Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Červenec 2018

Palačinky

24. července 2018 v 13:25 | Iva Kapčiarová

Palačinky jsou úžasné jídlo. Naštěstí. Moji synové je milují.
Připadalo mi, že se má finanční situace stabilizovala. Rekonstruuji pomalu a rozvážně, mám svůj plat a Zdeněk mi také dává přiměřenou částku. Většinou šetřím na sobě.
Ale minulý měsíc jsem se rozšoupla a koupila si kurzy restaurování a čalounění nábytku a psací stůl s roletou a komodu a proutěné křeslo do pokoje, který zatím není hotový...Pak nám umřel pes a já bez psa žít neumím. Plemeno, které jsem si zvolila jako společníka pro příštích mnoho let, je drahé. Štěňata okolo pětadvaceti až čtyřiceti tisíc. Tolik jsem na svém účtu neměla. Žádné opuštěné koště, které se může stát naším osudovým psem, aniž bych musela investovat, jsem přede dveřmi nenašla. Hele, nabízejí odrostlejšího puberťáčka za dobrou cenu. Tak jo. Sice je to moje zbytková částka, ale toho psa prostě potřebujeme. Něco taky stála nafta na Sézavu.
No, nejsi moc dobrá hospodyně, Ivuško. V lednici máš naštěstí plato vajec, parmezán, nějaké sýry, džemy, javorový sirup, ve špajzu těstoviny, pár kartonů mléka, špaldovou mouku, jednu hladkou a jednu celozrnnou, obyčejné mouky jsou tam taky, cereálie, nějaký cukr, spousta thajských ingrediencí, které mé děti neocení...Vypadá to na palačinkový týden. Sice vezme za své má bezlepková dieta, ale nedá se nic dělat. Nejdříve jsme jedli palačinky špaldové, potom už jen obyčejné, javorový sirup vystřídal skořicový cukr, někdy džem. Pak došlo i mléko. Těstoviny máme také rádi! S parmezánem a lehkou omáčkou, s lilkem a modrým sýrem, jen s máslem. Nakonec nás zachránil Zdeněk, tím, že nám psa zaplatil, taky se mu líbil. (Chvíli jsem si hrála na hrdou, že fakt nemusí, ale ty dvě koruny v peněžence neslibovaly moc blahobytu a zábavy, tak jsem nakonec kývla.) Hned jsme zařadili do jídelníčku i jiné pokrmy a běželi jsme psovi koupit stahovák, polostahovák, postroj, hovězí nohu, pešky a jiné hračky.
Pro staršího syna byl náš palačinkový týden výstrahou, pro mě úsměvným dobrodružstvím a pro toho nejmladšího odstartoval denní škemrání o pokračování palačinkové monodiety. Zrovna jsem je zase dosmažila. I když dnes si můžeme dovolit klidně krevetový koktejl.

Deprese

24. července 2018 v 11:39 | Iva Kapčiarová
Mám depresi. Moje již tak nízká výkonnost klesla skoro na nulu, zastavila se někde těsně nad ní. Prokrastinace se probudila v plné síle. Jako robot dělám jen to nezbytné. Tam bohužel patří i běhání za kolem svého synka (již je mi jasné, proč všichni neustále prudili s tím, že mít dítě po čtyřicítce není úplně dobrý nápad) a denní odstraňování několikacentimetrového bordelu na podlaze, co pracně vytvořil náš pes - pracuje na něm neúnavně a svědomitě -odštěpky z postele, kterou ohlodal, kousky krabice, zbytky vepřových nožek a kravských hnátů, kusy dříve funkčních předmětů, které vyštrachal bůhvíkde...
Včera v noci, když jsem ležela a nemohla usnout, mě pobavil pán, zřejmě také prožívající těžké období, ale ten to pojal úplně jinak.
Je to chlapík, kterého potkávám dost často. Projíždí na kole nebo rázným krokem mašíruje, nepřehlédnutelný ve svém klobouku a kreativní garderobě, zcela vzpřímený, navzdory svému věku (ačkoli kdo vlastně ví, kolik mu je?). Ve dne je obvykle velmi slušný a spisovný. V nočních hodinách se probouzejí jeho temné stránky. Nikdy v životě jsem neslyšela nikoho hulákat tak dlouho neslušnosti v tak rychlém sledu. Jednu chvilku jsem si myslela, že přestal, ale byl to jen dlouhý nádech. Prosila jsem Ríšu, ať pořídí zvukový záznam nebo ať tu scénu zachytí, třeba těsnopisem, hlavně ať může zůstat zachována jako kulturní dědictví našeho města. Nechtělo se mu.
Můj krutý bratr to večerní one man show ( ačkoli možná tomu místnímu borci chvíli svou přítomností sekundoval příslušník policie, byl několikrát zmiňován) zastavil. Pán si potichu posbíral pár svršků na autobusové zastávce, skočil na kolo a odjel. Škoda. Ačkoliv....pak jsme si s Ríšou ještě dlouho povídali. O životě.

