Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Prosinec 2017

Náš Štědrý den

27. prosince 2017 v 12:20 | Iva Kapčiarová

Nikdy jsem se při vánočních přípravách nepřetrhla a neleštila jsem klíčové dírky a nešťourala prach z míst, odkud to nejde. Já prostě žiju, nejsem dokonalá a nehraju si na to. Znám lidi, pro které je úklid vším a celkem se divím, že jejich okna stále ještě drží pohromadě, když je tak často drhnou. Letos jsem přípravy podcenila. Úmorný život ve školství ze mě vysál veškerou energii a ani jsem neupekla jediný kousek vánočního cukroví! (Dvanáct let jsem pekla svědomitě a ve velkém.)
Samozřejmě, že jsem uklidila, podlaha se leskla a v ponožkách se chvíli nechytaly kamínky a chlupy. Asi tak dvě hodiny, než šel pes ven.
Zcela vyčerpaná, ale vše jsme stihla - naklidit celý byt, naaranžovat a ozdobít jehličnaté roští všeho druhu, nasmažit amura, tunu krůtích řízků, upéct klobásu, uvařit hovězí polévku s játrovými knedlíčky a také jednu tradiční rybí, umatlat bramborový salát. Chlebíčky by se do nás už nevešly, ty jsem nechala jako rezervu, rozebrané v surovinách, které se lépe skladují. V autě zůstalo osmikilové hovado vysokého roštěnce, určitě hlady nezajdeme. Zdeněk obstaral nákupy chybějících ingrediencí a podezřívám ho, že si udělal výlet na Vysočinu, jak byl pryč dlouho. Poté byl velice unaven a musel odpočívat. Na otázku, jestli mu není blbý celý den ležet, když vidí mou aktivitu, odpověděl, že ne.
Naše děti si v šest odvedli prarodiče a vrátili nám je za hodinu. Mezitím jsme zabalili dárky, umístili je pod vánoční roští a svátečně prostřeli. Těšili jsme se, jak u Freda zabodujeme s Hulkovými pěstmi (soudě podle Hulkova oblečku a masky, které dostal k narozeninám), magnetickou stavebnicí a 3D tričky. Richardovy hlavní dárky stále někde cestují, nedorazily, objednal si je sám dle svého vkusu (oděvy, které by odmítli i bezdomovci, s cenovkami jako od věhlasných módních návrhářů). Byla jsem ráda, že jsme pro něj vůbec něco pod stromečkem měli. Navíc má chudák na Štědrý den i narozeniny.
Fred již přišel zmožen únavou a předchozími zážitky. Jíst odmítl a na Hulkovy pěsti zařval, že je to blbej dárek a že to není legrace a šel spát. Za chvíli vstal a prohlédl si stavebnici a znovu ulehl. Trička zcela ignoroval.
Jak jsem záviděla své kamarádce, když popisovala, jak jejich děti nadšeně rozbalovaly s "Tohle jsem si přál/a" na rtech a tak potěšily její duši i uondanou mateřskou schránu.

P.S. Daruji dvě děti. K tomu staršímu nabízím tři flašky vína.

P.P.S. Hulkovy pěsti jsou v neustálé pohotovosti a stavebnice také. Jen to nejde obojí najednou. Obří násady na malinké ručičky navíc výborně fungují jako prevence dloubání v nose.

Prsa

13. prosince 2017 v 21:55 | Iva Kapčiarová
Sprchuju se. Fredík přiběhne do koupelny a ptá se zvědavě:"To jsou prsa, mami?"
Přikývnu: "Jo, to jsou prsa."
"Nejsou nějaký rozbitý?"

O chytrosti a kouření

13. prosince 2017 v 21:53 | Iva Kapčiarová
Asi miliontý rozhovor o Leonardovi Cohenovi, kterého si pouštíme na U-tube. Na přebalu cd You Want It Darker z minulého roku drží v ruce cigaretu, ale já špatně vidím, tak jsem si toho nevšimla. Protože doma vášnivě brojím proti kouření a tvrdím, že chytří lidé nekouří, vyústil náš rozhovor v : "Mami a Leonard Cohen byl hloupej?"
Zatím jsem netušila, co má můj čtyřletý synek na mysli : "Ne, nebyl hloupý, byl to moc chytrý pán."
"A chytrý už kouřej?"

