Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Září 2017

P...

24. září 2017 v 19:26 | Iva Kapčiarová
Můj starší syn se od malička zajímal o čísla a písmena, číst se naučil sám a hodně brzy. Často jsme si před ním hláskovali něco, co jsme nechtěli naplno vyslovit. Jednoho dne mu to doklaplo a z písmen, která znal, byla najednou slova a věty. Ve školce si sám četl knížky a u zápisu už dávno četl s přednesem. Všechny dinosaury uměl latinsky.
Fredíka nic takového dosud nezajímalo. Občas se zeptá, kterým písmenem začíná nějaké konkrétní slovo. Grafickou podobu písmen ale nezná vůbec, nikdy se neptal, co je co, Protože před ním také hláskujeme, už se dost chytá. Jednoduchá slova zvládá identifikovat s přehledem, někdy i ta složitější, třeba BABIČKA, ARČÍ. Dnes se poprvé ptal, jak se něco napíše, nejdříve MÁMA a TÁTA. Nevěděla jsem, že umi také hláskovat. Chtěl totiž, abych napsala........ehm.........velice nehezky nazvaný ženský pohlavní orgán, oči mu svítily, usmíval se a naprosto perfektně to slovo vyhláskoval. Na jednu stranu mě to potěšilo, ale víc se mi chtělo ječet! Slovník mého tříletého synka je silně ovlivněn tím, že sdílí společný prostor s pubertálním bratrem, kterého už vůbec nezajímají knížky ani dinosauři.

A zase Sparks

14. září 2017 v 20:27 | Iva Kapčiarová
A zase Sparks
V pondělí jsem se v rámci odborníky doporučované psychohygieny zúčastnila (již potřetí) koncertu skupiny, kterou miluju od čtrnácti, to znamená.............už nějak příliš dlouho.
Tentokrát jsem se nemusela trmácet do Berlína ani do Londýna.
Sparks přijeli do Prahy.
Prahu už před časem viděli, moji milí kluci, momentálně asi sedmdesátiletí. Minule si ji jen trošku prohlédli. Líbí se mi historka, jak vyšli z letiště a nějaký zarostlý bezdomovec se k nim nevěřícně vrhl se zbožným: " Sparks!" na rtech. Asi si říkali, že to vypadá slibně, první člověk v Praze a okamžitě je poznal. Bohužel byl za celý pobyt poslední.
Trošku jsem se obávala, jak to bude s návštěvností koncertu. Do Berlína moc lidí nedorazilo...
Bála jsem se zbytečně. Lidí přišlo dost. Takové místo jako v Berlíně jsem rozhodně neměla. Místa k sezení už také nebyla. Sedla jsem si na schody a doufala, že lidem boční pohled nebude připadat dost atraktivní na to, aby si přede mě stoupli. V duchu jsem žertovala, že věkové rozmezí fanoušků od čtyřiceti do sedmdesáti je ideální. Jsou již kultivovaní, třeba se nemusím bát smrti ušlapáním. A já, jelikož do této kategorie spadám, nebudu se tlačit na jeviště a horlivě mrkat na Russella ( nebo Rona ), jak bych to dělala před třiceti lety. (Ačkoliv...na každém koncertě se nějaká, zhruba šedesátilétá matróna, vždy osmělí a hromovým hlasem zahřmí své : "I love you, Russell!"
Ještě to mohu na některé z příštích akcí realizovat...) Posedím si, spokojím se s občasným problesknutím profilů svých idolů mezi reproduktory.
Jenže když se ozvaly první tóny, vyskočila jsem, vyhřezlá plotýnka, nevyhřezlá plotýnka. Zvláštní zabarvení hlasu mě vždycky uvede do zvláštního stavu. Cítím takový klid a štěstí. Jenže pak se mi spustily slzy, potoky slz a já chvíli nevěděla, proč. Sparks mě vrátili o mnoho let zpátky, jak to už hudba umí. A já si uvědomila, že až ty ubulené oči otevřu, nebude tam můj starý pokojíček a nebude tam ani moje máma. Bude tam stát jen bolavá a životem uvláčená ženská, která měla to štěstí si zase jednou povyrazit.
Díky Sparks! I vy jste si jistě přišli na své, viděla jsem spousty fanoušků- šprtů, co uměli všechny Vaše texty nazpaměť. Já ty nové ještě neznám. Příště!