Večer s přáteli

24. července 2018 v 11:36 | Iva Kapčiarová
Tuhle jsem si udělala hezký večer s nejlepšími přáteli člověka. Po dlouhé době jsem si vzala knihu a zavřela se se psem v Richardově studentském pokoji (on nestuduje, tak je to teď psí pokoj, alias detence - aby nezavraždil naše kočky, musí být zatím odděleně).
Pohodlně jsem se usadila do točící židle, nastavila jsem si lampičku a nasadila brýle (bez nich už to opravdu nejde).
Pes čekal, co se bude dít. Nic. Kroutil hlavou, že tomu opravdu nerozumí. Co si asi myslel?
"Co to dělá? Ona TO nebude kousat? Miluju kousání do těchhle věcí. Moment, ani si s tím nebude házet? Jen do toho kouká? Tak to teda ne, holčičko!"
Ráno jsem našla své brýle zmrzačené na posteli. Vzal si je z poličky a vyřídil je. Večerům s knihou odzvonilo. Pes mi zůstal. Zatím...

Dráček

24. července 2018 v 11:25 | Iva Kapčiarová
Po téměř patnácti letech nás opustil náš milovaný stafordšírský teriér Archibald. Poslední měsíce fungoval na silných analgeticích, jen tak mohl mít ještě radost ze života. Jednoho dne se začal dusit a už mu nešlo pomoct. V jeho těle rostly věci, které tam nepatřily, už dlouho, a toho dne vyhrály. Protože zvířata nejsou lidi, mají privilegium odejít z tohoto světa důstojněji. Nemusejí zbytečně trpět Neplánovala jsem, že bych mu ze světa pomohla sama, ale mí kolegové, připravení to udělat, byli zrovna mimo město. Sebrala jsem odvahu a nechala jsem ho odejít na lepší místo. Odešel klidně, v našem objetí. Pak jsme ho uložili do oblíbené deky, stočeného do klubíčka, jako už dlouho nemohl. Vypadal jako štěňátko.
Leží blízko místa, které měl rád, slyší zvuk nedaleké řeky.
Bylo nám moc smutno. Ztratili jsme psa, který byl tak hodný, že už takového možná nikdy mít nebudeme. Možná neměl mimořádně břitkou inteligenci, ale přesto to byl výjimečný pes. Měl rád děti a měl rád kočky, ačkoli oba biologické druhy mu způsobovaly více příkoří než čeho jiného.
Když žijete roky se psem a najednou ho nemáte, je všechno jinak. Vyklopíte kelímek od jogurtu, ze zvyku ho pokládáte na zem, ale vaše chodící myčka nikde. Uléháte do postele a je tam moc místa. Můžete si natáhnout nohy, máte v nich cit. Žádné třicetikilové závaží nebrání žilnímu průtoku ve vašich končetinách. Nemusíte v nočních hodinách a noční košili pobíhat po venčí a nemusíte ani zbrkle vstávat, abyste ráno všechno stihli. Nemusíte spěchat domů. Nemusíte přemýšlet, kdo vás zastoupí, když chcete na pár dní odjet. Skoro samá pozitiva. Jenže co je to platné. Chcete zpátky svůj komplikovaný život! Chcete psa!
Vydržela jsem šestnáct dní a vyjela jsem "na lov". Někdo na Sázavě nabízel devítiměsíčního stafordšírského bulteriéra za rozumnou cenu. Trmáceli jsme se bez dálniční známky přes půl republiky, zabloudili jsme a zcela vyčerpaní jsme dorazili na místo, kde na nás čekal Drake alias Dráček. Příšerně ušaté a nevychované stvoření tak nabité energií, že rozhodně nebyl pro nás. Všechny nás několikrát radostně kousnul a poskákal. Naložili jsme ho. Ještě ten večer jsem věděla, že to bylo šílené rozhodnutí pod tlakem naší bolesti, ale zároveň mi bylo jasné, že ho nevrátíme. Na kočky si prostě musí zvyknout, i když zatím je chce všechny zabít. Zvládneme to. Máme přece prázdniny!