Marodi

13. prosince 2017 v 21:35 | Iva Kapčiarová
Marodi.
Můj syn Fredík je neustále "nemocný". Jeho imunitní systém bojuje s bacily ve školce, v družině, v rodině. Výsledkem je permanentní kašel, větší nebo menší, když není žádný a zajásám, za dva dny je tu zase parádní chrchlák, který mu trhá útroby a mně srdce. Ve školce ho s tím nechtějí a hlídání mám jen občas, naštěstí si svého syna v případě akutní nouze můžu vzít s sebou do školy, samozřejmě ne se zelenou nudlí nebo s horečkou.
Párkrát jsem už učila v prostorách družiny, Fred tam je zvyklý, má tam pohodlí, klidně si i schrupne. Proloží výuku vtipnými poznámkami, třeba :"Mami, ty seš divná." Nebo :"To není paní učitelka, to je moje maminka."
Párkrát jsem nechala žáky, aby u výuky vyráběli dekorace z korálků nebo si hráli s modelínou. To se mi ale vymstilo, po chodbách se pák válely koule z modelíny a tuny korálků.
Před několika dny onemocněl pes, zvracel a zvracel a neudržel ani vodu po lžičkách. Odběhla jsem po ranní družině, se sestřičkou jsme ho zakanylovaly a nechala jsem ho na veterině na kapačkách v laskavé péči sestřiček a lékařů, které zná odmalička, po zbytek pracovní doby. A nazítří znovu. Náš čtrnáctiletý matador měl před dvěma lety nádor ve střevě a operaci přežil. I tenkrát se z něj během pár dní stala mastná troska a všechny svaly na něm roztály, ale další týden rekonvalescence vše spravil a nikdo by nepoznal, že byl už napůl mrtvý. Tentokrát zatím neproběhla veškerá diagnostika, ale jsou zde náznaky, že tam může být nějaká zákeřná časovaná bomba. Zatím se snaží bojovat, protože je to tvrdej teriér! A protože má mě!
Psa jsem si do školy nebrala….ačkoliv jsem byla v pokušení. Jenže by nezvládl všechny ty schody a…..to už by asi ani vedení neskouslo. Za chvíli bych si do družiny mohla nastěhovat celou rodinu! (Není to tam špatný.) A napořád!

Peroxid

13. prosince 2017 v 21:33 | Iva Kapčiarová
Jeden z mých debilních kocourů před deseti minutami sežral šňůrku od Fuetu. Naštěstí jsem ho při tom načapala. Běžela jsem ke švagrové pro peroxid vodíku (má čtyři děti- těm na bebíčka - a bulteriéra, který inteligencí také neoplývá a sežere naprosto vše). Šňůr se bojím, představím si střevo na ní nařasené s následnou neprůchodností a vchlípením jenoho úseku do druhého. Možná byla na takovou diagnózu moc krátká, ale jsem duší stále veterinář... Důkladně jsem Freddieho Kruegera prostříkla peroxidem a ejhle, šňůrka už je v koši, tentokrát přiklápěcím. Peroxid má zvířátka už zachránil mnohokrát. Prodávají ho v plastové lahvičce, s víčkem s malou dírkou. Lahvičku stlačíte a pěkně pod tlakem aplikujete, žádné kap, kap... Bezvadná věc. Chytíte kočku za ucho, otevře se jí tlamička a proud úžasné tekutiny nasměrujete přímo do krku. Za chvilinku uvidíte všechno, co už dávno sklouzlo do žaludku, zase krásně na podlaze, v tom lepším případě...v tom horším, pokud máte zvláště pomstychtivé zvířátko, v posteli, na stole, na gauči.. Peroxidem jsem zabodovala několikrát u své teriérky Bobiny. Bylo to ukrutné stvoření co se potravy týče. Jednou sežrala tuk z celého krocana, který se chladil v pekáči na podlaze v garáži - u mých hostitelů na Den Díkůvzdání. Proklouzla nepozorovaně a vrátila se s plným pupíkem. Ještě jsme se divili, že skoro odmítla krásnou libovou porci, připravenou jen pro ni. Tenkrát byla naštěstí mladá, tři dny z ní šel čistý tuk všemi otvory, ale jinak bez následků. O deset nebo dvanáct let později mi smekla kus slaniny, co jsem měla na kuře ala bažant. Pankreatitida ji tenkrát neminula. Asi dva týdny jsme bojovali o její život, celý týden jsem nespala, protože jsem ve dne v noci obsluhovala kapačky a aplikovala antibiotika a další léky, včetně těch proti bolesti. Trpěla strašlivě a byla moc statečná. Bobina byla žlutější než citrón na kůži i na sliznicích, ale přežila. Za měsíc mi zmizely z nákupní tašky párky, během pár minut, než jsem se stihla odstrojit .Nikoho jsem nenachytala, nevěděla jsem, kdo byl pachatelem této krádeže, ale rozhodla jsem se pro rychlou akci s peroxidem u Bobši. Šly na mě mdloby při představě, že bych musela opět sledovat takové utrpení. Za chvíli se párečky objevily. Bobina si mě nenávistně měřila a zoufale hleděla do žlutavé loužičky s již nepoživatelnými kousky té prima dobroty. Já ji nelitovala, musela jsem to udělat, byla na jaterní dietě. Peroxid jsem použila i u Torkilda, již zmíněného bulteriéra, když zblajznul asi půl kila PHIMA. I u svého staforda Arčíka. Ať žije peroxid! Lepší trocha prevence (třeba zbytečně) než pak řešit katastrofy!

