Časem jsem se stala profíkem, my všichni, jedli jsme i lahůdky, které by jiným lidem zde propálily díru do břicha. Když později v Česku otevřeli skutečné čínské restaurace, směle jsem si objednávala pokrmy s nejvíce papričkami a kuchaři se na mě chodili dívat, jestli to sním. To bylo tenkrát, dnes lidé jedí pálivé běžně.
V Americe jsem chodila s kamarádem Kamranem do indických restaurací a spotřebovali jsme pokaždé krabici kapesníků, ta jídla měla takové grády, že Kamran se rosil na hlavě a já kapesníky potřebovala k obvyklému účelu.
Čemu jsem ale nevěřila, že by takové palihuby pozřely malé děti. Aster tvrdila, že její Galilla nic jiného nechce, nad mdlými dětskými jídly se ošklíbá.
Moje děti jsou toho ale důkazem. Nepálí je skoro nic. Možná je to tím, že jsem občas ujela i v těhotenství a nějaké chilli jsem jim do dělohy poslala. V postnatálním období se jím už ládovaly samy. Pálivá křidélka, čínu, mexická či indická jídla slupnou jako malinu.

Jedeme k zubaři

4. srpna 2017 v 23:10 | Iva Kapčiarová
Ríša je rád sám u táty. Ten přichází z práce až večer, tak unavený, že po něm nic nechce. Já jsem ta trapná, co po něm vyžaduje plnění "tisíce" povinností, dle svých slov "dělá prakticky všechno." Ve skutečnosti jen krmí a venčí psa a má si po sobě uklízet.
Ráno nám volá, chce si povídat s bráškou.
Beru si ho na chvilku k uchu a ptám se, jestli vyvenčil našeho starého pejska. "Jo, jo."
"Richarde, za dvě hodiny tě vyzvednu, jedeme k zubaři. Vyčisti si důkladně zuby, ještě ti zavolám."
Kontroluju sestřenici "slohovku" a strávím nad ní víc času, ńež jsem plánovala. Vyrazím zase na poslední chvíli.
Rychle volám Ríšovi, že za deset minut má stát připravený venku.
Přijíždím před dům. Přes žaluzie vidím Richardovu nahou hruď. Není ani oblečený! Troubím. Nic. Vztekle vyběhnu z auta a můj syn se plouží v teplákové soupravě, bundu na holém těle, v ruce kartáček a pastu, a za sebou táhne psa.
"To si děláš legraci, ne? Tys ho nevenčil?" Ječím jako stará semetrika. (Pravděpodobně byl příliš zaneprázdněný kontrolováním reakcí u svých zvířátkových fotek na Instagramu, tam se prezentuje jako velký milovník a pečovatel.)
Popadnu vodítko a cítím zápach čpavku, jak si nebohý geront ulevuje po dlouhatánské noci a ještě delším dopoledni u stromku. (Stromek okamžitě uhynul.)
Ríša odvádí psa zpět a při té příležitosti doma zapomíná kartáček a pastu.
K zubaři přijíždíme o deset minut později, Richard si čístí zuby v rámci výkladu správné zubní hygieny, nově zakoupeným náčiním.
Poté si v čekárně neodpustí hru na chudáka výrostka ve vývinu, na kterého matka kašle a nedává mu najíst. "Doma jsem včera jedl za celý den jen piškoty s mlékem." Dramatická pauza.
"Měl jsi tam lasagne a zapékaný květák."
"Nenašel jsem to."
"Možná bys musel opustit stanoviště s počítačem/ipadem/telefonem. To jídlo k tobě z lednice samo neskočí", utrousila jsem poněkud jedovatě.
"Dnes jsem také nejedl. Doma není nic, co by se dalo zkombinovat. Mám hlad." Rychle okem přejel recepční a krásnou pacientku čekající na lékaře. Obě si mě rozpačitě měří, ráda opouštím čekárnu směr domov.
Je právě poledne, spěcháme si vařit paellu.

Po celém bytě se povalovaly důkazy, jak ten chudák nejedl, kelímky od pudinků a jogurtů, prázdné obaly od čokolád apod. Výživná jídla si stále hověla v lednici.
Po obědě jsme si promluvili. Nebyla to klidná debata, vždycky se nechám příšerně vytočit.
Mého synka štve, že mu vše říkám dvacetkrát.
Odmítá možnou souvislost s faktem, že devatenáctkrát musím své přání opakovat proto, že ho ignoruje, případně navíc nevhodně komentuje.
Naše konflikty v žádném případě nevznikají proto, že po něm něco chci, ale protože jsem nejhorší matka ze všech.

Pátrám v paměti, jaká jsem byla v pubertě.
Jestli jsem si o rodičích myslela něco špatného, pravděpodobně jsem jim své názory tak vehementně nesdělovala.
Ano, nechávala jsem všude válet kelímky a prázdné hrnky a v lednici jsem zapomínala špinavé talířky, maminka to komentovala, "ať si uklidím ten svůj bufet".
Když jsem si uklízela pokojíček, trvalo to týden, protože jsem každý papírek přečetla a potom teprve uložila. (Býval to vždy zábavný týden, schovávala jsem si kresbičky spolužáků, na kterých jsem byla zvěčněna s kuřecí nožkou u pusy. Mí kamarádi ale byli jízliví! )
Výsledkem ale byl uklizený pokoj, ne bordelkoutek pod každým kusem nábytku a v každém rohu.
Všechno jsem ztrácela. Nejčastěji klíče.
Když mě máma upomínala, abych uvařila psovi, hodila jsem do vody první pytel masa, co na mě z mrazáku vykoukl. Jednou to byla svíčková. Pes ji měl v inovativní úpravě s ovesnými vločkami. (A my zřejmě obědvali bramborové placky.)
Jindy jsem usnula při vaření a vzbudil mě až nesnesitelný zápach linoucí se ze všech koutů domácnosti. Museli jsme vyprat veškeré textilie, abychom se zbavili zápachu spáleniny. Zuhelnatělý hrnec našel nový domov v popelnici a pes zůstal o hladu.
Taky jsem občas chodila za školu, ale až mnohem později než můj syn.

No.... taky to se mnou nebyla žádná výhra. Naše máma přežila tři puberty, snad já přežiju dvě. U té druhé už mi třeba bude všechno jedno, konejším se, v důchodovém věku se budu muset šetřit!

Prádlo.

4. srpna 2017 v 20:56 | Iva Kapčiarová
Ráno scéna.
"Mami, ty vůbec nepereš. Před dvouma měsícema jsem dal do koše na prádlo všechny ponožky a trenky. Už žádný nemám." "Podívej se pod postel, tam jich bude jistě zásoba, z koše jsem dnes brala troje a už se suší."
"Pod mou postelí nic není."
Kouknu za ni a tam hromada ponožek. Čistých."Richarde, zkompletuj si je a dej je do šuplíku!"
"Nemůžu! Tam jsou jen nepárové. Všechny mi ztratíš!"
Nasupeně vlítnu do jeho pokoje a z šuplíků pod postelí, kam patří vláčky (do jednoho) a učení (do druhého), tahám papírky od bonbónů, prázdné láhve od minerálek, počítačové hry, moji - už rozbitou nabíječku na telefon, mikinu, prostěradlo, ty druhé ponožky do páru, špinavé, a několikatery trenky. Zuřím. Jsem osočena, že mu každé ráno zkazím náladu, protože jsem zlá.