Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Duben 2018

Pohádka pro ženy

22. dubna 2018 v 9:27 | Iva Kapčiarová

Pohádka by měla mít dobrý konec, a to tahle má.
Znám spoustu žen a jejich osudy by vydaly na několik knih. Tohle bude jen krátká pohádka o třech ženách, které nejsou sestry, ba ani se všechny navzájem neznají. Začínáme.
Byla jedna moc chytrá paní, tak pracovitá a energická, že ani na mateřské dovolené nedokázala duševně zahálet. Rozhodla se studovat další vysokou školu dálkově. O malého synka se těch pár dní v měsíci, kdy byla ve škole, staral vzorně hodný manžel. Chlapeček začal nápadně často říkat slovo "teta"a nakonec se ukázalo, že tatínkovi pomáhala s hlídáním nějaká hodná teta. Pohádka má dobrý konec, ta chytrá paní si našla někoho lepšího a neztrácela s takovým pitomcem své mládí.
Byla jednou jedna jiná paní, vlastně slečna. Moc schopná, měla dvě malinké děti, ještě mimina, a stíhala milion věcí. Její hodný přítel jel navštívit svého nemocného tatínka. Loučili se spolu na nádraží a on si objednal svíčkovou na neděli, až se vrátí. Jenže zapomněl říct, kterou neděli. Tu první ta hodná slečna čekala se svíčkovou a bála se, že se jejímu příteli něco stalo, když se neozývá. Přece by ho zajímalo, jak se mají jeho děti...jestli mají co jíst a tak dále. Jenže tohohle pána to nezajímalo, protože si užíval s nějakou hodnou paní a neměl ani tolik odvahy se s maminkou svých dětí lidsky rozejít. I tahle pohádka skončila dobře, protože ta slečna si časem našla někoho mnohem lepšího.
Žila byla ještě jiná paní. Byla hrozně naivní a svému manželovi všechno věřila. Jak ji má rád a podobné nesmysly. Nevím, jestli ji měl rád, jestli jo, tak byl úchyl, protože se k ní nechoval vůbec hezky. Ono mu na ní prý tak moc záleželo, že ji chtěl udělat pořád lepším a lepším člověkem. Ale spíš měl rád jen sám sebe. Všechno, co udělala, bylo špatně. Když visela půl dne ve výšce na svislých venkovních parapetech a za den umyla čtyři okna, bylo to málo. Když něco nezařídila, protože měla nemocné dítě a musela se o něj starat, komentoval to ten trouba tak, že její obor je "nejdetologie". Přitom sám nebyl vůbec dokonalý, vlastně nikdy nic v životě nedokončil.
Byla tak tolerantní, že mu dokonce odpustila i to, že si domů odněkud přinesl venerický dárek. Z prkýnka na záchodě to nebylo.
I tenhle příběh má dobrý konec. Ta hodná paní si uvědomila, že její obor není "nejdetologie" a přestala hledat důvody, proč od něj nemůže odejít. Odstěhovala se, sedí si u kávičky, dívá se na dvě umytá okna a je spokojená. Jí totiž stačí za den umýt klidně i jedno okno. Úplně září, ona i ta okna.
Dobrou noc, ženy.

Co zase řekl

22. dubna 2018 v 9:26 | Iva Kapčiarová
Hlášení místního rozhlasu. Fred zpozorněl.
´To mluví nějakej prezident, viď? Nebo to je z nebíčka?'

Pije kakao.
´Neni v tom alkohol? Mám strach, abych nebyl hloupej.´

Už poněkolikáté se bouchnul o stůl a polici.
´Debilní hlava!´
´Asi ti ta hlava překáží.´
´Ale já ji chci mít! To bych neměl pusu a nemohl bych mluvit! A potřebuju oči!´

Fredík a jeho moudra

11. dubna 2018 v 18:49 | Iva Kapčiarová
Dnes mě Fredík zase dostal.
Jedu si tak Honvardem svým rozměrným červeným autobusem dolů z kopečka a naproti mně se řítí tři auta za sebou. Silnice je tam úzká a čas od času je tam krátké místo k najetí, aby se protijedoucí auta vešla. V panice si pro sebe mumlám:" Voni se tam narvou ty k🙂k😏ti snad všichni!" Úplně jsem zapomněla, že za mnou někdo sedí.
"Mami, máš říct: To jsou ale hloupí lidé, ne k....."
Měl pravdu kluk, zahanbil mě. Jako bych slyšela sama sebe, když ho poučuju...

Sedíme venku a najednou se setmělo.
"Mami, to už je noc?"
"Ne, to jen mraky přikryly sluníčko."
"Aby mu nebyla zima, jo?"

"Mami, co se stane, když vypiju alkohol? To mi vyžere krk?"
"Ne, nevyžere, ale když pije alkohol dítě, bude hloupé. Děti nesmějí pít alkohol. A dospělí ho mohou jen trošku."
"A trošku bych mohl? Jen trošku, bez toho víc?"
"Ne, ani trošku." (Jsem puritánská matka.)

"Mami, a když budu mít otevřenou pusu, tak mám díru do hlavy? To mi vyletí mozek?"

Doktor Poláček

7. dubna 2018 v 10:41 | Iva Kapčiarová

Před lety se mi moc nechtělo učit na zkoušku Právní předpisy ve veterinární praxi. Byla to moje poslední zkouška na konci letního semestru a už jsem byla vyšťavená a právnické formulace pro mě byly (a stále jsou) neprůhledné, nestravitelné a nudné. První termín jsem si víceméně odseděla, nepoložila jsem otázky rovnou, pokoušela jsem se ze sebe něco chytrého vytlačit, ale asi se to moc nepovedlo, soudě podle toho, že mě vyrazili. Další termín jsem měla za pár týdnů, možná už to bylo na začátku července, je to tak dlouho, že už nevím. Asi se mi pořád moc nechtělo do učení, raději jsem někde courala a moje hlava zůstávala i nadále právnických znalostí prostá. V zoufalství mě noc před zkouškou napadla zoufalá myšlenka - že bych přemluvila nějakého sympatického mladého doktora, který má strasti studií ještě v čerstvé paměti, aby mi napsal omluvenku? Že jsem strašlivě nemocná a týrati na potítku se tudíž nemohu.
Volba padla na našeho chirurga, doktora Poláčka. Moc se mu to nezamlouvalo, ale byl na mě hodný - navrhoval letní průjmy.
"Pane doktore, průjmy ne, co takhle žlučník?" Protože jsem ho o takový hnusný podvod žádala poprvé a nikomu to nemohlo ublížit, nakonec mi napsal ten žlučníkový záchvat. Nechala jsem svou tetu zavolat do Brna a omluvit mě.
"Tak ji pozdravujte, ať se vyléčí, bude na to mít dost času, odjíždím zítra do USA a vracím se až v září. Ať se zapíše na děkanský termín."
No tak to jsem si teda pomohla! Můj druhý termín bude ten úplně poslední. Možná skončím veterinu v pátém ročníku, protože mě nebaví zákony.
Na konci prázdnin jsem se nudnou látkou začala prokousávat. Termín se blížil. Jednoho rána mě rozbolelo břicho a došlo mi, že je to apendicitis. Večer jsem si skočila na pohotovost a za chvíli jsem už byla na sále. Tehdy vládl v tanvaldské nemocnici na chirurgii primář Mauermann. Kňučela jsem, že se musím učit, tak mi přidělil samotku bez televize a učení mi šlo jako víno. Co taky můžete dělat jiného v nemocnici.
Procházela jsem se v župánku po chodbě a potkala jsem doktora Poláčka. Vykulil oči: "Co tady děláte?" Řekla jsem mu to.
"Vy jste simulovala apendicitis?" Vypadal zděšeně.
"Ne, tohle bylo opravdové!" Asi si myslel, že jsem tak mizerná studentka, že si raději nechám odstranit polovinu orgánů, abych se vyhnula povinnostem.
K doktoru Poláčkovi chodíme celá rodina i nadále. Momentálně i se čtyřletým synem. Nejdříve vyřešil jen tak mimochodem jeho fimózu. Dva roky jsem se připravovala na to, že syn půjde do anestézie a ten brutální zákrok mu provedou. Někde to řeší radikálně - obřízkou. Necítila jsem se kompetentní tohle rozhodnout a zákrok jsem zbaběle odkládala. U doktora Poláčka jsem se zmínila jen okrajově, když jsme léčili panaricium. Kluk si totiž kouše nehty a tenkrát se mu jeden prstík zanítil. S prstem náš doktor jedním vrzem vyřešil i pindíka. Rychle a účinně. Bez narkózy. Fredík mu svatosvatě slíbil, že si nehty kousat už nebude a také přislíbil každodenní péči o svou mužskou chloubu.
Absolvovali jsme několik kontrol a jak je Fredíkovým zvykem, spoustu toho napovídal. Na jedné z návštěv se ptal sestřičky, proč mají v čekárně rozbitou podlahu a jestli byla někdy mladá, když teď je tak stará. To se jim oběma moc líbilo a Fredíkovi slíbili, že lino vymění.
Dnes jsme museli na ošetření znovu. Po několika měsících opět zanícený prst. Pan doktor si neodpustil :"Tak Frediku, my jsme slovo dodrželi, lino máme v čekárně nové, mladé, ale ty si nehty pořád koušeš. Ty svoje sliby neplníš. To se asi uvidíme často. Jenže my nemůžeme kvůli tobě pořád měnit podlahu!"
I tak dostal Fredík od sestřičky obvyklou odměnu, v jejím šuplíku se vždycky najde nějaký čokoládový bonbón nebo jiná dobrota.
Ani zítra v poledne nebudu mít problém malého chlapíka do jejich ordinace dovést.
Je tam totiž veselo a vlídno. Trocha bolesti se snadno zapomene.
Vlídnost je to, co se nezapomíná.
Píšu si : Koupit ráno bonbóny. Snad je v poledne nezapomenu.

Noční hovory o duších a maminkách

7. dubna 2018 v 10:38 | Iva Kapčiarová
Noční hovory o duších a maminkách.
"Mami, a babička Jarča má hlavu?"
"Babička Jarča je jen duše, nepotřebuje hlavu. Ne takovou, že si na ni můžeš sáhnout."
"A proč na ni nemůžu šahat, to by mě kousla?"

"Až umřu, já chci mít hlavu. A duše, to je lebka?"
"Ne, lebka je z kostí, chrání mozek, duše ji nemá."
"A jak teda vypadá duše?"
"Nevím, asi není vidět."
"Mami, co je to pokožka?"
"Pokožka je kůže."
"Má babička Jarča kůži?"
"Nemá. Nemá tělo."
"Ale já babičku Jarču viděl, byla tady."
"Jak vypadala?"
"Krásně."
Rozbrečelo mě to.
"Neboj, budeš mít jinou maminku, nebreč."
"Nebudu mít jinou maminku. Maminka je jen jedna. Jsem už dospělá, sama jsem maminka, tvoje a Ríšova."
"Maminky už nemají maminky?"
"Některé mají."
"Ty jsi některá?"

Tohle jsou chvilky, na které budu jednou vzpomínat. Budu z nich čerpat energii v bezesných nocích při řešení složitých pubertálních situací.
Někdy chci jen zavřít oči a spát, přeju si, aby to kvítko vedle mě konečně zavřelo pusu ( v duchu říkám dokonce hubu) a na nic se mě už neptalo. Většinou si uvědomuju, že se ta krása okamžiku nikdy nevrátí a jen si to společné usínání užívám.