Spaní u nás

13. prosince 2017 v 21:32 | Iva Kapčiarová
Spaní u nás
Moje neteř Stázinka je kočičí jako já. Pro její rodiče jsou mé kočky jen smradlavá stvoření, jsou spíše "psí", ale my dvě milujeme obojí. Koček máme dost, tak Stázinka pomyslně jednoho kocoura "vlastní", ale má ho "jako" u mě. Je to taková naše hra.
Večer jsem tvořila šablony města a paní Zimy, co jsem obšlehla na internetu, pro děti do družiny a tak se mi ta výzdoba zalíbila, že jsem začala i jednu pro sebe.
Můj syn a Stázka si zatím hráli, později jsme si pustili nový animovaný film a napukali popcorn. Děti seděly na malých židličkách před televizí a vypadaly roztomile. Já za nimi vytrvale stříhala a stříhala.
Večer se nám líbil, Stázinka u nás chtěla přespat. Uložili jsme se do postýlek a vybrali pohádku Živá voda. Její jazyk byl trošku archaický, ale to mé inteligentní neteři nevadilo. Čtu ráda, zvláště pro někoho, kdo poslouchá. Mého syna pohádka nezajímala ani v nejmenším a neustále nám do ní vstupoval. V praxi to vypadalo asi takto :
"Potom po několika dnech viděl před sebou jiné město, a když k němu tak blízko přijel, co by třikráte z luku vystřelil,…"
Fred: "A kdy tu pilu zavřeli?" (z filmu Kráčející skála, The Rock, který momentálně zbožňuje, viděl ho s bráchou, tváří se přesně jako Dwayne Johnson v tom filmu…on si totiž myslí, že je dvoumetrový a muskulaturní černoch....můj metrový hubeňoučký blonďáček....)
" musel na most přes hluboký příkop…."
Fred (vypravěčským tónem, napodobuje mé čtení) : "Jsem Chris a popral jsem se s Jayem a pak jsem mu řekl Jsi zatčen!" (scéna ze stejného filmu)
"Ale tu před tím mostem začal se mu najednou kůň Sivák vzpínat a živou mocí nechtěl přejít…."
Fred přehrává jednu z úvodních scén animovaného filmu Croodsovi, ječí a běhá přesně jako Grug, jež je jeho hrdinou, občas vyžaduje chodit doma jen v trenkách a "kožešině", protože to je Grugův oděv.
Pomalu ztrácíme nervy, ale pohádkou se prokoušeme až do konce.
Fred začíná s fekálním humorem : "Ten humor o kakání a hovínkách….Kočky nám nakakaj na postel." Pauza pro plánovaný smích, jako v sitkomech, ale my se nesmějeme. Vyjadřujeme několikrát svůj názor i přání, aby už konečně zavřel pusu. To mu nevadí, sám sebe baví báječně a přidává další a další.
Ačkoli je to spíš k pláči, občas stejně vyprskneme smíchy. Přestaneme si ho všímat a za několik hodin všichni stejně usneme!
Ráno probíráme, kdo je starý a kdo je mladý. Protože "stáří" pro Fredíka rovná se "smrt", poté, co o sobě prohlásím, že já jsem stará maminka, ptá se : "Umřeš?"
Stázka říká: "Nemůže, protože má tebe!" Zažertuji:"To bys ho musela vychovat ty!" Její zděšení je takové, že na chvíli na obličeji zamrzne. Pak pomalu vrtí hlavou: "Ale to by se nedalo spát!"