Není to žádná velká literatura, ale co mě jen tak napadne a za chvíli je na světě.

Září 2018

Proč počítám do deseti

12. září 2018 v 17:22 | Iva Kapčiarová
Proč počítám do deseti?
Moje děti nikdy neposlouchaly ihned. Teprve počítání dalo mým přáním, příkazům a zákazům váhu. Ostatní maminky počítaly maximálně do tří a dívaly se na mě shora, jaká jsem nemožná matka a jak mám neschopné děti.
Moje děti si sice vždycky dávaly na čas, při trojce jim do mozku došel signál, při osmičce se pohnuly, ale zato uměly počítat do deseti ve dvou letech.

Pozdravy

12. září 2018 v 17:10 | Iva Kapčiarová
Jako sotva odrostlá mimina mí kluci zdravili každého. Vadí mi, když děti projdou a ani nezabučí. Někdy se to odvíjí od toho, že rodiče jsou na tom stejně. Jenže já zdravím a učím to své děti.
Ríša má teď "to své složité období" a asi to není "cool" tvářit se mile a pozdravit. Zasmušilý výraz mu dle jeho názoru sluší víc.
Fred má taky pořád nějaké problémy.
Už včera nechtěl do školky, že není pondělí a on chodí jen v pondělí. Nevím, kde to vzal. Dnes se to opakovalo.
Každý den má také nějakou výmluvu, proč nemůže ve škole pozdravit paní uklízečku a pana školníka a potom rodiče ve školce.
Často je zombík a ti přeci nemluví. Pohybuje se pomalu, předpažené ruce a z hrdla se mu dere podivné chrčení.
Dnes složitě vysvětloval, že mu do pusy nafoukal vítr, má to celý zmražený až do krku, a prostě to nejde.
Že ho to baví.
Tuhle jsem se naštvala a řekla jsem mu, jestli nepozdraví, než napočítám do deseti, dostane na zadek.
Při desítce zahulákal na paní uklízečku "ahoj".
Uf, aspoň to.
"Jenže ahoj se neříká!!!!!!Musím přece říct "dobrý den" nebo "dobré ráno" a to neumim!"
(Tak nevím, kdo vyhrál.)

Dráček fotbalista a model

3. září 2018 v 12:06 | Iva Kapčiarová
Náš pes je ztělesněním energie. Jediná šance, jak ho trošku unavit, je nechat ho hrát fotbal. Máme speciální míč pro psy. Jeho vynálezce by zasloužil Nobelovu cenu. Původně byl míč krásně hladký a pro psa neuchopitelný, je vyroben z velmi tvrdého plastu. Dráček ten míč miluje. Vydrží ho přesunovat čumákem nebo do něj kope, možná spíš dribluje, celé hodiny. Škála zvuků, které u toho vyluzuje, je neuvěřitelně pestrá. Slepice, bydlící za plotem nedaleko jeho fotbalové louky, to vyhání na tribunu - naskládané staré dřevo, které se jednou bude jistě hodit. Koukají zvědavě, co se na hřišti děje. Připadá mi to hodně vtipné :slepice, fanynky, sledující svalnatého fotbalistu. Pěkná analogie.
Dráček míč za dva měsíce, co ho máme, strašlivě zdevastoval. Jeho povrch je teď ostrý, zvrásněný rýhami od zubů, někde jsou i dírky od špičáků. Díky tomu už není neuchopitelný.
Dráček hraje a hraje, den za dnem. Asi se začal nudit pouhou kopanou, občas popadne míč, proběhne se vítězoslavně před námi a a odnese ho do křoví, kde je hra větší výzvou. Louka už mu nestačí. V pravidelných intervalech ale vybíhá na volné prostranství a tváří se pyšně, protože ho chválíme. Udělá jedno až dvě kolečka (trošku mi to připomíná promenádu v plavkách) a zmizí v útrobách vegetace. Další inovací hry je lov míče v řece- schválně ho shodí do vody a pere se s proudem. Pak ho natlačí někam, kde ho uloví.
Baví to jeho a baví to i nás. Obě role mu sluší. Je dobrý hráč i oprávněně sebevědomý model.

O školce a inzerátech

3. září 2018 v 11:34 | Iva Kapčiarová
"Mami, já už nechodím do školky, ale do školy přece!"
"Ne, Fredíku, chodíš do školky. Děti, které neposlouchají, nemohou do školy. Musíš ještě dva roky počkat."
Rozhodla jsem se pro drobnou výchovnou lekci. "Proč se na tebe ve školce paní učitelky tak často zlobí?"
"No protože pořád povídám, když mají děti spinkat. Tak proto."
"A proč to děláš?"
"Protože to nevydržím být potichu."
"A zkoušel jsi to vydržet?"
"No já musím mluvit vždycky."
Nelže. Právě ho uspávám a mele a mele.
Před pár dny mi volala ředitelka školky, jestli ho nechci dát do druhé školky, kam je přidělen asistent. Nechci. Myslím, že asistent jeho papulu stejné nezavře.

"Asi dám inzerát : Prodám jedno dítě, co pořád mluví."
V jeho očích jsem zahlędla zděšení.
"Ty mě prodáš? To si děláš jen legraci, viď?"
"To víš, že jo. Nikomu tě nedám ani tě neprodám!"
"Ty mě máš ráda, viď?"
"Mám. Nikdy tě neopustím. Ale ty jednou opustíš mě!"
Pevně se mě chytil. "Ne, já si tě nechám!"
"Ale musíš si přece najít ženu!"
Vykulil oči.
"A moje žena tě nemá ráda?"

Ten inzerát podám, ale neprodám to užvaněný dítě. Bude znít :"Hledám ženu, která mě má ráda a nechá si mě. "
Škoda, že ta žena zatím asi neumí číst. Možná se ještě ani nenarodila...

Fred lingvista a snílek

3. září 2018 v 11:28 | Iva Kapčiarová
Fredík je malý blonďáček, mužíček s mnoha talenty. Hodně experimentuje, kromě jiného i s českým jazykem.
"Mami, přībuzná se říká, viď? A taky příbuzerant? A sekunda je taky dobře, viď?"
Očička mu svítí a nezapomene se zeptat ani na ta slova podobně znéjící, co do slovníku slušného člověka nepatří.
Zlobím se.
Jenže pak se zeptá, jestli i andělé potřebujou čůrat a vše je rázem zapomenuto.