Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Jedeme k zubaři

4. srpna 2017 v 23:10 | Iva Kapčiarová
Ríša je rád sám u táty. Ten přichází z práce až večer, tak unavený, že po něm nic nechce. Já jsem ta trapná, co po něm vyžaduje plnění "tisíce" povinností, dle svých slov "dělá prakticky všechno." Ve skutečnosti jen krmí a venčí psa a má si po sobě uklízet.
Ráno nám volá, chce si povídat s bráškou.
Beru si ho na chvilku k uchu a ptám se, jestli vyvenčil našeho starého pejska. "Jo, jo."
"Richarde, za dvě hodiny tě vyzvednu, jedeme k zubaři. Vyčisti si důkladně zuby, ještě ti zavolám."
Kontroluju sestřenici "slohovku" a strávím nad ní víc času, ńež jsem plánovala. Vyrazím zase na poslední chvíli.
Rychle volám Ríšovi, že za deset minut má stát připravený venku.
Přijíždím před dům. Přes žaluzie vidím Richardovu nahou hruď. Není ani oblečený! Troubím. Nic. Vztekle vyběhnu z auta a můj syn se plouží v teplákové soupravě, bundu na holém těle, v ruce kartáček a pastu, a za sebou táhne psa.
"To si děláš legraci, ne? Tys ho nevenčil?" Ječím jako stará semetrika. (Pravděpodobně byl příliš zaneprázdněný kontrolováním reakcí u svých zvířátkových fotek na Instagramu, tam se prezentuje jako velký milovník a pečovatel.)
Popadnu vodítko a cítím zápach čpavku, jak si nebohý geront ulevuje po dlouhatánské noci a ještě delším dopoledni u stromku. (Stromek okamžitě uhynul.)
Ríša odvádí psa zpět a při té příležitosti doma zapomíná kartáček a pastu.
K zubaři přijíždíme o deset minut později, Richard si čístí zuby v rámci výkladu správné zubní hygieny, nově zakoupeným náčiním.
Poté si v čekárně neodpustí hru na chudáka výrostka ve vývinu, na kterého matka kašle a nedává mu najíst. "Doma jsem včera jedl za celý den jen piškoty s mlékem." Dramatická pauza.
"Měl jsi tam lasagne a zapékaný květák."
"Nenašel jsem to."
"Možná bys musel opustit stanoviště s počítačem/ipadem/telefonem. To jídlo k tobě z lednice samo neskočí", utrousila jsem poněkud jedovatě.
"Dnes jsem také nejedl. Doma není nic, co by se dalo zkombinovat. Mám hlad." Rychle okem přejel recepční a krásnou pacientku čekající na lékaře. Obě si mě rozpačitě měří, ráda opouštím čekárnu směr domov.
Je právě poledne, spěcháme si vařit paellu.

Po celém bytě se povalovaly důkazy, jak ten chudák nejedl, kelímky od pudinků a jogurtů, prázdné obaly od čokolád apod. Výživná jídla si stále hověla v lednici.
Po obědě jsme si promluvili. Nebyla to klidná debata, vždycky se nechám příšerně vytočit.
Mého synka štve, že mu vše říkám dvacetkrát.
Odmítá možnou souvislost s faktem, že devatenáctkrát musím své přání opakovat proto, že ho ignoruje, případně navíc nevhodně komentuje.
Naše konflikty v žádném případě nevznikají proto, že po něm něco chci, ale protože jsem nejhorší matka ze všech.

Pátrám v paměti, jaká jsem byla v pubertě.
Jestli jsem si o rodičích myslela něco špatného, pravděpodobně jsem jim své názory tak vehementně nesdělovala.
Ano, nechávala jsem všude válet kelímky a prázdné hrnky a v lednici jsem zapomínala špinavé talířky, maminka to komentovala, "ať si uklidím ten svůj bufet".
Když jsem si uklízela pokojíček, trvalo to týden, protože jsem každý papírek přečetla a potom teprve uložila. (Býval to vždy zábavný týden, schovávala jsem si kresbičky spolužáků, na kterých jsem byla zvěčněna s kuřecí nožkou u pusy. Mí kamarádi ale byli jízliví! )
Výsledkem ale byl uklizený pokoj, ne bordelkoutek pod každým kusem nábytku a v každém rohu.
Všechno jsem ztrácela. Nejčastěji klíče.
Když mě máma upomínala, abych uvařila psovi, hodila jsem do vody první pytel masa, co na mě z mrazáku vykoukl. Jednou to byla svíčková. Pes ji měl v inovativní úpravě s ovesnými vločkami. (A my zřejmě obědvali bramborové placky.)
Jindy jsem usnula při vaření a vzbudil mě až nesnesitelný zápach linoucí se ze všech koutů domácnosti. Museli jsme vyprat veškeré textilie, abychom se zbavili zápachu spáleniny. Zuhelnatělý hrnec našel nový domov v popelnici a pes zůstal o hladu.
Taky jsem občas chodila za školu, ale až mnohem později než můj syn.

No.... taky to se mnou nebyla žádná výhra. Naše máma přežila tři puberty, snad já přežiju dvě. U té druhé už mi třeba bude všechno jedno, konejším se, v důchodovém věku se budu muset šetřit!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama