Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Z našeho rodinného života

1. března 2018 v 18:20 | Iva Kapčiarová
Byli jednou dva vzteklí rodiče. Měli dvě vzteklé děti.
O tom větším raději ani psát nebudu.
Mladšímu jsou čtyři. Právě zuří, zmítá se a nadává. Jeho slovník sprostých slov je obohacen o výrazy, které vymyslel jeho bratr. Po chvíli se uklidní. Sedí na motorce a vypadá vyrovnaně. "Fredo, už je to dobrý? Už sprostě nenadáváš?" "Eště to není dobrý, eště nadávám. Ale zlepším se. Ve školce. Nebo v polepšovně."
"Nemohl by ses zlepšit tady?"
"Ne, to by nešlo."
"Proč?"
"Protože ne."
Někdy je vzteklý a používá výrazy, které si hrají na "nevinné", např.koprkele nebo džoprdžele. Prý to není sprosté.


Kňourá..."Bolí mě srdce." Tváří se tragicky.
"Fredíku, kde je to tvoje srdce?"
Chytne se za žaludek. "Tam je žaludek."
Rychle přehmátne na levou stranu hrudníku. Hýme, že srdce mu umřelo. Právě rozdělává karamelu a jeho tvář se rozjasňuje. Srdce už je v pořádku. Uf.


"Three cool chicks. Three cool chicks....", zpívá si a jsem ráda, že je to tahle píseň. (Taky zpívá:"I don't know what you heard about me" Chybějící text nahradí huhláním a pak pokračuje:" That I'm a motherfucking P-I-M-P. " Asi je jasné, že JÁ mu tohle nepouštím.
Ani pohyby, imitující epileptický záchvat nebo úraz elektrickým proudem, nejsou ode mě. Vše pochytil v "dětském pokoji".)
"Mami, chci jít za babičkou."
"Babička se odstěhovala."
"Kam?"
"Do Ameriky."Doufala jsem, že zbytek večera budu mít klid.
Rozplakal se : "To nemůže! Do Ameriky ne! Jsou tam krokodýlové. Aligátoři!"


Momentálně absolvuji zanícenou přednášku o rapu a hip-hopu.
Tupě poslouchám písničky, které mi připadají všechny téměř stejné, kdežto můj syn je třídí podle toho, jestli jsou "old skool" (zdůraznil, že se to píše s K, tak nevím....) nebo moderní. Po chvíli se mě ptá, jestli už rozeznávám jednotlivé hlasy jeho oblíbených černošských zpěváků. Ne, nepoznám ani jednoho. Není to jako odlišit Gillana, Lennona, Mc Cartneyho, Bona, Stinga, Russella Maela, Davida Surkampa, Leonarda Cohena a další zajímavé hlasy. Tyhle jsou ve stejné poloze a většinou jen mluví. Ale některé písničky již začínám shledávat příjemnými. Můžu být vděčná, že tu přednášku mám. Mohla bych taky jen vidět zavřené dveře.
(A vzpomínám si, jak jsem nutila svou matku poslouchat své oblíbence a hustila jí k tomu spousty teorie a překládala texty. Tvářila se pobaveně. Promiň, mami.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama