Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Pravda o mém alkoholismu

17. února 2018 v 19:05 | Iva Kapčiarová
Pravda o mém alkoholismu.
Já byla vždycky hodná holka. Kouřit jsem přestala v šesti letech. Tehdy jsem to zkoušela v dětství naposledy. Alkohol mi smrděl. Poprvé jsem ho zkusila asi kolem šestnáctého roku, tenkrát jsme doma oslavovali, že babička utekla hrobníkovi z lopaty. I my, děti, jsme dostaly štamprli vaječného koňaku a já sklenku vína. Smichala jsem obojí a bylo mi dost špatně, ač jsem měla jen trošičku.
Naše sousedka a bratranec mejdan táhli dlouho do noci, a když jsem ráno vstala a viděla bratrancovy lennonky namočené v tom vaječňáku, chtělo se mi zvracet. Vaječný koňak jsem měla odvahu znovu ochutnat asi až za dvacet let, pouhý pohled na něj vyvolal vzpomínku brejliček a nauzey.
Víno jsem testovala mnohokrát, ale bolí mě po něm hlava, tak jsem ho ze svého života definitivně vyškrtla, nejsem masochista.
Tvrdý alkohol jsem začala pít asi v pětadvaceti. Poprvé jsem zažila "lítání", jak se s vámi točí celý svět. Někdy zažívám slastné pocity blízké orgasmu. Je to jako když stoupáte nahoru, ještě výš, ještě výš a pak následuje ohňostroj a všechno jede znovu. Těch frťanů musím mít na ohňostroj trochu víc, posledních patnáct let se moc často nekoná.
Umím pít, mám záklopku a neopiju se. Mám pevnou vůli a postrkování okolí, že si musím dát, mě nechává naprosto chladnou. Sama vím, jestli a kdy se připojím k další rundě a zásadně piju jednodruhově, zkušenost s vínem a vaječňákem dohromady už nezopakuju, ani v bleděmodrém či fialovém.
Lehce alkoholické období jsem prožila v USA. Bydlela jsem s kamarádkou Ivetou v těsné blízkosti litevských kluků. Litevců jsem potkala jen několik, ale všichni byli inteligentní a charizmatičtí, jsem asi pobaltofilní. Ti naši pili ve velkém vodku , já Jagermeistera a Iveta Jacka Danielse. Občas jsme si vzájemně vyšli vstříc. V létě jsme všichni přesedlali na mraženou margarittu. Mixér drtil led jako vzteklej a tequilla a červené a zelené margaritta mixy tekly proudem. Scházelo se nás hodně. Našemu dvojdomku někteří přezdívali Margarittaville. Grilovali jsme pod krásným chicagským nebem a popíjeli a povídali. Byl to nádherně bezstarostný život. V zimě jsme se s Ivetou zase vrátily k rohatému Jagermeisterovi, Jacka moje hlava po čase zavrhla. (Možná mě migrény zachránily před stokou alkoholismu. Budu si je hýčkat!)
Protože jsme s Ivetou cvičily, chodily jsme tak pětkrát týdně do posilovny, a měly jsme i trénink v pití, klidně jsme za noc zvládly celou flašku a nebylo na nás nic vidět. (Nikdy nám na veterině nic nevytkli. Byly jsme nejlepší pracovnice!) Když zazvonil budík, Iveta usedla za volant a jela do práce a já zalehla, abych byla čerstvá na odpolední směnu veterinární sestry. Dělaly jsme si legraci, že střízlivý člověk koupat a sušit psy "atomovým" fénem prostě nemůže. Tranquilizace byla pro Ivetu nezbytná! O větší psy se mohla v krizi opírat.
Já usedla za volant o pár hodin později, také jistě se značnou hladinkou. Když na to s Ivetou vzpomínáme, nechápeme. Jsme už dlouho matkami a nepožily bychom před řízením ani kapky proti kašli. Jak to, že nám to tenkrát přišlo jako dobrý nápad? Naši litevští sousedi řídili limuzány a chovali se stejně. Ale nechci to na ně svádět, byly jsme dospělé ženské, skoro třicetleté.
Po návratu domů jsem najela na režim občasného pití. Nemám na něj čas, ani chuť,většinu roku a vůbec se mi nestýská. Na třídních srazech do sebe kopnu pár panáků a půl roku mám zase klid. Ani Silvestr pro mě není rizikový, šampáňo mi nic neříká. Sem tam prcek slivovice, když mě bolí v krku, pivo ke kachně, jenže ho většinou s tou kachnou zapomenu koupit. Jednou ročně si dám očistný večer s burčákem, letos jsem ho bohužel propásla.
Prostě trapně abstinentní život.
Na to "naše období" ale vzpomínám ráda a s úsměvem. Užila jsem si ho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama