Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Jak jsme stanovali

18. června 2018 v 5:35 | Iva Kapčiarová
Jak jsme stanovali
Děti mají rády dobrodružství a ta chtějí prožívat společně. Potřebují se kamarádit, hádat, nenávidět a jednotlivé postavy dramat pravidelně obměňovat. Naplánovali jsme si spaní v družině. Vedení školy nám plán okamžitě zatrhlo, protože se může stát spousta věcí, třeba může vypuknout požár. Nesměju se tomu, někdy někde se to stalo a dopadlo to moc špatně. Ač mi přezdívají Černá kronika, stejně jsem se do toho rizika s dětmi pustila, jen na svou odpovědnost. Nejdříve jsem jim slíbila, že budou spát u mě doma. Několik týdnů jsem si tu hordu naprosto neposlouchajících dětí představila ve svém vymazleném bytečku plném atrakcí pro malé děti, čili jiné váhové kategorie…. A přehodnotila jsem svůj úmysl…. na akci venkovní. U Zdeňkova domu je soukromá louka a krásný přístup k řece. Je tam i ohniště. Ano, to je ono. Sousedi jedno odpoledne a jednu noc jistě přežijí. Klidně se s nimi rozdělím o decibely, které jsou obvykle určeny výhradně mé osobě. (Jsem za to placená.)
Děti se několik týdnů bavily tím, že sestavovaly plán, kdo s kým bude ve stanu a co koupí na občerstvení.
Termín se blížil. Dohodli jsme se, že děti přivezou buřty a stanovací pomůcky hned ráno a já vše odvezu na místo, kam půjdeme po skončení družiny pěšky.
Buřty jsem strčila do ledničky (ještě že máme model skoro do stropu) a dvacet minut jsem vynášela věci z auta. Rychle jsem upekla ještě třenou buchtu (včera večer jsem zjistila, že mám pouze jedno vajíčko a to stačilo jen na bublaninu), abych měla ráno čím nasytit hladovou zvěř. Poté jsem běžela splavená zpátky do školy na odpolední družinu. Několik dětí brečelo, že je rodiče nepustíili, několik si stěžovalo, že buřty jsou moc drahé a neměly ani na oběd ( a protože mi jejich rodiče visí už dvě stovky, dále jsem v dotacích nepokračovala - je to smutné, ale nejde to jinak, za chvíli bych platila úplně všechno a úplně všem).
Několik dětí si ještě domů odběhlo pro polštářky, extra deky a další stan, vše jsme nechali v autě. Holky mi skočily do školky pro Fredíka. Poté jsme se společně vydali na cestu. Parta nadšenců, šílené vedro, krásná příroda okolo Kamenice. Za chvíli už začali "oslíkovat" : "Už tam budem?" Jako zaseklá gramodeska.
Na pokraji sil jsem se dobelhala na naši louku, kde jsme začali stavět stany. Hysterie byla dost vyčerpávající. Neměla jsem na teatrální scény trpělivost (ač sama jsem jich za svůj život předvedla nespočet), párkrát jsem je pořádně seřvala a ujala jsem se velení stavby. Kostru stanu jsem zvládla s podpůrným týmem dobře, kdyby ale nepřijela jedna maminka, kempařka, byl by trochu vachrlatý a bez předsíně.. Já sice nejsem úplně spaním venku nepolíbená, ale zkušenosti mám s modelem, zvaným áčko, a nyní mám ten sekundový, co hodíte do vzduchu a je to (problém nastane až ve chvíli, kdy ho chci sbalit, protože to nedokážu - ale mám velké auto, tak ho nějak amatérsky zamuchlám a když mám štěstí, zbývá alespoň kousek okénka, abych viděla ven, co se děje na silnici - a syn mi ho doma za minutku sbalí do úhledné taštičky, aniž přeláme všechny tyčky). Zbývalo dojet pro auto, kde budeme spát já a můj malý syn. .Jeden z mnoha mých sourozenců mě odvezl ke škole a zajistil dozor zdivočelých dětí, které se vrhly do vody a řádily v ledové řece, než jsem se ve svém autě vrátila. To bylo za chviličku. Dětem ve vodě vyhládlo, opekli jsme buřtíky na klaccích, které jsem ořezávala kuchyňským nožem do špičky a zároveň jsem nařezávala buřtíky všem okolo. Pouze již zmíněná zkušená maminka kempařka připravila dceři krabičku s precizně nařízlými buřtíky a s malou krabičkou plnou kečupu uvnitř větší krabičky (trošku jsem se těšila, že v té malé kečupové krabičce najdeme ještě jednu menší s hořčicí a v té zase s česnekovým dresinkem atd., ale matrjoška se nakonec nekonala). Mezitím si začali rodiče jezdit pro malé děti. Zbývali jen ti hrdinové, co se nebáli zůstat venku s někým, kdo bez psa nejde ani do sklepa a kdo v dětství budil své bratry, když v noci potřeboval na malou. Co naplat, pejsek už je týden v nebíčku, musím se překonat a předstírat dospělost a statečnost! Pár dětí si ještě začutalo na fotbalovém hřišti a pak jsem je poslala k řece vyčistit zuby. Dva kluci spadli do vody a už neměli žádné oblečení na spaní. Doma jsem vyšťourala jen dvě extra deky a pletené ponožky s rolničkami, jinak už jsem malé velikosti rozdala potřebným. Nahnala jsem děti do stanů a doufala, že si budou povídat a krásně usnou. Jejich "ložní pořádek" se během dne několikrát proměnil a nakonec snad spalo asi sedm dětí na hromadě v jednom stanu. Hulákaly zřejmě až do půl jedné, kdy mě vzbudil dusot a jekot. Seřvala jsem je tlumeným hlasem, ale i tak jsem probudila Fredíka, ten pak ječel půl hodiny, že má rozbitou panenku. S tím se nedalo nic dělat. Ve stanech to buď utichlo a nebo Fred řval tak nahlas, že jsem nic jiného neslyšela. Ráno mě vysvobodil kohout, zřejmě se mu mejdan líbil (naházeli jsme mu večer spousty dobrot přes plot) a toužil, abychom už vylezli ven a servírovali další chody. Mé rozbolavělé tělo už stejně odmítalo setrvat ve stejné poloze.
Chtěla jsem napsat "doběhla jsem" pro snídani, ale v reálu to bylo jinak. Dobelhala jsem se tam. Po cestě jsem potkala čiperného souseda důchodce, alespoň pár sekund, co jsem ho míjela, jsem předstírala ladný krok.
Pak už si nic nepamatuju. Děti se rozutekly a já si s úlevou uvědomila, že jsme všichni přežili. Uklidila jsem bordel venku a rozhodla jsem se, že nechci žádné děti vidět aspoň půl dne.

Závěr - dětem se akce asi líbila, poznaly, že padá rosa a že v noci je opravdu zima. Za to to určitě stálo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama