Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Květen 2018

Katastrofy v družině.

25. května 2018 v 8:23 | Iva Kapčiarová

V úterý ráno přichází Lukáš a ode dveří na mě volá, že má strašlivou zprávu. Eduard vypadl z okna. Srdce se mi zastavilo, Eda včera nebyl ve škole…..ale právě vchází do dveří, s tragickým výrazem ve tváři.
Lukáš pokračuje:"Já to viděl v televizi!"
"Edo, ty jsi vypadl z okna? Ze kterého patra?" ptám se zděšeně.
"Z dvacátého druhého", odpovídá místo něj Lukáš a oči má navrch hlavy.
"Lukáši, takové mrakodrapy v Desné ani v Tanvaldě nemáme!" začínám lehce pochybovat.
"Vypadl ze třetího patra. Eda pořád kouká z okna, jak si venku hrajeme, a včera vypadl," přisadí si Vincent, kterého považuji za docela spolehlivý zdroj. "Taky jsem to viděl v televizi."
"Nemůžu dýchat," sípe Eda a drží se za krk.
Začnu panikařit. "Edo, byl jsi u doktora? Nedostal jsi nějaký korzet?"
Jen zavrtí hlavou a dusí se dál. "Asi nebudu moct číst."
Zvedám telefon, že zavolám Edovým rodičům. Zvažuji i integrovaný záchtranný systém. Mezitím ho vidím, jak nenuceně hraje kulečník a pobíhá po družině. Pro jistotu volám do sborovny, abych je upozornila, že mají Eduarda raději sledovat.
Odpoledne se vypadnuvší žáček jeví naprosto normálně a stejný závěr má i jeho paní učitelka Hanka, která s ním strávila celé vyučování.
Družina končí, ptám se tatínka, co se včera vlastně stalo. Když mu popisuji ranní scénky, tváří se překvapeně a dost se baví. Žádný pád z mrakodrapu se evidentně nekonal.

Před nedávnem jsme vyšetřovali zranění Nikolasova prstu. Děti sypaly různé varianty, jak ke zranění došlo. Vzájemně si odporovaly, ale ke každé se přihlásilo několik očitých svědků. Někteří zcela jistě oplývají superschopnostmi, protože bez nich by oknem, které je dva metry vysoko, nevideli vůbec nic.

Tyhle děti dokážou vyždímat z každé všední situace zajímavý příběh.
Třeba Láďa. Vidí, jak do sebe dva kluci omylem strčí a jeden z nich má sotva znatelné škrábnutí na předloktí. Mně ovšem za pět minut popisuje hrůzostrašný výjev, přesně určí, kdo v boji zvítězil a z čí krční tepny tryskala krev tři metry vysoko.

Naše děti jsou prostě nesmírně talentované, určitě z nich vyrostou scénaristé, herci či spisovatelé nebo možná vývojáři akčních her. Další generace nudou u obrazovek neumře.

Jak mi v Lidlu vytekly nervy

25. května 2018 v 8:09 | Iva Kapčiarová

Lehce jsem se v obchodě rozšoupla, je francouzský týden, nákup přes celý pás. Mám milion starostí, stojím u kasy a za sebou slyším jízlivou důchodkyni fiflenu v lososovém tričku :"To už ne, paní asi NEVÍ, že se tam dává zarážka." Ani se na mě nepodívala.
Slušně jsem jí řekla, že ji tam klidně mohla dát také a že jestli mi chce něco říct, tak do očí a ne o mně za zády.
"Abyste se z toho nerozsypala."
"Paní, kdybyste mi to řekla slušně, omluvila bych se Vám. Takhle to ovšem nečekejte."
"Já Vám o to nestojím." Mluvila ke mně zády, otočená ke svému manžílkovi, zjevně stále okouzlenému jejími blonďatými vlásky a hrou na mladou.
Nedokázala jsem se zastavit. "Vidím, že nemáte jiné starosti." Něco o remcajících důchodcích jsem ale spolkla.
"Vy taky ne, aspoň byste trochu zhubla."
"Já zhubnu, ale Vy si IQ nezvýšíte. Přírodní blondýna, dvouletý učební obor, že?" Ano, byla to velice primitivní a zlá narážka. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Vlastně vím, prozradil mi to lehký třes celého těla. Měla jsem hlad. Když mám hlad, jsem zlá.
"Drž hubu, ty jedna krávo." Spadlo z paní její růžové pozlátko.
"Ale mám pravdu, že?" neodpustila jsem si, když jsem sledovala paní, jak jede s košíčkem do auta svého manžela a pomyslela jsem si, že má štěstí, že ji manžel na nákup doveze a odveze. ( Teď jsem chtěla napsat, že určitě nemá ani řidičský průkaz nebo že neumí řídit, ale to už je trošku moc i na mé hooooodně hladové já. Jsem asi fakt zlá!)
Teď, po snídani, doufám, že zase vyplave moje lepší já, za které se nemusím stydět. Scénky v obchodech opravdu nejsou mým koníčkem.
S hrůzou si uvědomuji, že jsem na paní udělala i neslušný posuněk, za který kárám děti ve škole!
Panebože, snad ty lidi nebudu pravidelně potkávat!!!! (Je jasné, že ano a i všechny ty, co scénu slyšeli...Patří mi to!)
Začínám plánovat stěhování na Island.

Archibald alias Archie Bites

24. května 2018 v 10:20 | Iva Kapčiarová

Můj stařičký a nemocný staford Archibald chtěl ve třičtvrtě na čtyři ráno ven. Bez remcání jsem vstala. Kocour Artur skočil na okno, že jde s námi. My ostatní vyšli z domu dveřmi, samozřejmě. Trošku jsme se prošli a zamířili zpátky. Miluju tahle rána. Teprve svítalo, ale na vysoké bříze už se ozýval čilý život. Silnice byla prázdná, mohli jsme ji přecházet nerušeně a hodně pomalu. Náš pejsek bojuje s velkým problémem uvnitř svého těla, s něčím, co požírá jeho schránku, nikoliv jeho duši. I když mu asi není vždycky dobře, nikdy není nevrlý. Je to milé zvíře, za všech okolností hodné.
Ano, pokousal asi jedenáct lidí. Všichni si za to mohli sami. Obvykle jsem je varovala. Náš pejsek miloval klacky a pokud někoho zlákal ke hře, většinou se mu za pár sekund trefil do ruky. Omylem. Bohužel kousnutí omylem bolí skoro stejně jako to schválně. Tvářil se pak vždycky tak troubovitě, že se na něj ani ti pokousaní nedokázali zlobit. Prostě měl rychlejší tlamu než mozek.
Náš pejsek nemá rodokmen, není to šlechtic, ale nevyměnila bych ho za žádného šampióna na světě. Celý svůj dlouhý život se na nás usmíval a dělal nám radost.
Teď se o něj musíme postarat a hlídat, abychom nepropásli ten okamžik, kdy bolest vytlačí jeho radost ze života. Nevím, kdy tahle chvíle přijde, zatím nám pomáhají léky a náš pejsek je na světě pořád ještě rád. Vím ale, že přijde brzy a budeme ho muset nechat jít.

Akce na pumpě

17. května 2018 v 9:05 | Iva Kapčiarová
Akce na pumpě
V naší předzahrádce stojí starodávná ruční pumpa, odborně se ta věc prý jmenuje stojanové čerpadlo. Nikdo ji léta nepoužíval a před pár týdny se do ní nastěhovala sýkorka. Vletí horem pod pumpovací částí a hnízdečko je asi o pár desítek centimetrů níž, v tubusu těla pumpy.
Dříve než jsem zjistila důvod, všimla jsem si, jak se náš kočičí vrahoun Artur nenápadně protahuje na zadních a jeho štíhlé tělo je skoro srostlé s tělem pumpy, jeho přední packy dosahovaly téměř k jejímu vrcholu.
Snad je sýkorka dost chytrá a je si jistá , že ani kocour akrobat se k jejím potomkům nedostane - snad se na hladkém kovu neudrží, aby nadělal škody packou, a dovnitř se nevejde.
Děsí mě představa, že přijde chvíle, kdy budou mláďátka připravena k prvním výletům z hnízda Náš kocour je zkušený likvidátor všeho živého a vím, že je navzdory svému věku rychlý jako střela. Jakou šanci mají nemotorná miminka?
Je to kdo z koho. Já nebo kocour. On chce vraždit, já chránit a včas mu naordinovat zaracha.
Máme teď stejnou vášeň. Oba denně sledujeme všechny akce na pumpě.
(A to na té naší nedávají nic zadarmo..)

Ranní družina

17. května 2018 v 9:03 | Iva Kapčiarová

Sedmiletý Honzík nám ukazoval zanícený palec na noze. Druhý Honzík, o dva roky starší, se ptá, jestli kdyby se mu utrhl celý nehet, jestli by umřel.
"Ne, neumřel bys, ale bolelo by to."
"Ale kdybych si uřízl nohu, to bych umřel."
"Ano, asi bys vykrvácel, kdyby ti nikdo nepomohl."
"Co to znamená vykrvácet?" Vysvětlila jsem mu jednoduše krevní oběh a buňky a ztrátu krve.
"A kolik máme životů?"
"Jen jeden, Honzíku."
"Já myslel, že aspoň dva. Viděl jsem to ve hře nebo v televizi.
Ale kočka jich má víc!"
"Ne, nemá, to se jen tak říká."
"A gorila?"
"To jen obři mají dva, " dopnil moudře tentokrát ten mladší Honzík a tvářil se tak sebejistě, že jsem mu to nevyvracela. Obři navíc nejsou můj obor.

Život s Fredem

2. května 2018 v 22:13 | Iva Kapčiarová
Sledovali jsme Superstar a u Fredika jsem zaznamenala záblesk sebekritiky, něco dosud nevídaného. U Bohemian Rhapsody smutně přiznal, že tuhle písničku neumí: "Nezvládnu ani půlku, mami."
"To nevadí, umíš Jožina z bažin. Skoro celého."

Tisknu ho k sobě. "Fredíku, ty moje dítě krásný!"
"Ty moje maminko divná!"

Beru si prášek na hypertenzi.
"Já chci taky, mami."
"To nemůžeš, to je pro staré, tlusté lidi"
"To je Espumisan?" ( viděl asi reklamu)

Fred sedí s kocourem na okně. Poslouchám.
"Já vím, že je těžký vyrůst, už jsi mi to říkal."
Vyvalím oči a otevřu pusu.
"To je mluvící kočka," poznamená nevzrušeně a pokračuje v konverzaci.

"Maminko, jsem tak rád, že tě mám:"
Celkem posun od minulého týdne, kdy na mě chtěl volat policii, aby mě zastřelila, protože jsem mu odmítla v Penny koupit smažené brambůrky.

Holčičky

2. května 2018 v 22:06 | Iva Kapčiarová
Vždycky jsem si přála mít dceru. Abych jí mohla nakupovat růžové šatičky a strojit ji do krajek. Abych měla parťačku, až vyroste.
Ona ta konverzace s většinou mužů vypadá takhle: Žena : dlouhá rozvitá věta s několikanásobnými větnými členy. Muž od 6 do 100 let utrousí v odpověď jedno slovo a zmizí v útrobách svého pokoje nebo jiného časoprostoru.Tohle jsem pochopila už od svých bratrů. Viděla jsem to jako sestra i z pohledu své mámy, která ač s nimi bydlela v jednom domě, vídala je méně než mě - a já žila dvacet kilometrů od ní.
Mně se holčička nepodařila. Je to jasné, urodilo se u sousedů. Mají čtyři. Slušelo by se mít aspoň jednoho kluka, ale to oni ne. Hamty, hamty! Pak se holek nedostává v dalších rodinách!
Moji sousedi jsou mí příbuzní. Ne jen tak ledajací. Všechny ty holčičky jsou moje neteře. Třináctiletá Adriana, sedmiletá Stázka, dvouletá Pepinka a miminko Tonička.
Miminko Tonička se krásně směje a je moc hodná, ale mě samozřejmě berou hlavně ty větší, je s ními legrace.
Z Pepinky si utahujeme, protože ráda baští a je taková dětsky buclatá (Stázka byla také taková a je z ní nohatá hubená kráska, proto si můžeme dovolit srandičky - tady není potřeba zvonit na poplach, protože nemá špatnou výživu, málo pohybu ani nezodpovědné rodiče.)
Včera mě holky navštívily, loučila jsem se s nimi a na Pepi se usmívám a s láskou na ni rozverně volám:"Ahoj kejty (ráda si pomačkám její buclatý nožky, moji kluci měli vždycky hubený kvrdlačky)!" Moje roztomilá, malinká, dvouletá neteř volá na oplátku :"Ahoj buřte!"
To je dneska svět!