Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Listopad 2017

V jaké rodině jsme vyrůstali

14. listopadu 2017 v 22:33 | Iva Kapčiarová
V jaké rodině jsme vyrůstali...
Je nás sedm sourozenců. Náš otec tvrdí, že více dětí než on mají jen cikáni. Asi má pravdu. Musím objektivně podotknout, že jsme se dost povedli, každý jinak, jsme docela pestrá směsice charakterů.
Vždycky jsme si ze sebe dělali legraci, hned tak se neurazíme!
Nebydleli jsme všichni na jednom místě, protože maminek máme více, ale aspoň se o ně nehádáme. Každopádně se máme rádi a to se počítá!
Už když byli mí bratři malí, říkali mi, že můžu mít manžela jen hluchýho, slepýho a bez hmatu. Takového jsem nehledala... Konečně mi dochází, proč jsem stále svobodná. Slečna!
Mé sestře řekl jeden bratr, když se chtěla ucházet o práci v jeho firmě, že by mohli možná otevřít novou pozici, "testerku návodů", jestli jsou dostatečně blbuvzdorné. ( Mimochodem, na tuto pozici bych se rovněž hodila, návody nesnáším!!!!!! Nechápu, proč někdo, kdo návodu rozumí, může být tak sadistický a nutit mě, abych ho četla, když výklad by mu trval pět minut, já bych si zapsala poznámky typu : zmáčknout červený čudlík, příp. se vrátit ke kroku 1 apod. a měla bych stejné poznatky jako po úmorném dvouhodinovém studiu, během něhož se musím dvakrát najíst, napít, třikrát vyčůrat a nakonec zobnout nějaké analgetikum... )
Jeden bratr nechal doma kufr zavřený na zámek, obvykle vozil ze zahraničí čokolády, a řekl mladšímu bratrovi, že má uvnitř překvapení, pokud rozluští kód zámku. Chudák dítě na tom strávilo celé odpoledne a byly tam jen ponožky. Smradlavé.

Když se naši rozvedli a táta založil novou rodinu, máma nechtěla, aby k nám náš malý bratr chodil. Jenže já ho k nám stejně vzala. Byly mu asi dva roky a mně přišla návštěva, se kterou jsem nakonec někam odběhla a svého bráchu jsem nechala na krku mámě. Dělala, že neexistuje, myslím, že jí to vydrželo asi dvě minuty, než mrkla dolů, jaké dítě ji to tahá za nohavici. Hodně roztomilé dítě. Někam tam se datuje velká láska. Od té doby byl náš takzvaně nevlastní bratr u nás prakticky pořád. Dost jsme na něj občas žárlili. Když se hlasovalo, co se bude vařit, měl největší slovo. Někdy kvůli němu naše! máma vařila dvě nebo tři jídla. Protože měl sladký jazýček a přezdívali jsme mu Pan sušenka, pořád se u nás taky peklo.
Naši sousedi to nemohli pochopit, proč je u nás to "cizí dítě" tak často. Proč asi? Bylo u nás rádo a my ho měli rádi. Proto!

Naše matky si k sobě taky během času našly cestu, i když se pak taťka přesunul o dům dál. I další děti dobře zapadly a další matka taky. Moje macecha číslo jedna a číslo dvě, jak je s oblibou tituluju, spolu plejí na zahrádce. Kolem nich běhají různé děti a vnoučata, cpou se dobrotami, které ty dvě připravily a podává se chutná káva. Toho dýchánku po plení se taky ráda účastním. (Moje maminka je už devět let v nebi.)
Proč se užírat nějakými negacemi? Komu to prospívá? My víme, že nikomu a proto se vzájemně respektujeme nebo i víc.
Můj kamarád vždy žasnul :"Ivo, tvůj otec je génius. "
Asi jo. Taky měl ovšem štěstí na ženy a potomky.

I Pad

14. listopadu 2017 v 22:07 | Iva Kapčiarová

Nemám ráda, když se mi někdo hrabe v mých věcech. Ríša si opakovaně bral můj ipad, protože měl zákaz na ten svůj. Ten můj vždy záhadně zmizel. Naštvala jsem se a v úplném rauši jsem ho zaheslovala. Obvykle jsem používala tzv. geometrická hesla, čísla, která tvořila určité obrazce. Richard na to většinou rychle přišel. Tak tentokrát ti ukážu! Bohužel když mi adrenalin z uší poklesl na normální hladinu, zjistila jsem, že si to heslo nepamatuju ani já. Můj ipad je zablokovaný. Protože jsem technický ignorant, ani jsem si ho moc nezálohovala a nepřipojovala ho k pc. Takže si ho můj počítač tak nějak nepamatuje a asi jsem si ho definitivně odrovnala. No hlavně že se mi do něj už nikdo nedostane. Ani já sama...
P.S. Prý to neumí ani FBI. Umí to teda vůbec někdo?

Jsem vzteklej.

14. listopadu 2017 v 22:05 | Iva Kapčiarová
Jsem vzteklej.
Tak odpověděl babičce Věře můj zatím stále ještě tříletý syn, když se ho ptala, jak se má. Právě vystoupil z auta. Celou cestu mě přesvědčoval, že chce jinou maminku. "A jakou?"
"Babičku Jarču. Vezmu si helium, doletím do nebíčka, rozbiju ho a babička spadne dolů a budeme ji mít tady. Ta byla hodná."
(Moje máma, babička Jarča, umřela před devíti lety. Zná ji jen zprostředkovaně, pokud opominu ten jeho zážitek, jak ji viděl sedět na žebříku.)
Obě moje děti trpí utkvělou představou, že ostatní maminky jsou lepší. Zvláště když je napomenu, něco zakážu nebo chci nějakou práci. Jsem nejhorší matka na světě.
Jo, když po nich nic nechci, mají plné žaludky, nejsou unavené, to mě mají rády, dětičky moje.
Je večer a už je zase v ráži, můj tříleťák Spadl ze židle, nadával jako špaček a teď vykřikuje, že je trapnej a mračí se. Je ale jen unavenej a syn své matky a otce. Další vztekloun.