Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Archibald alias Archie Bites

24. května 2018 v 10:20 | Iva Kapčiarová

Můj stařičký a nemocný staford Archibald chtěl ve třičtvrtě na čtyři ráno ven. Bez remcání jsem vstala. Kocour Artur skočil na okno, že jde s námi. My ostatní vyšli z domu dveřmi, samozřejmě. Trošku jsme se prošli a zamířili zpátky. Miluju tahle rána. Teprve svítalo, ale na vysoké bříze už se ozýval čilý život. Silnice byla prázdná, mohli jsme ji přecházet nerušeně a hodně pomalu. Náš pejsek bojuje s velkým problémem uvnitř svého těla, s něčím, co požírá jeho schránku, nikoliv jeho duši. I když mu asi není vždycky dobře, nikdy není nevrlý. Je to milé zvíře, za všech okolností hodné.
Ano, pokousal asi jedenáct lidí. Všichni si za to mohli sami. Obvykle jsem je varovala. Náš pejsek miloval klacky a pokud někoho zlákal ke hře, většinou se mu za pár sekund trefil do ruky. Omylem. Bohužel kousnutí omylem bolí skoro stejně jako to schválně. Tvářil se pak vždycky tak troubovitě, že se na něj ani ti pokousaní nedokázali zlobit. Prostě měl rychlejší tlamu než mozek.
Náš pejsek nemá rodokmen, není to šlechtic, ale nevyměnila bych ho za žádného šampióna na světě. Celý svůj dlouhý život se na nás usmíval a dělal nám radost.
Teď se o něj musíme postarat a hlídat, abychom nepropásli ten okamžik, kdy bolest vytlačí jeho radost ze života. Nevím, kdy tahle chvíle přijde, zatím nám pomáhají léky a náš pejsek je na světě pořád ještě rád. Vím ale, že přijde brzy a budeme ho muset nechat jít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama